Condicio sine qua non

Condicio sine qua non

Proč?

Proč?

Proč já?

Nenávidím se, nenávidím…

Hnusím se sama sobě.

Je to ve mně, a nechce to ven.

Jenže já to musím dostat pryč!

Je to vlastní zášť a ničí mě.

Je to má nenávist.

Je to má lhostejnost.

Je to má neuvážená nespoutanost.

Tak kdy se mi to podaří? Jít tudy kudy bych ráda?

Pokusit se, to jde. Ale vydržet? Pcha, na to má málokdo.

A právě proto to to dokážu, správně.

Špetka odhodlání a dobrá vůle.

Tak přece něco, je to víra.

Ale ne v sebe samu.

A to bych nejspíš potřebovala nejvíc.

Ne žít ve snech.

Ne žít v zítřku, ale v dnešku.

Ne chtít, ale dokázat.

A proč to nejde?, říká se to až příliš snadno.

A to je na tom to nejkrásnější.

Těžká cesta, plná krvavých stop a otlačenin po těsném obojku utrpení.

Ale! Vydržíš, spatříš, budeš žít.

Tak teda co?

Ano, jdu do toho!

Jasně, to jsem říkala už tolikrát.

Ale teď to myslím vážně.

Jako již stokrát předtím.

Jak tomu můžu věřit, že teď to bude jiné?

Už jsem to říkala, to jediné dobré ve mně: víra.

Ale v co?

To musím najít.

A proto to vydržím.

No nestojí to za to???