Louka plná vřesu

Zahvízdám dvakrát, poprvné nahlas, podruhé potichu,

pak přidám do kroku.

Doufám, že mu uteču,

možná bude menší odpor, když se vysleču.

Když hodím svetr na zem,

tu rázem otřesu se mrazem.

Když odhodím obě boty,

cítím v nohou jakoby hroty.

Snažím se vysléct si kalhoty, ale zasekl se mi zip,

je to jako hloupý vtip.

Už to mám, už jen pár svršků a dokončím své dílo jistoty

a totální nahoty.

Snažím se zrychlit, vítr mi do břicha naráží,

snažím se zrychhlit ještě s větší kuráží.

Doběhla jsem už k lesu,

na tu louku, co je plná vřesu.

Stojím tu a každý kvítek si chce sáhnout na mnou nahotu.

Některý nedosáhne,

ale já pro svoji dobrotu

vezmu ho do dlaní,

přiložím k srdci až zazvoní.

Objímám tu teď každou květinu,

rázem otevřu oči nebo spíš peřinu.

Za záclonou vidím bílý den

asi to byl jenom sen.