Nevěřím v Boha, věřím v Smrt

Tento příběh je starý, byl napsán dávno. Byl to snad první pokus můj o povídku, který sem prezentoval na netu. Je to smutné, ale je to život, tak tedy, máte-li zájem, čtěte a ponořte se do toho světa, kde se válčí a umírá pro naprosté nesmysly, ponořte se do historie lidstva...

"K boji připravit!" zahřměly hlasy důstojníků. Prořídlými řadami projela nervozita. Kněží, kteří byli povoláni do boje právě pro tuto příležitost, předstoupili před nás. Žehnali nám. Někteří poklekli, modlili se k Bohu, ať už za vítězství nebo za odpuštění. Já se nemodlil. Nevěřím v Boha. Už dávno jsem zjistil, že Bůh není. Kdyby byl, nedopustil by tuto válku. Bůh by nechtěl zabít tisíce nevinných mužů kvůli pár akrům země. Nevěřím v Boha, věřím v Smrt, neboť ta si přijde pro nás všechny. Ještě před pár lety to nevypadalo tak pochmurně. Náš vládce byl moudrý a rozvíjel své uzemí silnou rukou, ovšem spravedlivou. Kde nestačila spravedlnost, posloužila armáda, která byla dobře vycvičená s mnoha schopnými důstojníky. Ale neválčili jsme často, konflikty jsme řešili mírovou cestou, která často byla účinnější. Ale to neznamená, že bychom zaháleli. Bojovali jsme v mnoha drobných pohraničních bitvách a i v několika velkých vojnách, kdy jsme pomáhali svým spojencům v jejich zájmech. A tak to bylo po mnoho let, naše vlast rozkvétala do nebývalého lesku, válek bylo čím dál míň. Kdybych jen tušil, že je to klid před bouří.... Byli jsme si jisti svoji silou a proto jsme se postavili za malé království dole na jihu Velkého moře. Jeho vládce nás požádal o pomoc v kritické chvíli, kdy byl napaden tucetkrát silnějším protivníkem. Proč? Kvůli pár akrům země. Postavili jsme se za něj a naše v čele naší armády jsem se vydal na dlouhou cestu do agresorovy země. Byla to jedna z těžších bitev, krvavá, mnoho statečných mužů zemřelo, avšak jejich statečnost nebude nikdy zapomenuta a bude často připomínána v písních a bájích. Po měsících jsme se z tažení vraceli domů, byli jsme unaveni. Chtěli jsme už domů, za rodinami. Mně chyběla moje dcerka, krásná světlovlasá dívka s kulatým nosíkem... Až mě uvidí, určitě mi skočí kolem krku, zahrne mě polibky a já jí roztočím doko.... Neroztočil jsem svoji holčičku. Byla mrtvá. A s ní všichni ostatní z pohraničních oblastí. Mí sousedé, mí přátelé, všichni byli mrtví. Procházel jsem se svými druhy ve zbrani spáleným uzemím. Po tvářích nám tekly slzy, mnoho z nás padalo na zem a vzteky proklínali Boha. A já neroztočil svoji holčičku, svoji malou holčičku... Naši spojenci nás zradili, když byla armáda pryč, zaútočili na naši zem a zbývající jednotky nebylo z to ubránit se zběsilým nájezdům našich bývalých přátel, kteří zatoužili po moci. Naše armáda se po týdnu pochodu dostala až k bojové linii a v padla agresorům do zad. Probojovali jsme se ke svým druhům uvězněným na malém proužku země. Nic zde nebylo jako dřív, skvostné budovy byli pobořené, mnoho obydlí hořelo. Z každé ulice se ozýval pláč a bolestný křik. Vyrazili jsme proti nepříteli, který stačil zacelit díru ve svých řadách, vyrazili jsme z hrozivým pokřikem, v očích nám plála pomsta.... Neprorazili jsme a přišla odpověď, ohromný útok. Všichni bojovali i ženy a staří muži... já se svými jednotkami jsme se dostali na vrcholek za městem. Celé město bylo v plamenech, šířila se hrůza a Smrt. A pak to utichlo a kolem vrcholku se shromáždily šiky nepřátel.... Předstoupil jsem před vojáky. Prožil jsem s nimi tolik bitev, s jejich otci, kteří jsou mrtví. Viděl jsem pár stovek vojáků, pár mnichů, nemnoho důstojníků. Nebylo nás mnoho, ale muselo to stačit. Prožil jsem toho s nimi tolik... jejich unavené tváře, krví potřísněné zbraně, bojem opuchlé oči stejně jako mé. Viděl jsem je. Viděl jsem lidi. A věděl jsem, že to budou mí druzi v smrti... A pak to přišlo! Dunění mnoha nohou desetitisíců a desetitisíců mohutných útočníků. Vytáhl jsem meč a... a přál si, aby Bůh byl.

---