Oficiální prohlášení k nedávné "krizi" na Písmáku

Jožin ztratil mrdkoměrku a svět se mu zhroutil. Večer nemohl usnout. Dal si panáka, pak radši ještě jednoho, cigaretku, šel si lehnout. Převaloval se. Poslouchal noc. Myslel na svou mrdkoměrku. Myslel na život bez ní. Nedokázal si to vůbec představit. Vstal. Nalil si dvojitého panáka. Pak radši ještě jednoho. Vykouřil cigaretu. Pro jistotu další dva dvojité panáky. Hlava mu začal těžknout. Tak znova pod peřinu. Ještě chvíli se převaloval, ale nakonec přece jen usnul.

Spal však neklidně. Ve snu viděl svou mrdkoměrku, jak leží bezmocně v prachu u cesty. Jde okolo jakýsi pobuda, a mrdkoměrka samozřejmě jeho pozornosti neujde. Bere ji do svých nemytých pracek s dlouhými, olámanými a neuvěřitelně špinavými nehty. Chvíli na ni tupě zírá. Neví, co to jo a k čemu to je, ale líbí se mu to. Strká si ji kapsy. Ke kusu zeleného salámu, co našel v popelnici. Jde dál. Uvažuje, co s mrdkoměrkou udělá. Možná to má nějakou cenu, napadá ho. Míří tedy k nejbližší zástavárně.

Prodavač v zástavárně při pohledu na mrdkoměrku těžko skrývá své vzrušení. Bere ji opatrně do rukou, ale tak, aby to vypadalo ležérně. Naoko si mrdkoměrku nedůvěřivě prohlíží. Vidí však hned, že je skoro nová, plně funkční a ve výborném stavu. Somrák to nejspíš někde našel nebo ukradl. Ale co, myslí si prodavač, to ať si řeší někdo jiný. My tady od toho nejsme.

"Padesát korun," povídá stroze. Somrák je v sedmém nebi. Tolik nečekal. Nepřemýšlí o tom, že mrdkoměrka má cenu mnohonásobně vyšší. Je rád, že je rád. Rychle bere pajsku (aby si to zástavárník náhodou nerozmyslel) a spěchá si koupit pivo a držkovku.

Jožin se probudil. To je ono! Musí oběhnout všechny zástavárny a bazary v okolí. Třeba bude mít štěstí. Kolik je hodin? Půl páté. No, stejně už neusne.

V první zástavárně nic. V druhé také nic. Ale ve třetí - ó, díky Bože - jeho milovaná mrdkoměrma si to tady trůní hezky uprostřed výlohy. Cože? Deset tisíc? To jsou ale hajzlové. No, nedá se nic dělat. Kde je tady nejbližší bankomat? Ještě v kolik otvírají - až v devět! To snad nevydrží…

"Přejete si?"

"Tamhle…" už už chtěl vyhrknout "tu mrdkoměrku!", když jeho pozornost upoutal předmět, ležící hned vedle ní. Něco tak krásného v životě neviděl. Až se mu zatajil dech. Na mrdkoměrku dočista zapomněl.

"Tamhle to zrcadlo!"

"To je Zrcadlo naší doby, pane. Dvanáct a půl tisíce."

No, ještěže vybral rovnou patnáct.