Dolores

Slzy jí stékaly z bezbranných očí a vpíjely se do hebkých růžových tváří. Nesly v sobě zprávu, malé poselství, oznámení, kterému však mohl porozumět jen jediný člověk na světě. Jen jeden člověk na světě mohl vědět, co tíží její hlavu, co vede její myšlenky k tomu, aby se rvaly ven v záplavě slané vody a zoufale křičely do světa to, čemu stejně nikdo nemohl porozumět. Proč je mozek stále posílá ven, když moc dobře ví, že je ten, komu jsou určeny stejně nikdy neuvidí... To nevěděla ani ona sama. Říkala si, že je nejspíš nevyhnutelné aby odešly, aby beznadějně odpluly i se svým poselstvím, které beztak minulo adresáta. Nebo odcházejí proto, že v podvědomí stále marně a naivně doufá že si jich všimne ten, kdo má? Či snad s nimi odplují i myšlenky na něj a ona bude moct konečně napřímit svojí hlavu, jimi tolik zatíženou, a konečně se podívat tváří v tvář slunci? Ne, už žádné otázky-když nemají odpovědi jenom tíží. Člověk by nevěřil jakou váhu může mít slza...