Pár slov o rozvaze

Pár slov o rozvaze (Je rozvaha pocit nebo stav mysli ?) Rozvahy si vážím pro její neopakovatelnost, pro pocit moudrého člověčenství, pro její jedinečnost v chumlu pocitů, které dorážejí uvnitř těla. Zda je to pocit nebo stav mysli vyžaduje delší úvahu. Kdyby byla pocitem, ztratila by se její funkčnost, neb pocit neboli cítění je pomíjivé, subjektivní a nezakládá se vždy na objektivní pravdě. Když se člověk zamyslí nad budhistickými mnichy v klášterech, zcela předpokládá, že jsou v rozvážném rozpoložení neustále. Mnoho lidí jim toto závidí a stěžují si, že v evropském prostředí není možné se v klidu zabývat pocity svého nitra, aniž rozvaho ztratí, kdykoli vyjdou ven do chaosu, zmatku a úprku civilizovaného světa. Ale oni mniši si také zcela regulérně musí sehnat svůj denní chléb a starat se o klášter, aniž by rozvahy pozbyli. Chvála židovským a jiným učencům, tak věrně zesměšňovaným pro svoji roztržitost, kteří stále ještě dokazují, že přemýšlet se dá i v tomto světě postiženém technickou revolucí, na něž okolí reflektuje posměchem a mladí si tropí šašky z jejich ošuntělých svršků vyšlých z módy, neb právě tito solidní starší pánové jsou pilířem moudrosti a rozvahy jako takové, nic nedbaje různých revolučních reklam, trendů a módních stylů. A tito lidé jsou tu stále přese svou nenápadnost, odborníci a specialisté, kteří nemají potřebu se příliš předvádět v médiích, lidé - jimiž afektovaný puberťák pohrdá. Mít rozvahu znamená přijmout, zpracovat a vyhodnotit souhrn informací nestranným okem, nestát se vírem strženým, nýbrž z pocitů a skutečností vyvodit správný závěr, nepovažovat vše nové a cizí za správné, atd. Toť pár slov o potřebě rozvahy v tomto revolučním světě. Je rozvaha stálá? A proč nás někdy opouští? Proč jsou někdy pouhé pocity silnější než stav mysli zvaný rozvaha? Vydejme se tedy na cestu k jádru pudla: Podrobme nejprve zkoumání osoby nerozvážné a na straně druhé pak osoby rozvahou oplývající. Zcela jistě dojdeme k závěru, že lidé nerozvážní daleko snadněji podléhají reklamním trendům a bývají jednoduše řečeno méně úspěšní než lidé rozvážní. My však nechceme být jednostranní tímto jednoduchým soudem. Nelze jednoduše říct, že jsou lidé blbí a lidé méně blbí, je nutno vzít v potaz kulturu, rodinné zázemí a sociální podmínky jednotlivých sledovaných osob. Na to však nemám dostatek informací, abych toto vše mohl vyložit coby argumenty dosvědčující danou myšlenku. Ostatně otázka se týká rozvahy samé a ne lidí. (Proto přejděme k dalšímu chumlu otázek). Ono totiž jednoduché vysvětlení jevu rozvahy by bylo samo činem nerozvážným. A tak se nám otevírá další vesmír ve vesmíru. Hrozně rád bych tuto rozpravu ukončil nemaje už dosti sil na další cancání, protože jev tento je nevysvětlitelný jako bytí samo zřejmě, ale zároveň se bojím ukončení této rozpravy, jež by mohlo být považováno za lenost. Vraťme se proto k budhistickým mnichům, kde vyvstává zároveň s rozvahou také umění zvané meditace. Je totiž meditace cestou k rozvaze? Toť otázka stará jako svět sám. Co se vlastně snaží uchopit ti mniši, kteří mnoho hodin sedí bez pohnutí a zírají před sebe? Má rozvaha nějakou souvislost s řádem? Je řád ve své podstatě tolik nutný k životu bytosti, která rozvahou oplývá? Ve snaze po uvolnění bychom ho nejraději hodili za hlavu - že? Vskutku se zdá, že mniši i učenci mají tuto věc společnou a to onu potřebu řádu. Toť otázka bohémů, zda je řád nutný nebo zda je jen pouhou berličkou k jakémusi reálnému životu učenců, filozofů a ostatních. Ani já neznám odpověď, protože různé životní styly mají různé filozofie a přesto všichni žijeme vedle sebe. I umělec i filozof zpytují svá nitra, zda se tam skrývá cosi, co by mělo jít ven, kterážto technika se nazývá nihilismus. (Zdá se, že naše rozprava začíná dostávat širší rozměr a odpovědí stále nenalézáme. Ono totiž celé toto naše pachtění je pouhým plácáním se v roji otázek a filozofií. Chtěl jsem se pouze papíru zeptat na fakt rozvahy a papír mi stále není schopen odpovědět. Co by také kdo chtěl od papíru - že. Toto sice vypadá jako zdařilý závěr, ale hledání odpovědi pokračuje tak jako bytí či život sám a autor je vyčerpán z neúspěšných pokusů dovést jakoukoli myšlenku k cíli, proto toho nechme a pusťme si nějakou komerční stanici nebo si zajděme na komerční film, či si uvařme nějaké jídlo a v klidu si odpočiňme a nelámejme si s tím hlavičku. Pocit rozvahy jsme si na chvílí uhájili a jak je toto vysvětlení jednoduché, ba možná nesprávné, nechce se nám už tolik filozofovat - chceme se smát. Je fakt, že psaní je pouhou prací a to prací dost těžkou a náročnou a spisovatel nemá oddechu a nemá závěru, dokud není kniha dopsána a za to je také placený, pokud mu to je někdo ochoten vydat. Nechci proto spisovatelům fušovat do řemesla, i když by se jistě dalo pokračovat ve stejném stylu, ale tím by se sdělení stalo už příliš rozvláčným a bylo by jen dalším "blitím" autora, a proto považujte toto sdělení za skončené. (psáno někdy asi před rokem zjara)

---