Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePoslední věci (člověka)
Autor
Zden
Hledám tě ticho Hledám tě, ó ticho, hledám tě každý den, posvátný klide, jenž zdravíš duše. Hledám tě, ó klide, jenž voníš pinií a myrtou, jenž se opájíš yzopem, v něm volám Toho, který trůní nad serafy a cherubíny, přijď. Hledám tě, ó klide strastí znavený, hledám tě, ó prameni, duši mou už svlaž. Napoj ji nektarem radosti a lásky, jenž tak věrně tryská z tvého vřídla. Napoj ji, ó klide, nektarem až po okraj, není místa, neboť není vskutku místa, kam spočinout by měla duše má. Přijmi duši mou, posvátný klide, zcela otevřenou do tvé laskavé náruče, přijmi ji, Bože, celou a naplněnou pokorou, laskavý klide posledních úvah mých.
Už nadešla chvíle ti poslední
Už nadešla chvíle ti poslední,
smrt život uzavírá v poslední kruh,
sbal si věci jednu po jedné,
do hrobu hlubokého a tmavého
se navrátíš:
Prach jsi a v prach se
obrátíš.
Jakoby pohyb hlemýždích ulit v trávě
času poskočit dal, tak chystá se smrt
pomalu minutu po minutě ke své práci.
Jako hrobařka černě oděná, s jizvami po těle
a samá to kost,
tak přistupuje vteřinu po vteřině
smrtka ke své práci.
Dí: Toť konec tvůj a skon!
Vyskočiv z lože jak úděsem stižený,
vyslechnuv strašné to kletby slova,
jež tvrdě tobě přikazuje cizí obsah,
jako černá noc, jež nemilosrdně se blíží.
Dí: Toť konec tvůj a skon!
Jak moc by ten bídák chtěl tohle změnit,
jak moc by smrt za život vyměnil,
nic platné to není, jen smích
ženy, jež kosti chřestí.
Dí: Toť konec tvůj a skon!
Posledním úderem hodin
poslední vteřina zmizela
jak v šeru nadcházející noci
život končí,
poslední vzdech vypjatého těla
padajícího do lože jakoby do tmavého
hrobu, jenž mlčením pozdravil tě
a dí: Toť konec tvůj a skon!
Už nadešla chvíle ti poslední,
jen ticho bezedné
a místo plné obnažení:
hrob tvůj
a cesta světlu vstříc.
Pohřeb
Skupinky lidí
černě oděných,
márnice plná chladu,
mrtvolný zápach,
ztuhlá těla.
Ó jak jsem bídný.
Rakev hnědá nalakovaná,
uvnitř temná jak černá noc,
plno věnců, květin,
co právě rozkvetly,
na věncích fáborky
s nápisem:
Nikdy nezapomenem.
Smiluj se Pane.
Kněz bíle oděný,
svěcená voda,
zástup plačících,
kříž z trní,
hudba:
Requiem.
Osvoboď mne Pane…
Rakev ke světlu putující,
pozdrav na rozloučenou,
poslední pohledy,
dveře se zavírají.
…od smrti věčné.
Jen se člověče podívej
Jen se člověče podívej,
přišla už smrtka,
před tebe se postavila
a praví: „Máš to marné.“
Marné je tvé konání,
marně smrtku odháníš,
marně perem píší
ruce tvé.
Zbytečná je snaha tvá,
zbytečné jsou kroky tvé,
zbytečná je práce tvá,
vše bude zapomenuto.
Člověk však vědoucí
nejsa odrazen od těch slov
ji praví: „Mocná paní, nemyslete,
žít budu dále v tom, co předám
potomkům mým.“
Smrtka však vědouc, že třeba čas
k dozrání plodů práce lidské
řkouc: „Však tak, ale proudy pomíjení
redukovat budou, co ty, bídný člověče,
udělals.“
Jen se člověče podívej,
nakonec smrtka pravdu má
a ty budeš muset jí přikývnout
a smířit se se svým osudem.