Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Večerní vítr II.

02. 07. 2005
2
0
1030
Autor
Narmoria

Kapitola 2. – Mal-bró

 

   A pak došla najednou k východu z jeskyně. Venku byla tma, vzduch prosycený zvláštními pachy. Veči-Rí cítila štiplavý zápach síry i dalších nepříjemných látek. Ze země sálalo teplo jako z kamen, ale nad ní se plížil chlad. Největší záhadou bylo, že neviděla žádné hvězdy, ani stříbrný odlesk měsíce. Na celé zemi jakoby ležel těžký závoj mraků, nebo snad mlhy? Ze všeho nejvíce to připomínalo smog, tak známý z našeho „moderního“ světa. Úplná tma tu však nebyla, sem tam na zemi svítily rozházené žhavé uhlíky, nebo celé žhnoucí praskliny a na obzoru zářil oslnivý ohňostroj vybuchující sopky...

   ...jen co Veči-Rí pozvedla hlavu, aby se na ten ohromující přírodní úkaz lépe podívala, křehká půda se pod ní prolomila. Má paní se propadla do země!

 

   Probudila se až ráno. Hlava ji bolela, na spánku ucítila zaschlou krev. „Co to má být?“ zavrčela ještě napůl spící. „Ježišmarjá, kde to sem?!“ s těmi slovy vyskočila na nohy. Teď už byla určitě plně při vědomí. „Aha, včera ta bouřka, jeskyně... a slíbila sem, že vykonám tu cestu...? ...No, je to sice hodně bláznivý, ale asi se mi to nezdálo.“

   Veči-Rí si prohlédla dutinu, do které spadla. Jednalo se vlastně o velkou bublinu ve ztuhlé lávě. Jediný východ byl otvor dost vysoko ve stropě, jímž se sem propadla.

   Rozhodla se pokusit se vyšplhat až k němu. Šlo to dost špatně, vlastně to skoro vůbec nešlo. Stěna čerstvě utuhlé lávy se drobila pod rukama, tam kde hledala pevnou oporu pro ruce, jí zůstávaly jen dlaně plné černého prachu, pod nohama se jí odštěpovaly drobné kamínky. Hned po pár těžce vydobytých centimetrech nad zemí vždy ztratila rovnováhu a octla se na podlaze ve spršce černých úlomků, ale nevzdávala se.

   Již nevím kolikátý to byl pokus, rozhodně to byl jeden z nejpovedenějších, již málem sahala rukou vstříc světlému otvoru ve stropě, když se pod ní utrhl skutečně velký balvan. Opět se odporoučela na zem. Zároveň s tím, jak dopadala, uslyšela slabé cinknutí. Ne, to nebylo zvonění v uších. Pořádně si v chabém světle prohlédla odštěpky skály, které spadly spolu s ní. Zdálo se jí, že se mezi šedavým prachem cosi třpytí. Mezi úlomky lávového kamene našla blýskavé modravé krystalky-diamanty! Za jiných podmínek by to byl dost úžasný nález, ale uprostřed lávových polí, zřejmě neměl příliš praktického použití.

   Do dalšího škrábání se za světlem se jí moc nechtělo, celé tělo jí bolelo, ruce měla sedřené do krve, šrámy a modřiny bych raději nepočítala. Sedla si na zem a rozmrzele si pohrávala a pohazovala s jedním z vzácných kamenů.

   „Zatraceně, hned takhle na začátku hloupě skončit v díře. Jestli to takhle půjde dál, za pár tisíc let tu ze mě najdou leda takovejhle šutr. Jé, kdyby tu tak byly takové schůdky vzhůru světlu vstříc, vyšla bych po nich jako královna!“ Hodila ledabyle kamínkem proti sesunuté stěně. Drahokam se v letu zvláštně zatřpytil a jak narazil do stěny rozlila se jeho zář po celé jeskyňce. Veči-Rí koukala nechápavě na to , co se stalo. Z lávové hradby před ní vyrostly dlouhé diamantové krystaly, jako příčky na žebříku, pravé schody do nebe.

   Chvíli nevěřícně koukala na diamantové příčky i na drobné kamínky rozházené u jejích nohou. Potom se dala do jejich sbírání, jestli tak budou fungovat i v budoucnu, daly by se ještě využít. Nenapadlo ji, že ten, kdo způsobil tohle malé kouzlo, by mohla být ona sama. Když už nenašla žádný další blyštivý kamínek, vydala se po příčkách nahoru.

 

   Ze sopky už vycházel jen hustý šedý dým, ale kráterů tu bylo okolo mnohem víc. „Je vůbec možné, aby někde na Zemi bylo tolik sopek pohromadě?“ pomyslela si. Teprve teď, když vyšla ze svého vězení, si uvědomila jaká je venku zima. Slunce sotva prosvítilo clonu hustých mračen. Celá krajina byla ponurá, pustá, bez jediného kousku zeleně, bez jediné stopy života. Žádné pahýly stromů, ani památka po zvířatech. Dokonce se tu nedala najít ani opravdická hlína. Ostré pahorky pokrýval bílý hádek jinovatky a nad zemí se vznášela chladná oblaka.

   Veči-Rí procházela křížem krážem pustinou. Sem tam zahlédla, jak ze země vyrážel žhavý gejzír žluté páry, kolem vřídel se usazoval povlak smrduté síry.

   „Jo, tak nějak to mohlo vypadat před 4,5 miliardami let, když vznikla Země.“ Napadlo ji to jen tak náhodou, ale tahle myšlenka se pevně usadila v její mysli.

   Neocitla se skutečně v té době? Ti dva říkali něco o Mal-bró, co to tak znamená? Je to vůbec možné? I když po tom všem, co už viděla může být možné všechno.

   Ale byla to pravda. Mal-bró skutečně v naší starodávné řeči znamená Malý třesk, to je okamžik, při kterém vznikla Sluneční soustava a všechny její planety. V té době ještě má paní nevěděla jak úzce je její osud spjat s tímto nepatrným místem uprostřed Vesmíru a zvlášť pak s planetou zvanou Země – Biný. Vždyť Biný a Veči-Rí se zrodily v jednom jediném okamžiku a ...   ...teď sem prozradila víc než jsem chtěla. Vraťme se k mému vyprávění...

   Když přišla noc, našla si přístřeší pod skalním výčnělkem. Obloha byla zase temná, zakrytá mraky. Tmavé nebe náhle ozářil svit padající hvězdy a po chvíli následovaly další. Byla by to krásná podívaná, když zazněl výbuch. Jeden z meteoritů proletěl řídkou atmosférou a zanechal na tváři Země svou nesmazatelnou stopu. Zdaleka tak nebyl posledním kráterem na Zemi.

   Déšť meteoritů trval celou noc i celý následující den. Večer náhle všechno ztichlo a nebe zase ztmavlo. Dívka vyčerpáním usnula, protože předchozí noc kvůli neustálému nebezpečí meteoritů nezamhouřila oka. Ale ani tato noc neměla být klidná. Z hlubokého spánku ji probudilo hlasité hřmění, nebo spíš hukot, ohlušující řev!

   Obrovská ohnivá koule se řítila tmou, zaujímala snad pětinu oblohy. Pak zmizela za obzorem, ale její zář byla stále hmatatelná. Bylo nesnesitelné horko. Potom se země otřásla, ale na tak silné zemětřesení nestačí ani stupnice pana Richtera. Otřesy vycházely ze samého nitra planety, země pukala pod nohama, byla rozžhavená do běla. Ničivá tlaková vlna nárazu rozdrtila cokoliv, poslední kousky pevných skal se změnily v prach. Armagedon, apokalypsa. Takhle vypadá peklo!

   I přes tuto hrozivou srážku s planetkou o průměru 2000 km se Biný točí dál. A má paní? Řekla jsem, že její život i smrt je spjat s touto planetou a proto i ona přečkala toto běsnění. Ve chvíli srážky byla schována pod skalním převisem, schoulila se do klubíčka, myslela na hřejivé teplo ohně a chladivou vodu z vodopádu, se kterými se setkala v jeskyni a kteří ji sem vyslali. Jako zázrakem, nebo to nebyla náhoda, skála, jež ji obklopovala, zůstala jako jedna  z mála neporušená. Představoval tenkou skořápku skrývající v sobě život. Snad si myslíte, že si vymýšlím. Proč by se měla zachovat právě tahle jedna jeskyňka? Kdo ví, jak to tenkrát bylo. Ale kdybyste si tu skálu prohlédli zblízka, zjistili byste, že pod omšelou jednotvárnou barvou sopečného kamene se skrývá diamantový třpyt nejtvrdší horniny, která se kdysi nacházela na Zemi.

   Jak dlouhou dobu zůstala Veči-Rí ve svém ukrytu? Připomínalo to věčnost, člověku by to připadalo jako dny, snad to byly stovky možná tisíce let.

   Když se odvážila odhrabat suť, jež se nahromadila u vchodu, venku pršelo. Padal hustý déšť, smýval prach, uhášel poslední žhavé kusy lávy. Potom v noci vyšly hvězdy... a měsíc. Byl tak velký, tak blízký, jako byste se ho mohli dotknout pouhým vztažením ruky. Na jeho tváři byly vidět šrámy - ty, které získal při těžkém zrodu z hmoty své matky Země. Zůstanou na něm navždy.

   Veči-Rí ale nebyl dopřán dlouhý pohled na idylu měsíce. Jeho stříbřitý majestát se rychle zatáhl černými mračny, začal vát pronikavý vítr, spustil se prudký liják. Nebe prořízl zlatavý blesk. Mraky dostaly zvláštní kovovou barvu. Spustila se první bouře v dějinách naší planety.

   Má paní chvíli fascinovaně pozorovala tohle přírodní divadlo. Pak se jí ale začaly klížit víčka a ona usnula spánkem spravedlivých. Zdál se jí zvláštní sen.

   Byla uzavřena v průhledné bublině, která se vznášela v kapce vody. Zkoušela prohmatávat její stěny, byly pružné, ale pevné, neprolomily se, jen se vydouvaly vždy, když do nich šťouchla prsty.

   Bublina si nerušeně plula vodou. A potkala stejnou, trochu menší bublinku, její povrch se třpytil jako z perleti.

   Veči-Rí přitiskla nos k membráně, aby se mohla lépe podívat. Při tom ale posunula váhu a její sféra se posunula těsně k sousedce. Bubliny se dotkly zrovna tam, kde měla ruku. Pevně se spojily. Jen mimoděk vsunula prsty do toho místa. Membrána se napnula a nakonec nečekaně praskla! Veči-Rí se octla jednou rukou a polovinou těla ve vedlejším prostoru! Začala se vrtět, aby se vymanila z těsného objetí. Žbluňklo to, sevření povolilo, protože sféry splynuly v jedinou. Perleťový třpyt se rozšířil po celém obvodu.

   Velká perleťová bublina si nerušeně plula vodou. A dostala se do roje barevných míčků.

   Veči-Rí dostala bláznivou náladu, chtěla aspoň jeden z míčků získat. Zkusila zase lehce prostrčit ruku ven, podařilo se. Ihned chňapla po tom nejhezčím míči, měl barvu kvetoucích slunečnic. Chtěla protáhnout ruku zpátky, ale ouha! Ve škvíře se jí zadrhl rukáv. Snažila se vyškubnout, až nakonec povolily švy rukávu. Ten zůstal zachycen v membráně a Veči-Rí se zase svalila na zem, ale v ruce držela vítězoslavně míček. Jenže dírou v rukávu sem začala téct voda se spoustou jemných částeček zvenčí. Nenapadlo ji nic lepšího než, že se zula z bot a ucpala otvor ponožkou. Vodopád se zastavil, ale dno bubliny bylo zaplněno vodou až po kolena.

   Velká těžká perleťová bublina s otvorem z rukávu ucpaným ponožkou si nerušeně plula vodou směrem ke dnu.

   Na dně sféry se přelévalo husté bahýnko duhových barev se spoustou kulatých, hranatých, špičatých i oblých předmětů. Mou paní zaujaly hlavně kousky bavlnek, které si v té polévce plavaly sem tam. Všechny je posbírala, položila si je do klína a dala se do pletení dlouhých provázků. Ale některé bavlnky nebyly šikovné na splétání, trhaly se, rozplétaly, třepily a tak je vyhodila. Nakonec upletla dlouhatánský provázek a věřte nebo ne, byl spleten přesně z 20-ti různých druhů nitek. Ještě uvázala nakonec provázku háček, který našla na dně své sféry. Roztočila provázek nad hlavou jako laso, hodila a přesně ho ukotvila ve „stropě“, jestli může mít bublina jakýsi strop. Držel pevně jako přilepený. Teď se na něm dalo krásně houpat a šplhat.

   Velká těžká perleťová bublina s otvorem z rukávu ucpaným ponožkou a s provázkem ukotveným ve stropu háčkem si nerušeně plula vodou směrem ke dnu.

   Večí-Rí se dál probírala naplavenými poklady a objevila velice krásný a zajímavý korálek. Ulehčil jí totiž práci, mohli byste ho nazvat skoro kouzelným. Když se do něj navlékaly kousky nití, sám od sebe z nich splétal provaz. Teď si mohla uplést tolik provázků, kolik jenom chtěla. Vnitřek bubliny teď vypadal, jakoby v něm řádilo hejno bláznivých pavouků.

   Velká perleťová bublina s otvorem z rukávu ucpaným ponožkou a se sítí provázků , které vyrobil kouzelný korálek, si nerušeně plula vodou směrem ke dnu.

   Mé paní se její provázková říše moc líbila, ale šplhat neustále po provazech je velice namáhavé a tak zatoužila po žebříku. Pro ten účel si vybrala kousky vlny, které se také daly najít v té barevné polévce. Ale vlna byla moc tlustá a nedala se provlékat kouzelným pletacím korálkem. Žebřík se musel uplést ručně, času bylo spousta, práce jí šla od ruky a brzy měla hotové obě osy žebříku, už jen zbývalo připevnit příčky. Ale ouha, teď si teprve všimla, že provazy žebříku se skládají ze čtyř různých barev a dva druhy příček, které našla pasují vždy jen k určité dvojici barev. Musela celý druhý provaz rozplést a znovu ho sestavit, aby byl komplementární k tomu prvnímu. Konečně byl žebřík hotov! Napnula ho mezi stěnami.

   Velká těžká perleťová bublina s otvorem z rukávu ucpaným ponožkou, sítí provázků, které vyrobil kouzelný korálek, a ukotveným čtyřbarevným žebříkem si nerušeně plula vodou směrem ke dnu.

   Žebřík, to byl panečku vynález! Veči-Rí se tak zalíbil, že chtěla ještě jeden, úplně stejný a že ho zavěsí rovnoběžně, hned vedle toho původního. Přesně okopírovala pořadí barev na žebříku, pečlivě urovnávala příčky, až se vedle originálu objevila kompletní kopie takřka k nerozeznání. Největší zábavou teď bylo přeskakování z jednoho žebříku na druhý.

   Velká těžká perleťová bublina s otvorem z rukávu ucpaným ponožkou, sítí provázků, které vyrobil kouzelný korálek, a dvěma kopiemi čtyřbarevného žebříku si nerušeně plula vodou až narazila na dno. Právě v tom okamžiku se má paní odrážela ke skoku, ale při nárazu ztratila rovnováhu. Na poslední chvíli se v pádu zachytila jednoho z provázků, houpal se právě uprostřed, zavěsila se na něj plnou vahou. To ale stěna sféry nevydržela, prolomila se a propadla. Bublina se rozdělila na dvě, v každé polovině zůstal jeden žebřík. Má paní padala, padala, až…

   …se probudila do chladného mlhavého rána. Sen byl jen pouhou vzpomínkou, nebo ne? Chtěla si omýt rozespalý obličej ve studené křišťálové vodě jezírka, ale ouha. Jezírko nebylo tak průzračné jak se na první pohled zdálo. Jeho dno pokrýval odporný, podivně páchnoucí sliz? Co to jen připomínalo? Aha, už vím – zkaženou polévku… Život!!! Teď už nebylo pochyb, Večí-Rí se stala svědkem zázraku stvoření Země a jejích obyvatel. Už nebude sama, brzy se tu objeví spousta dalších bytostí. Nejprve malinké jako jsou tyhle povlaky primitivních buněk, ale časem vzniknou mnohobuněčné organismy, rostliny, živočichové a člověk!? Jak to vůbec je s jeho příchodem na tuto planetu? Mají vědci pravdu? Ale to je ještě daleko, i když pro mou paní tu má čas zvláštní řád, za tu dobu se ještě může stát mnoho věcí.



enehi
06. 07. 2005
Dát tip
to doufam

Narmoria
03. 07. 2005
Dát tip
enehi: Já se polepším.

fungus2
02. 07. 2005
Dát tip
Pokračování se mi líbí.***

enehi
02. 07. 2005
Dát tip
proč je to proboha takovýma malýma písmenkama?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru