Na slunci

Neustále se procházím po okolí a přemýšlím zda sním či bdím a zda je možné, aby se člověk přemístil za pomoci snů. Pusto a vedro. Jako z vyprávění. Doufám, že mé existenční problémy nejsou tak vážné. Dost by mě mrzelo… Co to plácám, nic by mě nemrzelo. Nikdy nic nemělo cenu ani dřív a ani teď.

Na nebi je něco, co připomíná žhavou kouli. Tu žhavou kouli cosi překrylo a mě přejel mráz po zádech. Stejně, jako když vypnou topení. To cosi odkrylo kouli a běželo dál. Už jsem trochu unavená a někdo tu zhasnul. Zhasnul! To znamená, že tu nejsem sama. Určitě. Přece se světlo nemůže samo zhasnout. Někdo tu byl, a nebo pořád ještě je. Lehám si na zem, která chladí a snažím se usnout. Nejsem si jistá, co bude pak. Ztrácím i ten poslední kousek odvahy co jsem ještě měla, srdce mi silně buší a v krku se mi svírá…

Co je to se mnou. Nemohu se hýbat. No to snad né! Někdo mě mezi tím, co jsem spala zalil do betonu. Už je zase rozsvíceno. Celé mé tělo mám v zemi. No to je vynikající.

Jé! Já se hýbu, ono to je sypké. Předpokládám, že až po několika hodinách vrtění, jsem se dostala ven a usoudila, že ten beton nebyl beton, ale to ze starých obrázku. Jak jen se to jmenuje. P… P… P… Ppp… Písek. To je to slovo! Ale jak to, že je ten písek uvnitř?! Strejda vždycky říkal: „Písek tu nikde nehledej. Ten je jen venku. Ale jen ať tě ani nenapadne jít ven. To se ti sevře v krku a…  udusíš se.“

To ne. To znamená, že… umíram. To sevření v krku… písek… ne já nechci…

Něco do mě strká, otáčím se. Jé! Erika. „Vstávejte slečno. Už je ráno.“ Promlouvá ke mně její elektronický hlas.