pravda

Co se to stalo s námi lidmi ????? To jsme my !!!!!

„Přijdeš teda na tu párty ? “ zjišťuje Honza dychtivě Nevím, ještě uvídím“ kroutí se Beáta ostýchavě „Tak zatím“ upaluje sdělit své pozvání na mejdan Heleně. Tisíckrát se zhlédla ze všech stran v zrcadle lidské velikosti. „No tak Beáto!“ přešlapuje nervózně přede dveřmi Helena „Můžem!“ vychází z pokoje vítězoslavně Beáta. Tmavě modré džíny a uplé bílé tričko jí opravdu sluší. Stejně jako dlouhé husté hnědé vlasy. Nasedají na kola a jedou ještě pro Báru. V kompletní sestavě si to pak rázují do parku. Kola odhodí jako tu nejzbytečnější věc na trávník a zaujmou místa na dřevěným zvířátkách. Hela jako by nic vytáhne krabičku cigaret. Nejlevnějším zapalovačem a naučeným gestem pomalu připaluje. Elegantně vypouští šedavý sloup dýmu. Bára se na ni lačně kouká. „Chcete taky ? “ připadá si jako grand Beáta střídmě odmítá. Bára se hladově vrhá po doutnající dutince naplněné tabákem. Přicházím první zakuckání a rudnoucí tváře. Beáta se rezignovaně dívá, ale myšlenkami je mimo. „Třeba se konečně dáme s Davidem dohromady Muselo ho to všechno trknout. Roztomilé úsměvy, zamilované pohledy,pozdravy, vzkazy a úsměvy a pohledy . . . . Už bylo něco po půl osmé a David s partou nikde. Po společné domluvě se holky chopily kol a jedou k Beátě domů. Když ne párty s klukama, tak mejdan bez nich. Na křižovatce všechny tři najednou uvidí hlouček asi osmi kluků a kazeťákem. Beáta rozpoznává mezi nimi Honzu, což ji netěší tak jako zjištění, že je tam i David. Než Beáta s Bárou stačily jakkoliv zareagovat, přebíhá důležitá Helena silnici i s kolem a připojuje se k partě, ke které ji nikdo nikdy nezval.Všichni pak odcházejí společně někam pryč. Beáta za nimi jen nevěřícně civí. Z Báry se najednou stává rozpolcená osobnost.Kam jít ? Zůstat s Beátou a utěšovat ji, nebo doběhnout partu a seznámit se s novými lidmi ? Není to moc těžké. Bára po stylu Heleny bere roha. Beáta zůstává stát na chodníku s kolem u nohou. Sama. Sama. Je úplně sama. Co se stalo ? Jakmile přichází domů, vrhá se k telefonu. Vyťukává na telefonu jí nejznámější číslo . . . . . . . „Prosím“ ozve se tázavý hlas Heleniny matky. „Tady Beáta, můžu mluvit s Helou? “ „Ale Helenka se ještě nevrátila z basketballu.Dnes mají dlouhý trénink.“ obavy v jejím hlase se nedají zapřít. „Aha tak děkuju“ rychle položí sluchátko. Pamatuje si, jak Hela doma zalhala, že jde na trénink, jinak by ji rodiče nepustili. „Mohla jsem tě klidně prásknout.“ burácí něco v Beátě. Ale nešlo to. Za pár minut, než si Beáta stačí všechno přerovnat zazvoní telefon. „Prosím.“ „Beo tady Hela.“ „Asi bych něco měla říct. Nemám na tebe náladu.A moc dobře vím, co teď přijde.“ říká si Beáta sama pro sebe. Trapná chvíle ticha.Nemají si vůbec co povídat. Jejich hovory dříve sršely slovy, ale dnes je to jiné. Hela je jiná. „ Víš co to bylo za párty?“ začíná nejistě Helena. „Ne“ opáčí chladně Bea. „To byly Honzovy narozeniny“ Beátě probleskne jediná myšlenka hlavou. Nezval ji Honza jménem Davida, ale Honza jménem sebe.Sám za sebe ! Sám pro ni ! Najednou se Beátina prvotní jistota a chladnost mění v roztržitost. „Ptal se po tobě !“ hází Hela Esa přímo do sluchátka. „Ještě něco“? ptá se nejistě Beáta „Beáto já ti musím ještě něco říct, stejný tón jako její matka před chvílí ,Víš, já .. chodím s Davidem.“ Beáta neudrží telefon u ucha. Ruce jí ochabují. Slovo jako by ji míjela rychlostí světla a ona je nestačí zachytávat. Slyší je v dálce. „Beáto ,Beáto ?“ Bea položí telefon a jako náměsíčná přechází z chodby do pokoje. Všechno je tak opuštěné tak syrové. Pocity ještě nepřicházejí. Ničemu nerozumí. Necítí nic. Nenávist, lítost ani odpuštění. Je prázdná. Bez duše, bez srdce, bez sebe. Pláč je někde uvnitř. Ještě ne ! Pomalu se sesouvá na zem k posteli. Dívá se na čtyři prázdné zdi. A vidí v nich její tělo. Záchvěv víček předznamenává pláč. Dlouhý bezduchý a uvolňující. Probuzení. Nic nebyl sen, všechno je skutečnost. A další den. Ale tentokrát jiný. Celou noc si přerovnávala myšlenky.Co se to vlastně stalo? Očima hrubě načrtnutou řeč, kterou usvědčí Helu v plném rozsahu. Chce být diplomatická, upřímná a hlavně ji opustit. Zapomenout na ni jako na nejlepší kamarádku,bude ji trpět a ignorovat stejně tak jako zbytek třídy ,celou školu, celý svět, ve kterém je nucena žít. Cestou do školy potkává Beáta své známé. Neprojeví jim nic víc než letmé pozdravy. Na zbytek povinných a nudných společenských frází nemá náladu ani chuť. Kousek od autobusové zastávky se vynořuje zpoza rohu budovy Hela. Chvíli jdou mlčky vedle sebe. Až když přicházejí ke škole rozhodne se Helena : „Beáto já vím že mě po včerejšku nesnášíš.“ říká naoko provinile a přitom si v tváři nechává číst, že už dávno na všechno zapomněla. Bea zkracuje krok až úplně zastaví. Hela čeká. Beáta se ve svém nitru hluboce nadechla. „Vím, že slova typu „odpouštím ti“ by ti to všechno ulehčila a navrátila do starých kolejí. Pak by jsi řekla něco omluvného, poplácali bysme se po zádech ,zasmáli se tomu blbému fóru a všechno by bylo fajn. Ale proč se dál přetvařovat ? Prokázalas mi službu, že jsi to udělala, otevřelas mi oči. Celou tu dobu . . . myslela jsem si, že jsme nejlepší kamarádky a že to, co se stalo, jsou jen románové zápletky Lenky Lanczové. Ale to celé . . . . naše kamarádství byla jen hloupá přetvářka Víš Heleno, já myslím, že včerejškem naše přátelství ztratilo všechno své kouzlo. Všechna úcta a důvěra byla zpřetrhaná. A dnes bych s tebou jen ztěží mohla mluvit o něčem pro mě důležitém.“ . . . konec. Kde se to ve mně nabralo ? Hela hledí strnulýma očima přímo na Beátu.Takhle ji nezná. Cítí nespravedlnost, která je na ní páchána. Ale nezmůže se na nic. Jen „ PROMIŇ “ tohle ji má ospravedlnit. A teď ? Rozejdou se ke škole každá zvlášť a sejdou se ve stejné třídě spolu v jedné lavici ? Co bude teď ? Bez kamarádky ? Beáta se sebere jako první a odchází do školy. Hela jde na nádraží na jednu cigaretu. Která to má dát do pořádku. A co bude dál ?

---