Kdesi

Stojím na mostě a křičím. Hlavou se mi rozléhá jen mohutnost tónů bijících jako rozzuření nepřátelé do každého kousku mozku. Přemýšlím. Lidé procházející kolem musí ohluchnout. Křik se vtírá do mysli, musí se trápit, nést mou bolest. Zarazím se nad vlastním sobectvím. Ale ne. Lež. Jen iluze vyvřelá z nejčistších myšlenek, z představ o světě. Kdesi uvnitř, v hloubce čehosi zbylého, ve mně visí jako na špagátu cedule s nápisem. Vím, že tam ty písněma jsou, napsána řečí, které dokonale rozumím. Ale cosi mi brání nahlédnout za milosrdnou mlhu. Jednou se ale musí rozplynout a propustit můj vnitřní zrak k oným slovům. Pak mi dojde, že stojím na mostě sama, nekřičím, nýbrž vzdoruji neklidu, vojáčkům děsu a znechucení. Mohu se rozhlížet do dálky, mohu prohlédnout skrze domy a pokračovat rozbolavělým zrakem kamsi do neznáma, ale já nechci, netoužím po tom. Zbytky důvěry v svět mě drží pouze na onom mostě a nedovolí mi podívat se dál. Vždyť všude je to stejné. Křič a křič třebas nahlas, dus se vlastními smutky, vším, co tvé zkažené a pochroumané já dokáže vyplodit, my zůstanem chladní. Neohlédneme se, nevyřkneme jediné slovo útechy. Jsem sama a most se pomalu propadá. Jednotlivé kameny odpadávají a bortí se. Mockrát jsem shlížela dolů, známý pohled. Silnice a automobily spěchající sem a tam. Ale nyní vidím jen prázdno. Kdyby alespoň silnice upevnila onu část mne, která prahne po jistotě známého. Avšak i ona zmizela. Hledím do prázdna, ticha a šera. Jen propast všude pode mnou. A nebe tmavne, oblaka se stahují. Šedá, šedá. Ta úzkost! Cítím, že mne schvátí, rozmačká jako přibližující se stěny. Jediné, co zůstává je most a i ten se hroutí. Tápám očima v temnu a pak procitnu. Hledím do vlastní duše… A most je to, co ve mně ještě zůstává… A další kámen padá… Ztrácí se ve tmě… Jako já…