Duch zimy

Vždycky byla symbolem veškerého zla, polární...ledová...mocná, sněhem pokrytá krajina, jejíž duch žije a neumírá...

Zimní duch navštívil krajinu a jeho dech proletěl se po vrcholcích. Ledové pláně pokryté sněhem, zamrzlá jezera uprostřed hor, jen meluzína sviští na místech zavátých tím hebkým stříbrem…Sluneční odlesk však cosi skryl, když přijdeš blíž, spatříš stopy vmáčklé do sněhu…
Jen drobný hmyz ví, kdo tudy prošel, kdo vyhledal místo tak pusté a proč. Toulá se krajinou a hledá svůj klid, je to starý vlk, šedivý a znavený. Pomalým krokem přechází k obzoru, kde vítr stále sílí a mění se ve vánici. Vlk se nemohl ztratit, ani on totiž nevěděl, kam vlastně jde. Led pokryl jeho srst a nohy mu těžkly v hlubokém sněhu. Přišel sem zemřít, sem, kde věděl, že svůj klid najde a kde jeho odpočinek bude důstojný.
Na pokraji svých sil, doplazil se až na zamrzlou jezerní hladinu. Zde padl únavou a vyčerpáním a přesně v tuto chvíli mohutná bouře utichá.
Vychází slunce a jeho hřejivé paprsky probouzí i starého vlka. Jeho víčka se rozespale otevírají, ale únavu již necítí, ani bolest, ani chlad. Zvedá se a ujde pár kroků, sníh mu hlasitě vrže pod tlapkami, zastaví se a ohlédne…chvíli pozoruje místo odkud vstal a pak s velikou úlevou zmizel v pusté krajině.
Jen onen hmyz viděl, že vlkovo tělo zůstalo po bouři zaváté sněhem, kde zůstane navěky….

---