Pavučina - část třetí

Kapitola \\\"Marco se vrací\\\" je jinak mnohem delší ale protože chci, aby si to někdo přečetl tak jsem ji rozdělila na víc částí a dalších se dočkáte až příště:)

                                                                 ---Monin příběh---

 

„Proboha…“ Freddie se konečně vzpamatovala a promluvila. „Asi byste měla jít…je mi to líto, co se stalo, ale já s tím prostě nechci mít nic společnýho!“

„Ale, Freddie,“ snažil se Mony zastat Ethan. „Co má chudák dělat?“

„To je mi fuk a tobě by taky mělo být. Neměls ji sem vodit, nech ji odejít a budeš mít klid.“ Ethan však věděl, že klid mít nemůže. To že ji potkal mu do života vneslo příliš mnoho vzpomínek na to, aby ji jen tak nechal odejít. „Půjdu s vámi, Mono.“

„Zbláznil ses?!“ Ale Ethan už svou přítelkyni neposlouchal…

Za chvíli již oba dva znovu stáli na dešti.

„Ehm…tohle je vaše…“ podal jí peněženku, lehčí o padesát dolarů.

„Proč to děláte?“ zeptala se prostě.

To ty oči, chtělo se mu říct. „Dlužím vám to.“

„Ale…“

„Chybí tam padesát babek.“

„Ach.“ Chvíli přešlapovali na místě a mokli, až konečně navrhla: „Nepůjdeme si někam sednout?“

„Bylo už pozdě a vzhledem ke všem okolnostem nakonec Ethan vybral Road Store, nepříliš módní lokál zastrčený ve špinavé ulici. Bylo tam však plno a tak se dobře ztratili v davu.

„Můj manžel je mrtev,“ i jí samotné v tu chvíli zněl její hlas cize a vzdáleně. Hodila do sebe panáka laciné vodky a objednala si dalšího. „Zastřelila jsem ho.“

V Ethanově obličeji se nepohnul ani sval a Mona bez pobízení pokračovala. Bylo jí jedno jestli chce její příběh slyšet nebo ne. Prostě to potřebovala někomu říct.

 

Když konečně dorazila domů, naštvaná na toho hajzla, co jí okradl, a na Cristy Hallovou, okamžitě si všimla, že na příjezdové cestě stojí nové, červené porche.

Snad nějaký Davidův přítel, zadoufala, ale zlomyslný hlásek v její mysli jí říkal, že nikdo z Davidových přátel by si takovéhle auto nepořídil.

Vběhla do ztichlé haly. Nikde nikdo. Neomylně kráčela do jejich ložnice v prvním patře. Ve chvíli, kdy se chystala otevřít dveře, to někdo udělal za ni.

„Bože můj…“ vydechla světlovláska v bleděmodrých šatech. „Mono…“

V té chvíli již Mona viděla rudě, byla nepříčetná. Vrazila do své ložnice, kde našla polonahého Davida.

„Miláčku,“ řekla David zcela automaticky, jakoby si ani neuvědomoval vážnost situace. Očima těkal ze své ženy na Cristy a zpět.

„Ty hajzle!!“

„Ale Mono, vysvětlím ti to!“ obešel postel, na níž ležely rozházené peřiny a natáhl po ní ruce.

„Nesahej na mě!“

Levou rukou zašátrala po stole, k němuž stála zády.

„Ale drahoušku! Prosím, nech mě ti to vysvětlit.“ Ruka nahmatala úchytku šuplíku.

„Nesahej na mě! Varuju tě!“ David náhle vyděšeně uskočil. Mona v ruce držela jeho zbraň, kterou nechal ležet v nezamčené zásuvce.

„Mono! Nech toho, polož to!“

„Proč jsi to sakra udělal? Proč jsi musel všechno zničit?!“

David se na ni místo odpovědi vrhnul a snažil se jí pistoli vykroutit z ruky.

Vyšla rána a na okamžik jakoby se zastavil čas. Pak si toho již mnoho nepamatovala. V paměti se jí míhali jen rozmazané obrazy. Křik, krev. A pak už jen zvuk deště.

---Marco se vrací---

 

Mona domluvila a u stolu nastalo ticho rušené hlasitou hudbou a hovorem dalších lidí. Ethan však nepromluvil.

„Já ho nechtěla zabít…“

„Já vím,“ řekl tak tiše, že ho sotva slyšela. „Proč jsi nešla na policii?“

„Byla jsem v šoku! Nevěděla jsem co dělám.“ Odmlčela se a schovala obličej v dlaních. „Nevím co mám dělat.“

Ethan vytáhl z kapsy svou peněženku a na stůl hodil těch pár drobných co mu v ní zbylo. Pak ji vzal za ruku a řekl: „Pojď se mnou.“

 

Dovedl ji k sobě domů, do malého bytu na Freak Street. Mona, vychovaná v blahobytu se na takovém místě ještě nikdy neoctla a za jiných okolností by byla zhnusená tím, jak to zde vypadalo. Teď jí to však bylo jedno.

„Vyspíš se tu a zítra půjdeš na policii. Doprovodím tě, jestli chceš.“ Přikývla. Jistě, policie…spousta vyptávání, podezření. Nejspíš ji obviní z vraždy. Co jiného? Namířila na něj nabitou zbraň, protože ho přistihla s jinou ženou. Zastřelila ho. To ona zmáčkla spoušť. Je vražedkyně.

Ethan ji přikryl lehkou dekou a všiml si, že se celá chvěje. Ležela k němu zády, a tak neviděl, jak jí zpoza bělostných víček stékají slzy.

 

Oba dva se probrali současně, probuzeni hlasitou ranou, o níž si nebyli jisti, zda se jim zdála nebo byla skutečná.

Ethan, spící na holé zemi v nohách postele vyskočil a vrhl se k nočnímu stolku.

„Co se děje?“ zašeptala, ale její slova byla přehlušena další ranou. Konečně jí to došlo, někdo se snažil dostat dovnitř. A podle zvuků lámaného dřeva mu to nebude trvat dlouho. Když se pak podívala na Ethana, uviděla ho stát u stěny s pistolí v ruce.

„Schovej se. Rychle, Mono! Pod postel.“

Bezmyšlenkovitě ho poslechla a polonahá se nasoukala pod postel. A málem zpod ní zase vylezla, když spatřila chuchvalce prachu, pavučin a mezi nimi sem tam pobíhající havěť, kdyby právě v tu chvíli neznámý útočník nevylomil dveře.

„Ethane, zdravím, tě,“ hlas byl hluboký a zastřený nadměrným pitím a nespočtem vykouřených cigaret.

„Stačilo, kdybys zazvonil, Tony.“

„Neotevřel bys mi.“

„Ale mohls to zkusit.“

„Nebyla by to taková sranda…no, nebudeme to protahovat. Já vím proč jsem tady, ty to víš taky. Myslel sis, že na tebe Marco zapomene?“

„Ani mě to nenapadlo.“

Vyšel výstřel, Mona tlumeně vykřikla. Ethan padl k zemi, jeho zbraň padla kus od něj. „Ty hajzle!“ zasyčel Tony. „Doufals, že mě dostaneš?!“ Ethan se plazil pryč. Už mu bylo jasné, že ho Marco konečně po těch letech dostane. Znovu se ozval výstřel a hned po něm druhý a třetí. Po zemi se rozlila krev. Mona křičela. V ruce držela Ethanovu pistoli. Na podlahu vedle ní dopadl Tony, jeho prázdné oči zíraly přímo na ní.

„Ježíši…ježíši…“ sípal Ethan a pomáhal jí vylézt zpod postele. Byla obalená pavučinami a v očích měla stejný výraz jako když ji dnes našel sedět v parku.

Nevěděl jak vyjádřit svůj vděk a za okamžik se přistihl jak stále opakuje: „Děkuju, děkuju, Mono, děkuju ti…“ Seděli na zemi v malém špinavém bytě, Ethan držel roztřesenou Monu v náručí a zíral na Tonyho proděravělé tělo.

---