Jak se mění náš pohled na svět během života?

Náš pohled na svět? Co je to vlastně pohled na svět? Optimista nebo pesimista? Člověk přeci nemůže říct ano nebo ne. Na skále stojí jako blázen v teplém dešti a nemůže se rozhodnout, skočí dolů nebo se rozběhne a poletí? Neví, co ho čeká, kam smí...člověk si někdy připadá jak ohrožený druh...a neustále si klade otázku: "Kde končí realita a kde začíná sen, kdy končí noc a kdy začíná den. Co je zlé a co je dobré, co je sladké a co vratké? Zlá je samota, dobrá je víra, sladká je láska, vratká je sázka..."

Mít přátele, znát rodinu a věřit blízkým-to je fascinující, ne však pro všechny, protože ne každý má ten dar porozumět těmto nádherným duševním tajemstvím...A láska k bližnímu tvému by tě měla přesvědčit a naplňovat...

V dětství je vše jinak...Naši rodiče nikdy nezapomenou na naše rozzářené oči, nikdy nezapomenou i na ty chvíle, kdy jsme jim s pláčem usedali do klína s otázkami, které byli k pousmání...ale naše malé hlavičky je nedokázaly vyřešit.

Postupem času si ale naše myšlenky hledali tu správnou cestu k porozumění a poznání, a teď zkoumají každou skulinku všech možností, protože nechtějí o nic přijít, chtějí se naučit znát spoustu věcí, všemu rozumět...ale to je dost dobře nemožné pro člověka, který se stává dospělým. Nikdo nemůže dosáhnout úplného poznání, alespoň ne tak snadno...a potom kdo je to dospělý člověk? Když se tak zamyslím, dospělý by měl být člověk, který dospěl do určitého věku, kdy by teoreticky měl nabýt přesvědčení, že je připraven postavit se na vlastní nohy, ale někteří lidé si pouze uvědomí svůj věk, ale odpovědnost se pohupuje v naprosté nedosažitelnosti a ani ještě nezavítala v jejich mysli...Pouze podvědomí si s ní podalo ruku a stále nedůvěřivě hledí na nováčka, který se tváří tak nejistě...

Myslím si, že naše názory a myšlenky se nemění den ode dne, ale že jsou v nás a jen tak jiným směrem neutečou...Naše myšlení a vnímání se samozřejmě mění podle věku, ale ten pevný charakter, když dojde na lámání chleba, člověku nikdo nevezme. To, jak vidíme věci závisí na tom, k čemu nás rodiče vedli, to jaké jizvy na nás život zanechal, koho máme rádi a koho nebo co milujeme.

Někdo možná nabyl rozhodnutí, že na život už je pozdě a na smrt ještě brzy...Lidé a jejich myšlení jsou dvě velmi blízké věci...myšlenky jsou tolik různé...jako jejich jedineční vynálezci-lidé. Lidé jsou různí, dobří i špatní-jako slova, která říkají. Každý chce každého znát, s každým si lásku přát, ale-nikdo neví, všichni hledají, proč myšlenky v životě jenom tak tápají? Najdou své cíle? Dozví se pravdu? Lze žít s nimi? Lze žít bez nich? Marná chvíle...jen žít v kruhu poznání a nikdy z něj nevystoupit...pojmy, myšlenky a city jsou nekonečné.

Ať chceme nebo ne, naše myšlenky-ta slova! běhají v naší hlavě...Ale co jsou slova? Slova jsou svět. Ta pouhá slova, znamenají svobodu? Touhu? Možnosti? Jaká jsou slova?...Někdy spletou hlavu, někdy pomohou, když jste sami...pouhá slova...někdy bolí a stékají k srdci, jako když svíčka pláče horký vosk...Někdy vám dokážou otevřít oči a poznat pravdu. Jsou jako lidé, lidé říkají slova...slyšíte ty lži?