Hra na sochy....

Sklenka vína leží na stole,

Osamělá a nečistá…

Otisky prstů,

náznaky doteků,

kterými někdo lehce svíral,

sklenku oděnou do prachu.

Ve strachu,

který někdo měl,

když poprvé to směl.

Vzít ji lehce do ruky,

a spojit rty trpkou chutí,

položit se do sutí…

Do sutí kamenů,

jež spadly ze skal těl,

Když osud dvou těl-se děl.

A osaměni jako sklenky,

V sousoší stáli,

A Tiše se báli,

proto při prvním závanu,

který vítr přinesl,

zmizeli…..

 a sousoší skal s nimi.

Nevěděli, co vítr nesl,

Jejich city rozvál

V jediném návalu,

Který sebou přinesl,

Střepy ze sklenky,

již víno dávno opustilo,

tak jako z těl skálu,