HECTOR ULDARICUS aneb Vznik Uldarie - část 1.

Hector Uldaricus

1.

Bylo ráno. Pochmurné, temné a chladné, ale přeci to byl začátek dalšího dne. Hector  stál na poli

 s mečem v rukách, zahalen mlhou. Postavou a silou připomínal spíše barbara, než člověka.

 Ale v tom to právě bylo – proto si ho každý bojovník, znalý svého řemesla, vážil. Všichni, ať už člověk, barbar, trpaslík či elf ho respektovali. Měli jej rádi a zdravili ho, jako by byl jejich pánem a ti, jež ho neznali, se mu velkým obloukem vyhýbali. Ne jen pro jeho sílu a velikost ho lidé milovali. Bylo to spíše pro jeho dobré srdce, lásku a odvahu. Už v dětství se učil boji s mečem, střelbu z luku, ostatních střelných zbraní a samozřejmě také boji beze zbraně. Říkal, že to dělá proto, aby tu byl někdo, kdo by dokázal ochránit město a jeho obyvatele. To město se jmenovalo – tedy jmenuje Uldar a říše, která k němu patří, se nazývá Uldarie. Proto, když se z něj stal muž, si začal říkat Hector Uldaricus. V civilizovaném svět nebylo armády, jež by ho porazila, ani bojovníka, který by ho neznal.

     Krajina a příroda Uldarie byla beze sporu tou nejkrásnější a nejctihodnější ze všech, na celém známém světě. Ale jejímu vzrůstu předcházelo mnoho bitev a zabíjení. Na polích a v lesích kolem měst, i těch nejmenších, leželo mnoho těl padlých bojovníků, ale i osadníků. Název říše i jejího hlavního města vznikl po smrti velkého a slavného Uldara, syna Marconiova. Před jeho smrtí neměla tato krajina ani město žádného jména.

     Marconius padl se ctí v boji proti nepříteli, který chtěl všechny obyvatele pozabíjet nebo zotročit. Dnes už si jeho jméno nikdo nepamatuje, ale byl proslulý svou krutostí, lstivostí a darem velkého génia. Ovládal umění meče a strategii zvládal, jako nikdo jiný. V této bitvě však prohrál. Obyvatelé všech měst se seskupili na poli před městem a bojovali čestně za své rodiny, domovy a svobodu. Měli výhodu velké morálky a moment překvapení. Třetina této „armády“ se dostala nepříteli do týlu. Další třetina se rozdělila na dvě části a každá se dala téměř neviditelně na levé a pravé křídlo nepřítelovy armády. V každé této části byli jezdci na koních a nějací pěšáci. Poslední část se nacházela přímo naproti nepříteli. Lučištníci vpředu, za nimi pěchota a úplně vzadu další jezdectvo. Na nepřátelských vojácích bylo vidět, že pochytili mnoho té strašné nenávisti od svého generála. Jejich další nevýhodou byla únava – byli vyčerpáni po dlouhém pochodu.

     „Přátelé a občané ostatních měst v okolí…“. Odmlčel se a pohledem přejel po svých spolubojovnících.

„.. já vidím strach ve vašich očích. Nepřítel má převahu a lepší výzbroj. Je ovládán nenávistí a touhou po moci. Ale jeho vojáci jsou znaveni dlouhým pochodem a neustálým zabíjením. Jednou, až se potkají všichni ti zlí a zkažení lidé, tak nás čeká konec. Ale dnes to nebude…dnes budeme bojovat. A budeme bojovat se ctí a odvahou! Muž proti muži, meč proti meči…aby tato bitva stála z vzpomínání!! Dnes bojujeme za naše životy, domovy, ale hlavně za naši svobodu!!!“.

     Po tomto duchaplném proslovu se všichni ti, kteří dnes budou bojovat a nejspíše i zemřou, seskupili a srovnali do formací. S hrdostí tasili meče a všichni jedním hlasem zakřičeli: „Svobodaaa!!!!!“.

Marconius se postavil do jejich čela na svém koni, mávl mečem kupředu a zavelel : „Do boje!!! Za všechny generace, co přijdou po nás!!! Bojujte na život a na smrt!!! Kupředu!!!!!!…“.

     Všichni se rozeběhli směrem k seskupené armádě nepřítele, připraveni k boji. Bitva trvala celé tři dny a nikdo už nevěřil, že zvítězí. Na poslední chvíli však přijelo vojsko Východního království podpořit armádu Marconiovy říše. Všichni tak obklíčili nepřítelovu armádu a ta byla rozdrcena. Žádný útočník tuto vřavu nepřežil. Bylo to slavné klání, plné hrdinských činů a smutných smrtí. Každý, kdo tu nyní žije, o něm ví. Všichni padlí byli a jsou oslavováni, jako zachránci a hrdinové. Je jen škoda, že si jejich jména dnes už nikdo nepamatuje. Jediné jméno, které nikdo nezapomněl a na které se bude vzpomínat ještě hodně dlouho je Marconius. Od té doby se říše jmenovala Marconie. Po několika letech se lidé shodli, že se toto jméno nehodí a tak byli opět bezejmenní. Pak se ale objevil Uldar. Byl to Marconiův syn.  Uldar však nebyl stejné krve, jako jeho otec. Ani on sám to však nevěděl. Byl nalezen v lese nedaleko od města, jako dítě. Po otcově smrti jeho matka onemocněla a krátce předtím, než zemřela mu toto tajemství prozradila.  Po nějaké době na to přišli ostatní obyvatelé. Byli tací, kteří už zapomněli na odvahu a hrdinské činy jeho otce a chtěli Uldara vyhostit. Většina lidí si však pamatovala na svého zachránce. A tak Uldar, syn Marconiův zůstal a stal se vládcem říše beze jména.

     Všichni ho milovali a byli by za něj položili život- kdyby bylo třeba. Vládce to byl spravedlivý a moudrý. Ale jeden život mu nestačil k tomu, aby napravil všechny chyby a nepravosti. To, co stihl za doby své vlády, bylo úctyhodné. Naučil lid lásce, obětavosti a dal mu život- poklidný život v míru. Nechal vystavět domy navíc pro ty, jež byli nově příchozí a dokonce se staveb sám zúčastnil. Přišel v bitvách o svá města o mnohé. Neměl jednu ruku a v bitvě u Sérského lesa ztratil oko. Právě, když se vše začalo uklidňovat, mu nějací vrazi vypálili dům a zavraždili ženu krátce poté, co mu dala syna. Dal mu jméno Hector.

Hector byl už od dětství mnohem větší a silnější, než ostatní děti v jeho věku. Otec ho učil čestnému chování, odvaze a hrdosti. Dal mu svůj meč a luk a učil ho boji. Na čepeli meče byli zvláštní runy, ale nikdo nevěděl, co ten nápis znamená. Krátce po Hectorových devátých narozeninách byl Uldar zabit. Jeho vraha nikdy nikdo nenašel. Bylo to smutné období. Všichni pro něj truchlili. Proto se lid celé říše beze jména shodl, že by ji mohli pojmenovat Uldarie a největšímu městu a zároveň domovu Hectora se od té doby říká Uldar. Všichni obyvatelé doufali a dělali vše pro to, aby byla Uldarie tak úctyhodná, hrdá a odvážná, jako byl Uldar sám. Toho dne začal rozkvět. Den ode dne byla celá říše mocnější a známější. Ale neměla žádného vůdce. A to bylo možná dobře. Většinu smrtelníků totiž lapí touha po moci a pustí je až příliš pozdě. Takže tu nebyl žádný tyran a ani diktátor. Byli ale lidé, jenž se snažili dostat co nejvýš, aby mohli vládnout. Byli to jen samí hlupáci toužící po moci, slávě a bohatství.