O Martince a zubním kartáčku

Martinku bolel zoubek. Šla s tatínkem poprvé k zubaři. Vůbec se jí nelíbilo, když pan doktor vzal vrtačku, to bolelo, panečku. Ale že byla moc hodná a statečná, dostala obrázek, na kterém byl namalovaný bílý zubní kartáček. Měl oči a pusinku a krásně se na ni smál. Právě takový si vždycky přála mít doma. Poprosila tatínka a šli ho spolu koupit.

     V obchodě měli spoustu kartáčků, malých, velkých, barevných i průhledných, ale žádný se Martince nelíbil. Úplně na konci řady stál jeden smutný a opuštěný. Nikdo si ho nechtěl koupit, protože byl jenom obyčejný, bílý , ale Martince hned padl do oka. "To je on! To je on!!" křičela a utíkala si ho prohlédnout. Tatínkovi se moc nelíbil, ty barevné byly veselejší, ale co slíbil-musí dodržet, a tak si Martinka nesla z obchodu zabalený ten smutný a nejkrásnější kartáček.

     Doma si ho vystavila do skleničky a chodila se na něj dívat. Kartáček se "ubytoval" a byl moc spokojený. Od té doby už nikdy nebyl smutný. Martinku si oblíbil a za odměnu jí každý den vyčistil zoubky krásně doběla, aby už nikdy neměla žádný kaz a nemusela se bát, až zase půjde k panu zubaři.

     A vy si, děti, taky čistěte zoubky, ať je máte pořád zdravé a bílé, jako Martinka.