Balada

Balada

            o tom jak bych nerad dopadl

 

Ó, paní! Vy, jež berete mi z hrdla dech

a nedovolíte bych po něm zalapal,

vy, jež svou chůzí loudíte mi na rtech vzdech,

když tajně vyhlížím vás, stoje opodál,

jste krásná jako že je svatý Zlatý Grál.

Jen dotek vaší ruky mou krev rozproudil,

když tenkrát jsem tak maně v chodbách zabloudil.

Být od vás daleko – to nedokáži snést.

Již není chvíle kdybych na vás nemyslil.

Je nebezpečné dotýkat se hvězd!

 

Rod starý váš má bílé orly na erbech

A rodokmen váš je semknutý je valem skal.

Dáváte přednost konverzacím v salonech,

Kam otec váš své ctnostné přátele si zval.

Avšak rod váš mi stále přináší jen žal.

A samou touhou rychle ubývá mi sil,

jak kdybych v boji ránu mečem utržil,

a dávno vytušil jsem vskutku krutou zvěst,

když ve snu rudý nápis se mi vyjevil:

„Je nebezpečné dotýkat se hvězd!“

 

Kéž změnil by se náhle událostí běh

a špetku vaší milé přízně by mi dal!

Já vystříhal se kvůli vám snad chyb svých všech,

i když sám nevím, jak jsem to jen dokázal.

Ó, paní! Vy jste zlato, ale já je kal –

nemohu přece prosit žádnou z Múz či víl,

aby mi ze soucitu seslaly pár chvil,

v kterých bych mohl hrdě k oltáři vás vést.

Jen jednu pravdu vítr v oblacích mi skryl:

Je nebezpečné dotýkat se hvězd!

 

Přesto, že nedosažitelný je můj cíl,

po jiném, snazším nikdy já jsem netoužil.

Povězte, proč by měl mít refrén na rtech lest

a nesmysl, jenž zmírá, by mi poradil?

Je nebezpečné dotýkat se hvězd!

 

---