Jakoby ji nekdo pomohl a chranil

1.

Jakoby ji někdo pomohl a chránil

    „Neplakej, moje malé děťátko, už jsi u maminky. Mám tě moc ráda.“

    „Máte opravdu moc krásné miminko. Julie, viďte?“

    „Ano, po prababičce. Jsem opravdu ráda, že je tady mezi námi.“

    „Ano, to i my. Porod nebyl nikterak komplikovaný, jak se zprvu zdálo. Jakoby ji někdo pomohl a chránil, ale my, my do toho nezasáhli. Je to velice bojovné novorozeně, ta vaše Julie.“

    Tyto slova mi maminka vyprávěla snad tisíckrát. Vždy před spaním, když jsem byla malá, jsem ji prosila, aby mi stále dokola povídala o tom, jak jsem se narodila a co říkal doktor .“…jakoby jí někdo pomohl a chránil…“

    Pamatuji si to dodnes. Ale nyní už znám skrytou pravdu, proč vše šlo tak hladce, přesto, že se lékaři domnívali a báli se, že porod bude příliš komplikovaný až s hrozným koncem. Já vím, proč jsem tady, zdravá a veselá. Já vím.

    Když malé, čerstvě narozené dítě vykoukne na svět, otevře poprvé oči, do kterých zasvitne příchuť slunce nebo hvězd, nejprve se ulekne. Bojí se, je úplně samo, samotné na celém tom širém světě. Ale právě tehdy, v ten prvorozený okamžik, moment začátku, vystartování do světa . . . přijde, objeví se vedle vás. Je malinký, stejný jako vy, oba jste malé mrně. Jen on, přesto, že je tak stejný, je mnohem víc protřelí životem. Má více zkušeností, myšlenek, vzpomínek. Ale to vše vás také čeká, on je jen napřed. Ale co má on a vy ne a nikdy to mít nebudete je místečko v duši, v oddělení jménem poselství, v přihrádce „důležité“, pod písmenem N jako nezapomenout, na papíře s velkým nadpisem „Tak to tě čeká, zlaté mládě člověčí.“