Život je jeden velký mejdan a hra. Záleží ale na tom jakou hru hrajeme.

Život je jeden velký mejdan a hra. Záleží ale na tom jakou hru hrajeme. Život je plný radostí, starostí, smůly i štěstí, užívání si, sexu, alkoholu, drog, vzdělávání se, učení,… Přesně to co se hodí do pořádně odvázaného mejdanu. Schopnost nebrat život příliš vážně stává se pak hrou. Jak už jsem v předchozí větě naznačil, život můžeme rozdělit do dvou rovin. Zda životní hru bereme vážně, nebo ne. Pokud ji hrajeme příliš vážně, přicházíme většinou, pokud nejsme zrovna pod vlivem alkoholu, či drogy, o takovou tu lehkost života- o takový nadhled nad vším, co nás obklopuje. Celý život pak žijeme v otázkách, zda máme udělat to či ono. Zda je to vhodné, nepřinese-li to žádné negativní následky, neutrpí-li tím naše image. Praktické, ale nehratelné. Tento druh života bere člověku spíše chuť do života. Opačná forma je sice pro člověka lahodnější. Vždyť komu by se nelíbilo dělat si co uzná za vhodné, být svobodný, ale milován, dělat si vše co chce. Teoreticky to možné je. Ale prakticky snad až na pár vyvolených nikoli. Lidé by totiž museli všichni přemýšlet stejně, protože jinak se objevuje otázka:“ Neublížím svým jednáním někomu?“ Zde záleží na tom, zda hru hrajeme tak, aby nás měli všichni rádi a měli spousty přátel. Nebo naopak na lidi kašleme a dostáváme se spíše do slepých uliček. Asi nejlépe na tom bude v tomto případě hráč, který se nachází ve středu. Zdržuje se jen s lidmi kteří mu něco dávají, nějak ho uspokojují (nemyslím samozřejmě materiálně) a má je rád. Ti, kteří mu nejsou po srsti, těch si nevšímá a vypustil je ze své dlouhé hry. S lidmi na kterých nám nezáleží, nebo je nemáme rádi se dá velice jednoduše manipulovat. To, že Vám na nich nezáleží přináší jedinečnou příležitost pro hru. Můžete jim napovídat spousty věcí a je Vám v podstatě jedno jak to změní jeho osud. Vy se tím pouze bavíte a pohráváte si sním. Uvedu krátký příběh: V jednom nočním baru posedávají ve své těsné blízkosti na barových židličkách žena a muž. Nikdy se neviděli, neznají se. Na sobě jim nezáleží. Zde přichází jedinečná možnost hrát si s lidmi. On je evidentně zklamaný a smutný. Snad by se i dalo říct, že je mu do breku. Ona ho osloví a po chvilce takové té seznamovací nutnosti jí začíná odhalovat svůj příběh. Byl domluven se svými „nejlepšími“ přáteli, že se dnes spolu někam pojedou bavit. Byli domluveni na 19°°, ale on přišel o deset minut déle a o ni tam už nebyli. Strašně na ně nadával, že to nejsou žádní kamarádi, že on na ně čekal již kolikrát a oni se teď na něj prostě vykašlali. Ona jen s touhy si s tím člověkem pohrát mu vnutila po chvíli myšlenku, že jsou vlastně stejně skvělí a jsou to stále nejlepší kamarádi. Takovou věc, aby se na něj vykašlali by přece v životě neudělali. Byl by jim i snad padl kolem krku, kdyby se tam objevili. A najednou ho nezajímá to, že se na něj hnusně vykašlali. Vím s tohoto příběhu je cítit spíše schopnost manipulovat s lidmi, ale to je přeci také součástí životní hry. Prožívejme si své mejdany, užívejme si svou hru, bavme se hloupostí lidí. Každá věc co v životě uděláme nám něco dá, ale většinou i něco sebere. Na nás pak záleží jak velký poloměr mezi jednotlivými stranami bude.

---