Přízrak zubaře

Zubař....jak směšný mi připadal strach mých bližních při zvuku tohoto slova, které ve mě vzbuzovalo pouze představu sympatického mladého doktora, který dokázal z mého ne zcela dokonalého chrupu vytvořit zoubky jako z reklamy na Colgate (fakt, že to nebylo úplně bez bolesti, jsem mu odpustila..). Ale dnešního rána byla má důvěra v tyto anděly v bílých pláštích do základů otřesena...

"Slečna jde na preventivní prohlídku," přivítala mě sesřička. Odpovědí jí byl můj sebevědomý úsměv a pokývnutí hlavou. S přehledem jsem se usadila do zubařského křesla a pohodlně relaxovala, zatímco se paní doktorka seznamovala s mojí kartou. A pak už přišla ona důvěrně známá procedura: "Hm...ano, v pořádku..šestka dole otazník....."

Ale pak se stala chyba.

Místo očekávané věty  "Tak tedy kontrola za půl roku." jsem uslyšela  "Sedmička nahoře kaz..."

Úžasem mi doslova spadla čelist, což ovšem v této situaci nemohlo být na škodu...A pak mě polilo horko...Zkusila jsem metodu vytáček.

"Ale vždyť mě přece vůbec nic nebolí..."  V hlase patřičně prosebný podtón a špatně skrývaná panika.

"Až to bude bolet, je pozdě."  Obligátní a očekávaná odpověď a pak přišel chápavý úsměv..

"Slečna ještě nemá vrtané zoubky, tak neví, co ji čeká, že??"

"Slečna to ani netouží poznat," pomylela jsem si a mírně se v křesle nadzvedla. Vysoce prosotrově výrazná paní doktorka ovšem postřehla mé zaječí úmysly a bez problémů mě přitlačila zpátky.

"A nemůže to být třeba pigmentová skvrna? My to máme v rodině..."  Držela jsem si všechny palce..Pane bože, pomoz mi se odsud nějak dostat a já přísahám, že si budu čistit zuby osmkrát denně..

Smůla, přeslechnuto...

A pak to přišlo..ten příšerný, (můj kvalitní hudbou zhýčkaný) sluch drásající zvuk. Kdybych se nemusela oběma rukama pevně držet křesla, nejspíš bych si zacpala uši a začala nahlas pískat Šavlový tanec...což by taky asi nebylo od věci.

Trápení bylo nakonec ukončeno slovy  "Ale dvě hodiny teď nejíst!" a z ordinace se vypotácela troska s výrazem spráskaného psa...

Jíst? To tak...Při každém polknutí musím myslet na to, jak mě rtuťnatý amalgam - nově sídlící v mé stoličce - pomalu, ale jistě zabíjí....