Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dobré slovo, ochota, pomoc.O čem to mluvíte?

04. 05. 2005
1
0
761
Autor
feefee

„Nech mě bejt!“ Nestojím o něčí pomoc! Dej si pozor, ať tenhle nůž neskončí v tvém břiše!“

„Ano pane, promiňte pane. Už jdu pryč pane, hlavně se prosím vás neunáhlujte!“ Malý mužík ve špinavém kabátci pomalu couval před velkým ošklivým mužem s čerstvou jizvou na tváři. Původně chtěl toho hromotluka okrást, protože vypadal celkem bezmocně – napadal na jednu nohu a svého plného měšce si vůbec nevšímal. Ale když se k němu přiblížil, byl neuvěřitelně rychlý. Když mu pak ze strachu navrhl, že mu s něčím pomůže, hned se na něho obořil. Tak a teď hlavně najít co nejrychlejší únikovou cestu.

V noční tichu byl slyšet jen dutý zvuk kroků. Kdosi se šoural podél hradeb. Když tu se náhle ozval výkřik stráží. Vida, i v tomhle opuštěném místě někdo bdí.

„Kdo jsi chlape a co tu děláš tak pozdě? Nevíš, že vévoda nakázal zákaz vycházení po setmění?“

Nic...Ticho...Jen po chvíli zase ty plouživé kroky.

„Hej, neslyšels?“ Hlas strážce byl zmatený a pozorný člověk by v něm odhalil i nádech strachu. Ze stínu se pomalu vyloupla temná postava. Byla špatně vidět, ale zepředu ji trochu ozařovala strážcova pochodeň. Byl to mohutný muž. Jednu ruku měl na pásce a levou nohu vlekl bezvládně za sebou. Na sobě měl cáry černého pláště se zlatou sponou ve tvaru hada na rameni. Bývala to uniforma vévodské armády. Světlo se zachvělo a louč vypadla strážci z rukou.

„Ty, Darbagu?“ V strážcově hlase bylo upřímné zoufalství. „Myslel jsem, myslel jsem...“

„Myslel sis, že jste mě zabili dobře, že Sindře? Nevím, co se vévodovi na mně znelíbilo, ale nezapomeň, že já vás vycvičil. Jste dobří vojáci, ale zradit svého vůdce, to se nedělá, Sindře!“

„Ale Darbagu, já doopravdy nechtě...“ Vzduchem se ozval ostrý svist. Pak se ze strážcova těla ozvalo něco jako zabublání a voják padl mrtev k zemi s nožem v hrdle. Darbag k němu pomalu došel, sebral svůj nůž a vojákovo tělo zapálil vedle ležící pochodní.

„Tys byl první, ale rozhodně vás bude víc!“

Po třech dnech se sešla tajná rada. V této době bylo zabito dvanáct lidí. Všichni z jedné jednotky. Z elitní jednotky vévodova vojska. Místnost, kde se sešlost konala, byla prosycena strachem. Okolo malé svíčky se tísnilo osm lidí. Pět mužů a tři ženy. První promluvil muž s dlouhými tmavými vlasy.

„Ten, kdo po nás jde, musí být nějaký dobrý Darbagův přítel. Někdo, kdo věděl, že jsme ho zabili my.“

„Ibrene, to není možné. Jediní Darbagovi přátelé jsme byli my. Myslím si, že udělat něco takového je schopen jen on sám. Všechny nás zabije. Vykuchá nás jak neopeřená kuřata!“ To promluvila nakrátko ostříhaná zrzavá žena popraskanými ústy.

„Je to přízrak Ibrene, nikdo z nás proti němu neměl šanci ani když byl živý, natož teď! Nikdo jiný by nedokázal pobít tolik z nás v pouhých třech dnech. Jsme nejlepší vévodští vojáci. Jediný, kdo nás může přemoci je náš učitel.“ Ibrenovi se roztřásla brada vztekem.

„Nebudu tady poslouchat takové žvásty o démonech, přízracích a podobných nesmyslech. Musíme zachovat chladnou hlavu. Vždyť tebe miloval Mirando, nemůže tě jen tak zabít. Půjdeme na něho po dobrým, třeba bude ochotný se s námi domluvit. Stejně nechápu, jak se mu podařilo vyváznout. Vypadal, že je mrtvý.“

„Ne Ibrene,“ pronesla Miranda ledovým hlasem, „on byl mrtvý.“ Při další poradě nedošli k žádnému pořádnému řešení. Chyběla jim tam hlava, která znala každičkou past, která dokázala z bezvýchodné situace udělat dokonale taktický plán. Chyběl jim tam Darbag. Vymysleli jen to, že budou chodit ve dvou skupinách po čtyřech, přeci jen jsou nejlepší vojáci, a ve čtyřech je nemůže porazit ani Darbag.

Nastala noc. Město bylo tiché po nedávných bojích a vzpourách, kdy bylo popraveno mnoho lidí už jen kvůli podezření, že jsou členy jakéhosi tajného spiknutí proti vévodovi. Mezi těmito lidmi bylo i hodně známých a vlivných pánů, ale všechny lidi nejvíc překvapila smrt Generála. Vůdce vévodovy nejlepší jednotky. Mezi lidmi se povídalo, že ho na vévodův příkaz zabili přímo jeho vlastní lidé, ale že teď se vrátil a chce se pomstít. Na ztichlé ulici se ozval tichý zvuk, který však v tom tichu působil jako tón kostelních varhan.

Krok.

A další. Pomalu, jeden za druhým. Z protější strany se k tomuto chodci blížily čtyři osoby. Na ulicích lampáři každý večer zapalovali světla, ale jediná lampa, která dosud svítila, už dohasínala. Teď se kromě kroků ozval ještě jiný zvuk. Vysoký zpěv chladné oceli obtahované kůží.

„Nemůžeš nás přeprat Darbagu! Jsme čtyři a ostatní tu budou co nevidět!“

„Myslíš?“ zeptal se Darbag líně. „Aspoň vás tu budu mít pohromadě.“ Při těchto slovech se první ze čtveřice vojáků skácel. Z čela mu trčela bojová hvězdice. Ostatní se na muže ihned vrhli. V téhle tiché čtvrti vznikl nenadálý hluk. Když přiběhla poslední čtveřice z elitní jednotky, poslední z předchozí skupinky se právě sesul k zemi.

„Dorbagu! Proč tohle všechno děláš? My jen plnili svůj rozkaz! Pro velkou Isaiasu, měj trochu pochopení, trochu soucitu, nech nás žít a odejdi zpět do záhrobí!“

„Checheche, Ibrene, tys byl vždycky tak naivní! Myslíš, že jsem mrtvý? Checheche... Soucit? S tebou, bývalý příteli? S tebou, zrádče?“ Darbag se otočil a v piruetě Ibrenovi proťal hrdlo. Vše šlo tak rychle... Nakonec zůstala jen Miranda, teď už odzbrojená, s několika šrámy od čepele, a sedící udýchaně u zdi.

„Darbagu,“ řekla vysíleně plačtivým hlasem, „já tě milovala, tak mi pomoz, prosím!“

„To tys to byla, kdo mi zasadil nejhlubší ránu, Mirando. Ne čepelí, ale svou zradou!“

„Darbagu, smiluj se! Odejdeme spolu a budeme šťastni! Buď milosrdný!“

„Lítost? Milosrdenství?“ Darbag udělal krok směrem k poražené ženě.

„Darbagu, pomoz mi, prosím, pro naši velkou lásku! Vzpomeň si na ta krásná slůvka, cos mi říkal! Projev trochu ochoty a milosrdenství! Já vím, že nejseš takový! Pomož mi, odejdeme někam pryč, jen mi dva.“ Žena byla zoufalá. Darbag udělal poslední krok a rozmáchl se mečem. Ulicí zazněl smrtelný výkřik. Na bílou zeď dopadla sprška rudé krve.

„Dobré slovo, ochota, pomoc, milosrdenství? O čem to mluvíš, Mirando?“ Darbag se otočil a už nikdo nespatřil jeho hořké slzy. Městem ještě chvíli zněly pomalé šouravé kroky, až utichly docela...


Nicollette
04. 05. 2005
Dát tip
Hlas strážce byl zmatený a pozorný člověk by v něm odhalil i nádech strachu. To je přesně to, co mi v povídkách vadí. jééénže.... Jak sem si všimla, tak je to povídka, no bůhví z jaký doby, ale myslim, že z hodně dávný... a třeba takovej Dumas nebo Féval, to ve svých románech používají taky. Tudíž u historických románů jsem si na to zvykla.... a tohle s emi jeví jako historická povídka, takže mi to tam sedí taky (vyjadřuju se jak tatar, ale nejde mi to jinak). tudíž..... určitě mi to malinko připomnělo Hrbáč (Féval), protože ten je tam taky tahkle kosil a i ta atmosféra, ne že by byla extra silná, ale podařila se ti udržet.... pointa je malinko malinká, ale ... napsaný je to fajn *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru