Slza

SLZA

Kdo jednou poznal, co je být sám dá mi jistě za pravdu, že je to nejsmutnější chvíle života.

Nemyslím však být sám chvíli, pár dní nebo snad týdnů. Ne, to se dá vydržet, protože stále víte, že je na světě někdo, kdo vás miluje, komu na vás záleží a kdo si vás alespoň trochu váží.  Já myslím opravdovou samotu. Samotu, kdy si nemáte s kým povídat, kdy je vám hůř než lidem v domově důchodců. Nikdo s vámi nemluví, snad jen domovník ze smradlavýho, špinavýho hotýlku v cikánské čtvrti, když vás přijde upomenout, že mu už dva týdny dlužíte nájemný a půjde-li to takhle dál, vystěhuje vás.

Ale kam půjdete? K rodině - ta vás zavrhla a nechce znát. K přátelům - nikdy jste neměl opravdového přítele, který by vás teď podržel a nechal ve svém bytě několik dní přespat.

Do jinýho podobnýho hnusnýho,vznešeně řečeno, hotelu? Na to nemáte peníze a kdyby jste nějaké vydělal, musíte splatit dluh tomu zatracenýmu, starýmu domovníkovi. No a taky je tu ještě pár dluhů u lidí, kteří vám půjčili na dobrý slovo, a strach ze zlomenin. Optimisticky řečeno, jste až po krk v díře plné hadů, kteří jen čekají na váš každý neopatrný, nerozvážný pohyb. Zuby nachystaný ke kousnutí, jedu jak pro malej zájezd a jsou ochotni s ohromnou radostí vysát z vás úplně všechno a oškubat z vás i ty starý, díravý, špinavý rifle, co jste si koupil v second-handu. Jste prostě naprosto sám, nemáte nic kromě hladu a ještě k tomu ode dneška spíte na ulici.

            Práci asi neseženete, protože chlápka jako vy nevezmou ani mezi ukrajince, kteří kopou ty díry pro vodu, elektriku, nebo něco podobnýho. Tak co zbývá? Někde splašit starej klobouk, nebo potrhanou kšiltovku a jít na nádraží, popřípadě někam do podchodu žebrat. Smutný je, že neumíš ani hrát na kytaru ani dělat ze sebe pantomimickýho troubu, aby sis těch pár kaček na polívku v bufetu aspoň nějak zasloužil. A i kdybys uměl, kytaru nemáš a ty černobílý hadry taky neseženeš. Takže jediný co můžeš dělat,  je sedět na tom proklatě ledovým dláždění, smrkat do špinavýho kapesníku, protože tak za tři hodiny co tam budeš, chytneš stoprocentně rýmu a čekat, že si tě možná někdo všimne a že mu snad spadne z peněženky nějakej drobák a ty budeš mít tolik štěstí, že nabere směr do toho klobouku cos vyhrabal v popelnici za rohem. Jestli tam spadne, pokusíš se zamumlat něco o vděku atd. To se ale ztratí v dalším nevyhnutelným smrkání, který tě chytlo. Což bude nakonec znamenat, že ten dobrodinec, kterej ti dnes tak trochu zachránil tvůj bezvýznamnej, malej živůtek tvůj projev neskonalé vděčnosti neuslyší. A pokud uslyší nebude ti tak jako tak rozumět. Ale jemu to bude stejně jedno. Ty dvě, tři koruny by  asi dal někam do kasičky v supermarketu nebo na náměstí. Čímž by aspoň udělal něco opravdu šlechetnýho a smysluplnýho. Ale to tě ani nenapadne. Ty máš svý a on se zbavil těch odpornejch drobáků, který ho jenom otravovaly a tlačily v kapse nebo v peněžence nadupané bankovkama ne menšíma než pětistovka.

Tobě dál mrzne zadek v tom podchodu. A tvůj  spasitel si sedá do svýho vyhřátýho bavoráčku a odjíždí do domečku, do takové malé vilky asi za pět milionků. Tohle ti ani moc nevadí. Už nejsi ani tak smutnej. Máš tři koruny a víš, že hlad tě ještě dneska nedostane. Možná zítra možná za dva, tři dny tě ráno najdou nějací chlapi v tomhle listopadem prochladlým podchodu přitulenýho na zeď a se zmrzlou slzou lítosti na tváři. Se slzou, která lituje za tebe, že jsi takhle skončil. Ale snad si tě ani nevšimnou. Toho, že už nepatříš k nám si všimne asi policajt, kterej tě bude chtít vyhodit, nebo ospalej pouliční vandrák, kterej měl víc štěstí než ty a ty mu zabíráš jeho místečko.

Ale dnes ještě ne, dnes si dáš přinejhorším dva rohlíky, který tě pro dnešek s bídou zachrání.

Ta slza ta tě ale nemine. To mi věř, cítím ji na své tváři stejně jako ji pocítíš ty. A pak zjistíš, tohle je konec který, sice nechceš ale před kterým už neutečeš.

Hodně štěstí a dobrou noc.