Už se blíží konec

„Same! Pomoz mi. Prosím! Ona mě dostane! Už ví kde jsem! Našla mě! Už se blíží konec!“

„Alis!“ Sam se s výkřikem probudil a posadil se na posteli. Do pokoje otevřeným oknem proudilo sluneční světlo a zvuky nového dne. Budík ukazoval krátce po deváté. Jak jen mohl spát tak dlouho?

Do dveří ložnice nakoukla Alisina půvabná tvář lemovaná dlouhými vlasy barvy tmavého karamelu.

„Volal jsi mě? Zeptala se. „Stalo se něco?“

„Já…“ chvíli měl pocit, že by jí o tom snu měl říct, ale nakonec se rozhodl, že radši ne. Možná to bylo tím jejím pohled. Byl tak plný lásky, ale objevilo se v něm i něco jiného. Snad strach? „Ne. Nic se neděje. Něco se ti asi jen zdálo.“

Alis se zamračila a mezi očima se jí objevila roztomilá vráska. „ Jo, asi máš pravdu. Něco se mi zdálo. V kuchyni máš snídani. Já už budu muset jít, nebo mě Courtney zabije.“

Dlouze ho políbila. „Miluju tě.“ Už zas ten zvláštní pohled. Znovu ho líbla na tvář a v příští minutě už byla pryč.

Asi za hodinu, když uklízel umyté nádobí, se rozezněl telefon.

„Haló?“

„Ahoj, Same, tady Courtney. Byl bys tak hodnej a vyřídil ségře ať trochu pohne? Má dost zpoždění a já tu nemůžu všechno dělat sama.“

„Ale ona už odešla. Skoro před hodinou.“

„Cože?!“

„No jo…ještě tam nedorazila?“

„Ne.“

„Co když se jí něco stalo?!“

„Ale Same! Nepanikař hned. Možná cestou někoho potkala nebo zašla do obchodu a zdržela se tam…“ Courtney se odmlčela. Stejně jako Sam věděla, že Alis takovéhle věci nedělá.

Ach Alis, kam jsi se ztratila?

Sam celý den bloudil po městě a vyptával se lidáí, zda Alis nezahlédli. Ale nikdo ji neviděl.

Když pozdě večer dorazil domů, doufal, že ji spatří, jak sedí ve svém oblíbeném křesle, čte si a srká horkou kávu, tak jak to má ráda.

Ale v bytě bylo ticho a tma.

Sam zničený strachem, nejistotou a obavami o ženu, kterou miluje, se zhroutil na pohovku.

„Same…“ trhl sebou a posadil se. Seděla proti němu. Ve tmě viděl jen její obrys.

„Alis! Měl jsem o tebe takový strach? Kdes byla? Jsem tak rád, že jsi tu!“ Zvedl se a chtěl ji obejmout, ale gestem ruky ho zadržela.

„Same, ach, Same…“ světla okolo projíždějícího auta krátce osvítila její tvář. Byla tak bledá a v očích se jí leskly slzy.  „Je mi to tak líto. Přišla jsem se rozloučit. Pamatuješ si, kdysi jsem ti řekla, že všechno může tak náhle skončit…“

„…jako když sfoukneš svíci…“

„Ano, jako když sfoukneš svíci. Víš, bylo to mé poslední přání. Dostat ještě chvilku, abych se s tebou mohla rozloučit, než odejdu.“

„Než odejdeš? Ale kam? Proč?“

I jemu nyní vhrkly do očí slzy. Položila mu na ústa prst, tak studený až ho zamrazilo.

„Už je to tu. Konec. Musím jí,“ zahleděla se mu do očí a chladnými rty se dotkla jeho úst.

„Miluji tě, Same.“

„I já tebe, Alis…“

Bušení na dveře. Sam se probudil s jejím jménem na rtech. Na tvářích ucítil zaschlé slzy. Byl to sen?

Rány neustávaly. Otevřel. Za dveřmi stála Courtney. Oči měla zarudlé. Jakmile ho spatřila, vrhla se mu do náručí.

„Ach, Same…Alis…Alis…je mrtvá!“

Nezačal plakat. Nepřekvapilo ho to. Věděl to. Stejně jako to Alis věděla už včera ráno…