Transylvánie

Přečtěte si vyprávění podle opravdové události. Doufám, že máte v lásce upíry.

V Pátek jsme vyrazili z Prahy do Transylvánie. Naším cílem bylo zjistit co se stalo s deníkem jistého pana Englicha a prověřit zprávy o výskytu upírů v těchto místech. Exkluzivní informace o upírech by zcela jistě zvýšili prodejnost České Gazety (deníku pro který máme udělat tuto reportáž). Cesta do Transylvánie proběhla bez problémů, a tak jsme ve večerních hodinách dorazili do vesnice Bizu Al Carban, ve které jsme měli strávit příštích několik dní. Bydleli jsme v chalupě, která vypadala jako z předminulého století.
Večer nás přišel navštívit místní odborník na upíry pan Moldeveani. Od pana Moldeveaniho jsme se o upírech dozvěděli mnoho užitečného. Prozradil nám co na ně účinkuje, kde se vyskytují a kam nemáme v noci chodit. Bohužel naší výpravu vedl reportér, kterému záleželo pouze na slávě a penězích, a tak jsme se ještě tutéž noc vydali prozkoumat kryptu na místním hřbitově. Z deníku pana Englicha jsme se dozvěděli, že jí šel prozkoumat. Tím končili jeho zápisky. Doufaje, že najdeme nějaké další stopy, jsme vyrazili na hřbitov.
Když jsme vstoupili na hřbitov, zahlédli jsme, jak přes hřbitovní zeď mizí nějaký stín. Většina z nás po tomto zážitku znervózněla, přesto jsme však pokračovali do krypty. V kryptě jsme našli prázdnou rakev a po krátkém hledání jsme našli i pokračování deníku pana Englicha. Podle zakončení a krve na něm jsme usoudili, že je to poslední část.
To bylo pro dnešní noc již všechno, i přes podvědomý strach jsme se vyspali celkem dobře. Ráno nás probudilo zaskřípění okna. Okamžitě jsme vyskočili a v prvních ranních paprscích jsme zahlédli letící postavu, mizící v dálce. Tato příhoda ještě posílila strach rostoucí v nás již od předchozí noci, přesto jsme se však po snídani pod vedením pana Moldeveaniho vypravili na místo zvané Capu Catulum. O tomto místě jsme se dočetli v pokračování deníku pana Englicha.
Po asi hodině a půl cesty jsme dorazili do vesničky, která byla nejblíže tomu místu. Odsud jsme se vydali po nezřetelné stezce směrem nahoru do skal. Cesta nahoru do skal byla sice náročná, ale teprve samotné skály prověřily naplno naší vytrvalost a odolnost. Šplhání po strmých skalních stezkách a následné dlouhé skoky dolů, vyčerpávali i ty nejodolnější. Po další asi hodině cesty jsme poprvé zahlédli upíry, tedy alespoň se domnívám, že to byli upíři. Byli to postavy oblečené v tmavých pláštích. To bylo jediné, co se na tu dálku dalo zahlédnout. Zmocnil se nás tísnivý pocit, který nás nutil spěchat co nejrychleji vpřed.
Vzhledem k tomu, že to nevypadalo jako kdyby se ty postavy rozhodli nás pronásledovat, jsme zastavili a v největším možném spěchu jsme snědli jídlo, které jsme si vzali sebou. Náš průvodce šel prozkoumat kus cesty před námi s tím, že nám nechá šipky. Vyrazili jsme asi 10 minut po něm. Po chvíli jsme zaslechli vzdálený výkřik. Vydali jsme se směrem odkud přišel. Když jsme dorazili na místo odkud pocházel bylo už povšem. Náš průvodce pan Moldeveani byl po celém okolí. Na stěně za ním byl tajemný nápis. Bylo to něco jako ACSCNGRCG. To už se , ale z mlhy kolem nás začali vynořovat postavy. Byly zahalené v černých pláštích, měli dlouhé špičáky a bílou tvář a vlasy.
Okamžitě jsme se vydali na útěk. Vlk se statečně rozhodl zastavit a alespoň trochu je zdržet. Jediné co jsme zaslechli byl dlouhý, děsivý a srdcervoucí výkřik. Ti méně vytrvalí z nás se pokoušeli schovat, ale když jsme dorazili na další křižovatku a hledali jsme cestu kudy dál zjistili jsme, že jejich snaha byla zbytečná. Oba dva byli uhranutí. Těsně po nich dorazil i malátný a motající se Vlk. Bylo jasné, že ho vysáli. Dokazovali to i dvě malé ranky na krku. Po několika hodinách rychlého a nesmírně vyčerpávajícího pochodu skrz skály jsme dorazili zpět do chalupy. Upíry jsme za námi zahlédli ještě několikrát. Ale pokaždé se nám podařilo utéci. Ke konci nám došlo, že si s námi pouze hrají a že na dnešní večeři jim stačil pan Moldeveani a Vlk.
V chatě jsme se pokusili alespoň trochu rozptýlit tím, že jsme uspořádali kulinářskou soutěž o Oko Netopýra. Tuto soutěž vyhrál se svým vynikajícím pudinkovým dortem Vlk. Možná, že mu k výhře pomohli i nějaké nově nabyté schopnosti. Kdo ví? Každopádně ten dort byl takřka dokonalý a co teprve ty oči. Poté již jsme šli odpočívat. Doufali jsme, že do domu si upíři bez pozvání netroufnou, a tak jsme šli spát. Tuto noc již náš spánek nebyl pokojný. Pořád jsme měli pocit jako kdyby někdo nebo něco chodilo po chalupě, ale nic se nestalo, a tak jsme přestáli až do dalšího rána.
Další den jsme již od rána cítili nutkání vydat se na místo, jehož jméno bylo schované v tom nápisu. To místo se jmenovalo Gemenarea. Kolem desáté hodiny jsme vyrazili směrem na toto místo. Podivné nutkání nás nutilo spěchat co nejvíce, a tak jsme již za necelou hodinu byli na začátku skalního bludiště na jehož konci se ukrývalo toto místo. Když jsme dorazili na toto místo, již zde na nás čekali tři upíří lordi. Jednoho po druhém nás vysáli a pak nás nechali jít. Tyto zápisky jsem napsal zpátky na chatě, pro případ, že bych nepřežil. Již cítím jak se mě začíná zmocňovat touha po krvi.

---