Cirkus za 40,- Kč

     Včerejší odpoledne vypadalo jako každé jiné běžné odpoledne rozespalé a unavené peelinky. Na sobě pouze růžový župan, vyvalená na posteli a v hlavě představa plného talíře řízků s plným kýblem bramborového salátu (má nejhříšnější představa dne!).

            Takhle nažhavená a rozesněná jsem pomaličku usínala a přestala vnímat okolí. Krásný stav. Neznám nic úžasnějšího než klid a spánek. Dlouho jsem si ho však neužila, zhruba po pěti minutách mi zapípal mobil s nabídkou shlédnutí fotbalu. Zprvu jsem trochu váhala, přece jen tomuto  (pro mě) „velmi zajímavému“ sportu rozumím asi tolik, jako koza politice, ale hrůza ze samoty a nudy na koleji ve mně zvítězila.

„No co, sedneš do hospůdky, občas koukneš na TV, pokecáš si, to nemůže být tak zlé,“ ubezpečovala jsem sama sebe a za deset minutek jsem už zvesela kráčela na smluvené místo. Kamarád mi šel naproti. Při pohledu na něj jsem ale trochu znejistila – baníkovská šála kolem krku, na hlavě kšiltovka stejných barev…to vypadalo podezřele. Vzápětí se mé obavy potvrdily – žádná TV v hospůdce, jede se na Bazaly.

„Necúúúúú!“ škemrala jsem celou cestu. Bylo mi to hovínko platné, nadšený baníkovec se nedal ukecat. S hrůzou v očích, co tam na tom fotbale budu dělat, a výčitkou, že jsem si nevzala aspoň Bukowského na čtení, jsem vystoupila z trolejbusu a kráčela s davem vpřed.

„Hele, tady tě trochu ošahají,“ upozornil mě kamarád u vchodu ukazujíc na pány v razicích vestách.

„Juuuuuvaaaaaa,“ zavýskala jsem uvnitř radostí a snažíc se co nejvíce roztáhnout hrudní košíček jsem mířila k „ošahavákům“. S každičkou vteřinou jsem byla stále blíž a blíž a s tím stoupalo i mé očekávání. Když jsem se dostala na řadu (celá roztoužená a nažhavená), svalnatý chlapík se mě ani nedotkl! Požádal mě pouze, abych jeho kolegyni ukázala obsah kabelky, to bylo vše. Hajzl. Peelinka se velmi rychle a kvalitně naštvala. Kamarád, vidouc jak jsem zklamaná, se snažil zachránit situaci nabídkou, že mě může ošahat on, jestli budu chtít. Bez razicí vesty ale neměl šanci. Pořád jsem se zlobila. Nakonec zvolil hoch jiné (trefné) řešení. Strčil mi do ruky...(ale no fuj, co si to o mě myslíte!)...co mi tam strčil? No přece vychlazené pivečko a to už se peelince rozzářila tvářička na všechny strany.

            Sedli jsme si na nejčistěšjí místa, která jsme našli, a já prošla proškolením, které barvě fandid a kterou odpálkovat. Upřímně – mně se stejně nejvíc líbili pánové v černém...ladili k mému tričku. Pak jsem se všude možně rozhlížela kolem - na informační tabuli jsem zjistila, že nás tam je zhruba 3x naše vesnice a že po hřišti bude běhat polská polívka - Żurek (snad baníkovci odpustí přejmenování Žůrka), až najednou mé šedohnědozelené oko spočinulo na místě zvaném "kotel". Tlupa namačkaných fanoušků se evidentně dostávala do varu, jejich pohledy jako by směřovaly na jeden bod...i já ze zvědavosti otočila směr svého zájmu a  všimla  si malinkaté hromádky lidí stojících na druhé straně, naproti kotli...více méně – fanoušci Slovácka. Oceňuji jejich odvahu, pustit na nich tu hordu z kotle, seškrabují je tam ještě dnes.

            Zápas začal. Spíš než zápas mi to připomnělo soutěž Česko hledá superstar. No, baníkovci už svou superstar mají, to je jasné, ale těch písní, co na její počest odpěli...neuvěřitelné. Nutno říct, že kotel mě zajímal víc, než fotbal. Občas jsem koutkem oka jukla, jestli se "polívka" nepřevařila tím neustálým běháním tam a zpět, ale jinak se mé kukuče kochaly pohledem na skákající panáčky s neobyčejně "širokou" slovní zásobou. Jen bych chlapcům doporučila nacvičovat si doma před zrcadlem artikulaci hlásek, neboť jim bylo hovno rozumět (tedy až na pár slovíček typu pi.., kur.. atd). Vše probíhalo celkem ok. O přestávce jsme se šli projít...no, procházka věru zajímavá! Podél plotu dlouhá řada chlapáků otočených zády...a na plotě fleky různých velikostí. Nejspíš soutěž, kdo výš dočůrá :-)))

            Druhý poločas se začal nějak kazit. Hráčům docházel dech...zato fanouškům sílil víc a víc. Všude se řvalo o 106, šály lítaly vzduchem, vulgární slůvka jsem už ani nestíhala registrovat. Vrchol nastal, když kotel začal celý světélkovat, Dan Nekonečný ve srovnání s nimi hadr! Opravdu úžasná podívaná!! Jen pak toho smradu.

Tak nějak mě to tam začalo i bavit...pravda, samotný fotbal jsem ani moc nesledovala, ale ty efekty kolem, to bylo něco! 90 minut uteklo, ani nevím jak. Ovšem jak to bývá, nakonec to nejlepší. Baník vyhrával 2:1, devadesátá minuta se blížila, kolem všem poskočilo srdíčko, že jejich miláček vyhrál...jen já se nějak škodolibě usmívala a říkala si, že je Slovácko ještě dožene a že Baník dostane pěkně na prdel. A dostal :-)))) Třešničkou na dortu byla remíza 2:2.

Cesta dom byla úchvatná. Došli jsme na tramvaj a mačkali se na nástupním ostrůvku. Jak zděšné pohledy nás uvítaly, když dojela naše 1. To málo, co bylo uvnitř, vypadalo jak zděšený králíček před rozzuženou kobrou. Bylo mi jich celkem líto...a sebe taky. Nějak jsme se tedy dovnitř namačkali a jeli. Ušlo to, baníkovci nám zazpívali pár ukolébavek na dobrou noc a byl klid. Když jsem došla na pokoj, spolubydlící se zeptala: "Ahoj, tak jak bylo?" a já byla schopna ze sebe dostat pouze jediné: "BANIK PICO BANIK PICO..."