Let do Buenos Aires

Nad překrásnou scenérií jihoamerických And se cestovní rychlostí 670 kilometrů v hodině, která se však zároveň zdála nekonečně malá, vznášel luxusní biz-jet Lear 45. Na indigově modré obloze se jevil jen jako miniaturní tečka, či snad malinkatá moucha, která se nerozvážně pustila do boje s oblohou. Dva tryskové motory Honeywell letadlo hnaly z Los Angeleského mezinárodního letiště LAX směrem k Buenos Aires v Argentině a za sebou zanechávaly jen horký vzduch a zkondenzovanou páru.
Biz-jet z L.A. odletěl v deset hodin ráno, přistál v Caracasu ve Venezuele, aby dotankoval palivo a na argentinském letišti měl přistát kolem jedenácté hodiny večer tamního času. Teď se nacházel asi tři a půl hodiny od cíle – letěl v letové hladině 40.000 stop, obloha byla bezmračná a cestující si tak mohli užívat neopakovatelný pohled na vrcholky And.

Hlavní pilot Burt Shellman si četl knihu zatímco pilot druhý – Jack Phobix – se staral o ručičky a displeje všemožných přístrojů v kabině letadla a dohlížel na jejich správnou funkci a tím i na náležité fungování letadla. Několik metrů za ním se nacházel prostor pro cestující, sedm z osmi sedadel v něm bylo obsazených.
Hned za pilotní kabinou seděl Samuel King, čtyřicátník se začínající pleší, jemuž patřila jedna z největších právních kanceláří ve Spojených státech. Sam neměl rád lidi, kteří koupí firmu a pak si jen užívají výdělek a tak, i když to neměl zapotřebí, si vybíral zajímavé zakázky, které jeho firma dostala, a klienty obhajoval (nebo jim pomáhal se žalobou) sám. Teď měl na klíně otevřený svůj nezbytný notebook v ceně 4.000 dolarů a četl si jakési poznámky k soudnímu procesu, kterého se letěl účastnit.
Přes uličku vedle něj seděla architektka Diana Freemanová, která do Buenos Aires letěla na konferenci o moderní architektuře. Za ní seděl její devítiletý syn David a hrál si na kapesní konzoli GameBoy. Sedadlo vedle něj bylo prázdné a za chlapcem seděl Francesco Barchetta. Byl to obchodník a kurýr a pro svého zaměstnavatele, sběratele cenností, převážel nefritovou sošku jistého jihoamerického bůžka, jejíž cena v dolarech měla více nul, než má člověk prstů na jedné ruce. Tuto práci dělal již devět let a dříve lákavé cestování po světě ho už začínalo nudit. Navenek se sice pořád choval jako profesionál (za kterého se samozřejmě považoval), ale v žilách mu kolující krev jeho temperamentních italských předků stále častěji vyvolávala záchvaty hysterie či agresivity, nebo prostě jen ztráty sebeovládání způsobující, že Francesco říkal to, co si v hloubi duše doopravdy myslel. Proto, když se ho v letištním baru před odletem novopečení „přátelé“ ptali na účel jeho cesty, Francesco jim ve značně podnapilém stavu vysvětlil, že „ten tlusťoch, co si říká jeho šéf a který místo aby přidal lidem, co na něj neustále dřou, plácá prachy na všelijaké staré krámy, tak pro toho do Argentiny veze nějakou zelenou cetku“, zachoval si však tolik rozumu, že jim tu „cetku“ neukázal.
Teď se však rozvaloval v komfortním sedadle, poslouchal dokola pořád jednu kazetu a snažil se upamatovat, co dělal posledních dvacet čtyři hodin před odletem. Vedle italského obchodníka seděl pětadvacetiletý podnikatel, zakladatel a vlastník internetového obchodu e-mall-universe.com, jeden z nejúspěšnějších Američanů, Gordon Daniels. Do Buenos Aires letěl za svou matkou, která byla po nedávné automobilové nehodě ve velice špatném stavu.
Na sedadle za ním byl pohodlně usazen třiceti čtyřletý Aaron Bronsky, člen elitní protiteroristické jednotky SWAT, spadající pod Los Angeleskou policii. Po dlouhé době letěl konečně na dovolenou, pro kterou si vybral Buenos Aires, kde hodlal strávit nejméně dva týdny. Teď si vychutnával pohled z výšky více něž čtyřiceti tisíc stop dolů na hory a na desítky kilometrů vzdálené náhorní plošiny, které měly hory brzy vystřídat. Náladu mu kazilo jen to, že seděl u křídla, které mu trochu zaclánělo ve výhledu. Když se vynadíval na scenérii pod ním, odvrátil zrak od okna, usadil se o něco pohodlněji a za několik minut usnul.
Vedle policisty seděl zhruba padesátiletý muž v obleku a pracoval s laptopem. Jeho obrazovka byla natočená tak, aby se mu na ni nikdo nemohl dívat. Nebylo to však kvůli tajným materiálům, ale proto, že John Krebs si jako vážený muž, ještě k tomu již v letech, nemohl dovolit, aby ho někdo viděl, jak hraje nejnovější akční hru Half-Life 2. Počítačové hry byly jeho vášní a téměř jedinou zábavou, na rozdíl od jiných postarších boháčů nehrál golf, ani nijak rád nechodil na bankety a raději seděl doma u počítače a stavěl vojenské základny, střílel vetřelce či závodil mezi auty a chodci v ulicích měst. Zároveň se však za svou zálibu styděl a obával se odhalení a ostudy z toho vzniklé.

Několik minut poté se Aaron Bronsky probudil v ještě lepší náladě, než v jaké usnul. Pohlédl na výklopný LCD panel na stropě letadla, který ukazoval informace o průběhu cesty, aby zjistil, kolik času zbývá do Buenos Aires, nicméně shledal, že obrazovky jsou vypnuté. Pohlédl na své hodinky a zjistil, že spal asi jen patnáct minut. Pohlédl z okénka, aby se ještě jednou pokochal krajinou a náhle ho upoutal jakýsi pohyb na křídle.
Z motoru vytékal drobný pramínek kapaliny a vítr ji po mikrokapičkách strhával do nekonečného prostoru za letadlem. Aaron na to chvíli fascinovaně zíral a když z motoru začaly unikat i malé obláčky světlého kouře, vstal, aby varoval pilota.
Když došel k průchodu do pilotní kabiny, letadlem otřásla exploze, prudce se nahnulo a jeho příď začala klesat a mířit čím dál prudčeji dolů. Aaron se uhodil do hlavy a upadl do bezvědomí. Samuel King vyskočil ze svého sedadla a zatímco pilot mluvil k cestujícím, dovlekl policistu na jeho sedadlo a poté, co se přesvědčil, že není nijak vážně zraněný, ho připoutal.
Pilot Burt Shellman zatím kontroloval situaci. Zjistil, že nefunguje velká část elektroniky a levý motor. Letadlo se stále se zvyšující rychlostí řítilo k zemi. Burt k sobě jemně přitáhl řídící páku. Věděl, že kdyby letadlo srovnal do vodorovné polohy příliš rychle, křídla by se mohla utrhnout. Po několika napjatých sekundách se mu povedlo letadlo jakž takž stabilizovat a začal vyhlížet plochu vhodnou na přistání. Takovému účelu vyhovovalo jen jedno místo – necelý kilometr dlouhá, až podezřele rovná plošina, zřejmě louka, ohraničená lesem. Podobných míst bylo kolem více, jen toto ale bylo bez překážek. Právě nulový podíl zábran však Burta znervóznil, obával se, že povrch plochy je k přistání nevhodný. Kdyby si mohl vybrat, volil by k přistání jakékoliv jiné místo, avšak teď byla louka jedinou možností.
Výškoměr ukazoval stále méně, ze čtyřiceti tisíc stop se stalo dvacet a pak deset tisíc. Ve dvou tisících stopách Burt vypnul fungující motor a snížil tak riziko případného výbuchu na minimum. V tisíci stopách vysunul podvozek a pak už se mohl jenom modlit.

Následující události se staly rychleji, než je možné je popsat. Když se podvozek dotkl země, Burt pochopil, že jejich životy možná skončí stejně špatně, jako kdyby letadlo vybuchlo ve vzduchu. Podvozek se totiž propadl vrstvou listí a květin a zabředl do bažiny, která byla pod nimi. Tím se jeho rychlost vůči zemi prudce snížila, zatímco zbytek letadla pokračoval dál téměř nezměněnou rychlostí. Podvozek se utrhl a letadlo klouzalo po polotekutém podkladu. Náhle se nahnulo, křídlo zapadlo do bahna, letadlo sebou smýklo o pětačtyřicet stupňů a bez jednoho křídla pokračovalo dál. Konečně začalo zpomalovat, ale srážka se stromy na konci planiny byla nevyhnutelná. Všichni cestující se pokusili si rukama chránit hlavu. Chvíli před nárazem se letadlo převážilo a do bažiny zapadlo i druhé křídlo, utrhlo se a snížilo rychlost letadla ještě o trochu – to zřejmě pasažérům zachránilo život. O pár desetin vteřiny později holý trup letadla narazil do lesního porostu.

Burt Shellman vyskočil ze sedadla a když si přiložil ruku na čelo, ucítil teplou krev. Usoudil však, že zranění není moc vážné. Spatřil druhého pilota zhrouceného v sedadle a po chvíli se mu povedlo ho vyprostit z pásů. S ulehčením zjistil, že je naživu a vypadal v pořádku. Po pár dlouhých vteřinách se dokonce probral k vědomí. Burt mu dal láhev vody, aby se osvěžil a rozběhl se do kabiny cestujících. Vypadalo to, že jsou všichni v pořádku, malý David Freeman plakal a matka ho utěšovala. Pak však Burt uslyšel přidušený výkřik Aarona Bronskyho a přiběhl k němu. Aaron stál nad Johnem Krebsem, zjevně mrtvým. Notebook zkropený krví paradoxně oznamoval: Game Over.

Burt ucítil pach benzínu, motory již sice nebyly součástí letadla, ale výbuch hrozil stále. Proto všechny vyvedl ven. Usadili se ve stínu stromů a rozbalili zásoby z letadla. Mohly jim vystačit při velkém štěstí maximálně na tři dny. Francesco Barchetta si zapálil doutník, každý si dal něco malého na posilněnou a Gordon Daniels se vytasil s otázkou, co bude dál. Než na ni však někdo stihl odpovědět, ticho prořízly zvuky bubnů. Přicházely z velké blízkosti a Burt si uvědomil, že nedávno v časopise National Geographic četl o nepřátelských kanibalských kmenech, žijících v této oblasti. Rozběhl se k letadlu, aby si z něj vzal pistoli, kterou měl od událostí 11. záři 2001 pod sedadlem. Chvíli po něm se zvedl i Francesco Barchetta, s výrazem šoku ve tváři zamumlal „ta blbá cetka!“ a rozběhl se k letadlu. V půli cesty se potkal s vracejícím se pilotem. Ani se nezastavil a pokračoval dál. V tu chvíli vzduchem prosvištěl šíp a zasáhl Burta přímo do srdce. Nikdo nepostřehl, odkud rána šla, ale po chvíli byla následována dalšími, mířícími na skupinku pasažérů na okraji lesa. Všichni si ihned lehli na zem a křičeli na Barchettu, ten však jako smyslů zbavený běžel dál k letadlu. Kousek od něj ho zasáhl šíp do nohy. S překvapeným výrazem ve tváři Francescovi z úst vypadl doutník a dopadl do kaluže benzínu vytékajícího z letadla. Vzduchem otřásla exploze, listí na planině se vznítilo a po chvíli začal hořet i les. Palba šípů ustala a skupinka trosečníků se rozběhla co nejdál od hořícího vraku letadla. Náhle se však ozvala další, ještě silnější exploze, a chvíli před tím, než se Aaron Bronsky vznesl, dopadl na zem a rozpůlil si lebku vedví si uvědomil, že zřejmě vybouchla záložní nádrž, která byla plná až po okraj.

Aaron Bronsky se probudil zalitý potem. Nemohl pochopit, proč sedí v pohodlném sedadle Learjetu a neleží místo toho mrtev ve spáleništi nedaleko vraku letadla. Náhle vše pochopil a po dlouhý okamžik nemohl uvěřit štěstí pramenícímu z pocitu, že vše byl jen zlý sen.

Pohlédl na výklopný LCD panel na stropě letadla, který ukazoval informace o průběhu cesty, aby zjistil, kolik času zbývá do Buenos Aires, nicméně shledal, že obrazovky jsou vypnuté. Pohlédl na své hodinky a zjistil, že spal asi čtyřicet minut. Pohlédl z okénka, aby se ještě jednou pokochal krajinou a náhle ho upoutal jakýsi pohyb na křídle.
Z motoru vytékal drobný pramínek kapaliny a vítr ji po mikrokapičkách strhával do nekonečného prostoru za letadlem. Aaron na to chvíli fascinovaně zíral a když z motoru začaly unikat i malé obláčky světlého kouře, vstal, aby varoval pilota.

---