Zlo

Tajemný hrad na Dračí skále stál, v magickém prostředí všech temných mocenstev. Po skále úzkou stezkou ženou se černí koně vzhůru a vezou kočáry plné těch nejvlivnějších ze všech. Pár pozvaných přilétlo na koštěti, vždyť v nadpřirozenosti je jejich síla. Prý to jsou ti nejškaredější a nejhorší, prý si zde dalo dostaveníčko zlo. Lidé říkají, že se zde odehrála zvěrstva tak krutá, že až mráz běhá po zádech, historky plné krve a brutality, však…proč věřit lidem? Vždyť právě oni se lhaním zkoušejí dostat tam, kam sami chtějí…pojďme se do hradu vydat sami – zkusit na vlastní kůži, co je na tom pravdy…
Vřelého přivítání od hradní paní dostalo se mi, polibek na uvítanou a do ruky pohár vína. Ve velikém sále hemží se to lidmi, jsou sice trochu bledí, ale šatstvo mají honosné. Dámy nosí šaty dlouhé až na zem, vyztužené obručemi, šněrovačky jim stahují pasy a nadzdvihují povadlá ňadra, radost pohledět. Páni zase vyšňoření v galantních oblecích černé barvy, košile bílé jako holá kost a s nadouvanými rukávy. Hradní paní mě bere za ruku a odvádí po schodech nahoru, pod příslibem své štědrosti a nevšedních zážitků…už i ostatní si všimli, že má krev ještě koluje a hřeje…avšak mozek z části atmosférou a z části vínem nepřipouští žádná rizika, držím se chladné ruky a stoupám vzhůru. V uších mi zní zvuk strunných nástrojů a ženský zpěv. Paní mě uvedla do komnaty, kde hořel krb a vonělo dřevo, uprostřed byla veliká postel s nebesy. Hradní paní, jako dobrá hostitelka, dolila můj pohár a na její počest jsme si připili. Přešel jsem k oknu a pohlédl z něj. Hvězdy na nebi svítily tak jasně a nad hradem zářil měsíc v úplňku. Paní přešla směrem ke mně, hruď vzdouvala se jí vzrušením, oči jí zářily. Vzala mi pohár z ruky a položila jej na stůl. Hedvábným šátkem mi zavázala oči a něžně mě políbila. Cítil jsem její vlahý dech, stála za mnou, těsně se ke mně přimknula, její jazyk jsem ucítil na svém krku. Vnímal jsem každý její dotyk, když tu najednou projela mi celým tělem prudká bolest…bylo již pozdě, nevěděl jsem co to bylo…
Ráno jsem se probudil a cítil se jako znovuzrozený, tak přece to byly jen lidské pověry, posadil jsem se na postel a přemýšlel, co se vlastně předešlé noci stalo. Nemohl jsem si přesně vzpomenout, proto jsem se rozhodl, že se zatím trochu opláchnu v lavóru pod zrcadlem, poté vyhledám paní hradu, poděkuji za pohostinnost a půjdu domů..když jsem však přišel k zrcadlu, neviděl jsem se v něm…podíval jsem se na svoje ruce, byly bledé, začínal jsem se rozpomínat na předešlou noc…ruka mi jako na povel vystřelila ke krku, kde jsem nahmatal dva malé otvory. V rozhořčení poklekl jsem na kolena…věděl jsem, že moje krev již nekoluje a už vůbec nehřeje…
Žalu měl jsem mnoho, však tento tajuplný příběh znaly jen zdi hradního pokoje. Ještě dnes se mi nechce věřit, že měl někdo z té lidské chátry pravdu a varoval mě upřímně…v uších mi zní tóny strunných nástrojů…a líbezný ženský zpěv…zní a bude znít již na věky…

---