Sen?

                                             Sen?

Tak daleko v oparu nastávající noci. Světlá obloha, hvězdy chladně září. Pod příkrovem oblohy nad oparem je temnota.

Nastalo ráno jako každé jiné, nad městem se válí šedé těžké mraky, lehce prší. Všechno vypadá tak svěže, vzduch se stal zase chvíli dýchatelným. Je v něm cítit volnost, jako by se roztrhly okovy bránící volnosti. Volnost...svěží ráno, únava, vězení...

Malým oknem sem dopadá čisté světlo. Říkejte mi jak chcete, na jméně nezáleží. Sedím tu chráněn neprůstřelným sklem a dvěma dveřmi. Hlásí se pravidelná hlídka. Ospale na sebe kývneme. Ptám se pro koho je to víc vězení...

Nadešel den návštěv. Prohlížím návštěvní knihu.

Ještě, že suterén působí aspoň trochu světle, sedím a sleduju monitory u toho stíhám i číst. Nechci si pořád přiznat, že je to nuda, nebo mě ta nečinnost baví?

Po nějakých telefonátech, pár prohlídkách cel mi denní končí.

Několik mil odsud sedím v malém městečku, malé kavárně... rozjímám, koukám z okna. Bude pěkná noc už to přichází, kontrast modré a tmavě modré. Pak mě vrátí do reality přátelé. Lucy, Bob A Denial. Zábava pozvolna plynula, tak jsem se zamyslel... zítra mám volný den co si udělat zajímavý večer u mě? I když asi ne, mám ještě nějakou práci.

Vracím se domů svým land roverem. Můj dům, no spíš chata stojí odlehle od civilizace pod krásným lesem.

Sleduju příjemně unavený cestu. Obloha ztemněla, hvězdy krásně svítily. Zaparkoval jsem auto u kůlny se dřevem a šel se za chatu pokochat výhledem. Válely se tam ještě zbytky sněhu. Les kontrastoval s nebem od černé po sytě modrou až někam kam se to nedalo pojmenovat. Najednou se v lese prudce zablesklo...

Je ráno, po obloze se válí šedé těžké mraky, trochu prší. Posléze mě chladně budí digitální budík. Neměl jsem mít dnes volno? Napadne mě. Na budíku je 12. března. Zajímavé, když jsem přijel domů bylo ještě 10.března. Nechápu to, stojím u okna s tupím pohledem a přemýšlím dál. Co se dělo?... Otevírám okno, les se mi zdá najednou blízko, láká mě tam jedno místo. Koukám, není na něm nic zvláštního.

Zase další den v práci. Přehouplo se nudné poledne. Chladným okýnkem prosvitl paprsek slunce. V téhle budově to působilo jako ilustrace božího zjevení z bible. Lákal mě táhl, táhl mě pryč, myšlenkami jsem byl ve svých nejkrásnějších snech.

Probralo mě z toho až plácnutí těla o neprůstřelné sklo. Šokem jsem spadnul ze židle a reflexně vytáhnul brokovnici z pod stolu. Vstal jsem, sklo bylo neporušené. Stékala po něm krev. Ale to už tu bylo pět bychařů a lékař, který stanovil na místě smrt. Zřejmě si při tom nárazu zlomil páteř.

Po pár hodinách zase konec. Seděl jsem opět v té samé kavárně, ale tentokrát trochu otřesen událostí z věznice...A vůbec myšlenkami úplně jinde. Ze zamyšlení mě vytrhla až Lucy otázkou "Co je?"

Co jí na to říct, bylo to zvláštní, nepopsatelné. Necítil jsem ani lítost, ale... ale prostě mi bylo zvláštně, měl jsem pocit, že bych to místo měl opustit, v myšlenkách jsem viděl krásné scenerie.

Následovala cesta domů. Koukám kolem sebe z ničeho nic silný záblesk a..a tma.

Je ráno na obloze se válí těžké šedé mraky, trochu prší. Budí mě můj digitální budík. Je 14. března. Jak zvláštní, prostě zmizel den volna, už podruhé. Že bych prospal celý den. Koukám z otevřeného okna. Můj zrak pořád tíhne k jednomu místu, k jednomu bodu v lese.

Zase práce... osmá hodina pryč, desátá, dvanáctá. Život tu ubíhá po dvouhodinách, napadlo mě. Okýnkem vysoko ve zdi pronikne jasný sluneční paprsek. V tom mě upoutal monitor číslo tři, odpočinková místnost bachařů. Na lavečce seděl jeden z bachařů v puse měl zasunutou pistoli. Krev a částečky mozku se rozstříkly po zdi. Nevěřil jsem svým očím, zalarmoval jsem zbytek bachařů. Po pár hodinách konec směny.

Sedím v kavárně plný myšlenek. Proč je lidský život tal křehký? Proč se to stalo? Připadalo mi to jako deja-vu. Z myšlenek mě probrala Lucy otázkou"Co je?"...Připadám si nějak divně. Už pár dní mi připadáš jako bys nebyl ve své kůži. Včera jsi se choval divně. Co se dělo včera? Lucy se zatvářila nechápavě.

V tu chvíli jsem se ocitnul ve svém land roveru. Musel jsem usnout, chvíli jsem se zamyslel. Najednou rpudké světlo, náraz který mě odmrštil do čelního skla. Tma...

Bylo ráno na nebi se váleli velké šedé mraky a trochu pršelo.

Vzbudil jsem se zpocený a udýchaný. Tak živý sen jsem ještě neměl. Otevřel jsem okno, abych se nadechnul čerstvého vzduchu. Mou pozornost upoutal jeden bod, jedno místo. Jako bych se snažil prokouknout kopcem na druhou stranu.

Seděl jsem ve své kukani a sledoval monitory. Sem tam, jsem nakouknul do časopisu. Nakouknu přes sklo, náraz a úlek mě srazili ze židle, reflexně jsem uchopil brokovnici, vymrštil se na nohy a namířil. Z neprůstřelného skla skapávala krev, v tu chvíli na monitoru číslo tři vidím jak se zastřeli jeden z bachřů v odpočinkové místnosti.

Šichta se přehoupla ke konci.

Sedím v kavárně, Lucy do mě hustila něco, že má o mě nějaký podivný strach, a že dnes nechce být doma sama. Já jsem odmítnul, že mám doma nějakou práci, ale ona pořád naléhala. Tak jsem došly ke kompromisu, že mě může doprovodit k autu.

Došliy jsem k mému land roveru. Vytahuju klíče, Lucy mi je hbitě vytrhla z ruky no a bylo po jejím.

Tak daleko v oparu nastávající noci. Světlá obloha, hvězdy chladně září, ale pod příkrovem oblohy v oparu se táhla temná silnice obepínající kopec, na kopci krásný ztemnělý les. Po silnici se valil kamion celkem velkou rychlostí, nic nevezl tak mohl přidat. O něco dál jel tmavě zelený peugeot kombi. Peugeot vjel do protisměru, najednou se řidič v peugeotu vzbudil prudkým zábleskem světel.