Starý kostel

Starý kostel

Po hladině bruslí vážka, pampeliška se k nebi obrací. Ženský hlas někde v dáli kvílí, bodá do uší. Svět se ve smutku utápí, nemůže se nadechnout.

Po stopách krvavých se vydávám, po hlase, po tom šíleném kvílení.

„Laj, laj , laj…laj, laj, laj,  lajajaj…“ Snad pouze víla zpívá tak čistě.

         Stoupám kaštanovou alejí, po cestě staré tři sta let. Kolem mých nohou se vine barvínek, jeho jemné zelené lístečky se  zvláštně vlní, v malém množství lék- ve velkém smrtelný jed.

Hustý déšť, jemná mlha a křížek na krku. Stará železná vrata se otvírají, skřípají. Množství hrobů v zástupu, staré náhrobní kameny, rozbité pomníky a to šílení všudypřítomné kvílení.

Po cestě ke starému kostelu se dají číst pomníky: Zde odpočívá v Bohu náš nejdražší syn a jeho nezapomenutelná matka,…1834….

Mrazení v zádech je silnější a silnější, strach se uhnízdil v srdci. Pouhá modlitba  vychází skrze rudá ústa: Panenko Maria, Matko Boží ochraňuj mě prosím!

         Stará kostelní vrata, staletím sešlá, načichlá kostelním vzduchem a starým železem se otvírají. Jako by někdo neznámý říkal: Vstup, pojď blíže!

Celým kostelem se nese ten ženský nesnesitelný hlas, její vzlyky a slzy. Ze stěn shlížejí svatí, ale mají zavřené oči a z výrazu jejich tváře  naskakuje husí kůže. Na schodech pod oltářem leží žena, pomalým krokem přistupuji. Hrůza z onoho místa a pouhé Ave Maria. Žena zaslechla kroky a otočila se: Bílé šaty, na kterých jsou krvavé fleky, na prsou roztrhané, bosé nohy, černé rozcuchané vlasy, krev na ústech  a šílenství v očích. Drží v náručí malé dítě, zkrvavené tělíčko s vypouklýma očima. Nůž  leží opodál.

         „Bože!“ ……

„Ne, toho nevolej, ten ti nepomůže, pouze jeho bratr Satan.“ Řekla žena, její slova postrádala kousek citu, prázdná slova.

Svatí bez očí se houpají na zdech a ona zpívá to své: laj, laj, lajajaj.

Pouhá otázka : Proč?

„Protože jsem ztratila víru v Boha, když mi vzal manžela a Satan si přál mého jediného syna a já mu ho musela dát.“

„Ne, nemusela. Chápeš co jsi udělala ty vražedkyně? Vlastního syna jsi poslala do hrobu a sebe jsi upsala ďáblu!“

„Satan se o mého synáčka postará a o mě taky, až přijde můj čas, miluje mě, chápeš?“

Oči bez výrazu, tupě na mě hleděla. Vstala a položila mrtvé tělíčko na oltář  zapálila svíce.

„Už můžu jít domů.“ Slova bez citu, bez lítosti. Nejsem schopna to pochopit, neustále zpívala, byla tak krásná- chladná. Přemohla jsem se: „Vyprávěj mi.“

         Temně hnědé oči se na mě podívaly a zalily se slzami: „Tebe zajímá můj příběh? Nikoho nikdy nezajímal.“

„Ale mne ano.“

„Manžela zabilo auto- byl na služební cestě a narazil do stromu. Všichni říkali, že se musel pomátnout, protože narazil na rovince a do jediného stromu v okolí.

Já vím, že se nepomátnul, to Bůh mi ho chtěl vzít. Zůstala jsem sama- pouze já a synáček, našla jsem si novou rodinu- sektu, chovají se ke mně moc hezky a i náš Pán Satan.“

 Hrůza z pouhého jména byla strašná, kostel byl zahalen do temného oparu. A vzduch prosycen krví bodal štiplavě do nosu.

„Proč jsi tedy zabila synáčka?“

„Ne, já ho nezabila, pouze jsem ho poslala našemu pánu, který se o něho postará lépe než já.“ Bránila se ta temná víla. Dohadovat se s ní nemělo cenu, sama jsem měla strach- zabila dítě, muže zabít i mě.

V dálce něco zašramotilo: Uteč, nebo tě pošlou za naším pánem!“

Nechápala jsem proč mi to říká, ale její oči se zdály být jasnější, jakoby pomalu začínala vnímat okolní svět.

„Do kazatelny!“ Přikázala.

Její příkaz nesnesl odpor a ani nevím proč, ale poslechla jsem.

         Do kostela vtrhli temné stíny, až po chvilce zjišťuji, že to jsou lidé zahalení od hlavy k patě v černé kápi.

„Uposlechla jsi náš rozkaz, dobře jsi udělala, teď je řada na tobě.“ Promlouvá k ženě temný stín.

„Svlékni se!“ Poroučí temný stín a pohlédne na mrtvé dítě. Žena svlékne zkrvavené šaty.

„Lehni si na oltář ke svému dítěti, náš Pán tě rád uvítá, staneš se jeho další milenkou. Uposlechla, lehla si nahá mezi hořící svíce na oltář, před Krista se zavřenýma očima. Dech se zadrhoval v hrdle, srdce bilo nahlas, měla jsem strach, že mě uslyší, že vycítí tu hrůzu.

         Temný stín přistoupil k ženě, vytáhl z kápi zářící nůž, na kterém se leskl obrácený pentagram. Nepřestávala si zpívat. Nůž se zabořil do bílého těla a z krvavých úst se dral smrtelný jekot. Krev stéká po oltáři, stéká po kříži. Temný stín vynořil rudý nůž, a zasunul ho zpět do kápi. Celé shromáždění něco zamumlalo a odcházelo.

Po chvíli, když v kostele bylo prázdno jsem přistoupila k ženě, dvě nahá mrtvá těla, její ústa jako by nikdy nepřestala zpívat. Slzy mi stékají po tvářích, nevím proč, neznám je, přesto se tomu nemůžu bránit. Svatí otevřeli oči, Panence Marii stéká po kamenné tváři slza.

Utíkám pryč z kostela, chci pryč od toho strašného místa, chci zapomenout. Ráno najdou v kostele dvě mrtvoly, v novinách článek: Nalezli se dvě mrtvá těla, podle vyšetřování se jedná o dvojnásobnou vraždu. Matce dítěte se v krvi našla neznámá droga. Matka ve stavu nepříčetnosti zavraždila svého syna, posléze se v kostele vyskytl někdo  třetí,  neznámá osoba, která zabila matku. Vše je stále ve stavu vyšetřování, nejsou známí žádní očití svědkové.