Holocaust

Tohle je hodně starý, bude tam chyb jak naseto, ale číst znova se mi to nechce, tak se omlouvám předem. Taky se to střídá jak chce a vůbec..je to celý takový pochybný:)

Po cestě kdesi u Krakova,

po prašné úzké silnici

kráčí s mladou dcerou vdova

v rukou svíraje kytici.

 

Tu sličná dívka černých vlasů,

to téměř dítě mdlého hlasu

z pohřbu otce truchlící

stiskne své matce pravici.

 

I praví: ,,Co můžu říci tobě?

Jak pomoct ti, otec je pryč.

Pro jeho tělo hbitý rýč

vyhloubil jámu, teď je v hrobě.”

 

,,Jen buď tu se mnou, se starou máti

a těš ji v její samotě

a až se ti bude o ní zdáti

vzpomeň na otce v nicotě.

 

Když ve snu zříš tu vyschlou tvá,

až žal tě skolí mezi tmou,

vzpomeň na otcovu svatozář,

jenž stále dlí v nebi nade mnou.

 

Věz dítě, že nás neopustil.

Buď si jistá jeho ochranou.

Ublížit nám by nedopustil,

než sejdeme se za branou.”

 

Tak kráčí dál a už jsou doma,

ve městě blízko Krakova.

A tam i dcera a zde i vdova

střetnou se s cizotou domova.

 

Něco tu chybí, něco přebývá,

zmizelo teplo dřívější.

To ticho vzpomínky zakrývá,

dcera zas matku konejší.

 

Nedostatek není nic jiného,

než nepřítomnost otcova,

jenž číhá z koutu stinného,

jenž ze rtů ukrádá slova.

 

Co tu je a nemá být

je ticho, žádný gramofon.

Jak s novým tichem mohou žít,

když jediný je slyšet zvon?

 

Usedne matka do křesla

a s kalným zrakem v šeru sní.

Sama by samotu nesnesla,

je ráda, že je dcera s ní.

 

Tak přečkají noc a přijde den,

slunce je vysoko nad městem,

matku však stále trápí sen,

co vypovídá o otci jen.

 

Dcera si sepne vlasy v týlu,

zástěru do pasu zaváže.

Je nucena vařit něco k jídlu,

když matka jen bloumat dokáže.

 

,,Oběd je hotov, pojď si sednout.”

volá pak na matku mlčící.

Ta už však svede stále jen blednout,

přichází sotva chodící.

 

,,Zajdi pro doktora, nemoc mě klátí.”

naříká vdova truchlící.

,,To tě mám tady, drahá máti,

nechat samotnou sedící?”

 

Ale jde, mladá dívka, spěchá pro pomoc.

Nohy se vplétají do sukně.

Ač svítí slunce, v duši noc.

Matka stoná, doufá, že ne osudně.

 

Cop se rozpustí, vlny vlasů ve tváři.

Líce zarudlé, krev ve rtech.

Strach se jí v očích odráží.

Chladnem a spěchem se sráží dech.

 

Čas běží, děvče na lavici,

Doktor s matkou v místnosti.

Nemocná přepadlá po mrtvici,

Hovoří tiše o vděčnosti.

 

,,Agneszko, dcerko má,

Ty která jediná,

Pomoci svedeš,

život zpět vedeš.”

 

,,Jen tiše, mlčte maminko,

Šetrete si síly,

Život váš milý

Zakolísal malinko.”

 

Lékař se odebral

Zas mezi další domy,

Agneszka starostně

Ho hledá mezi stromy.

 

Jeho odchodu bojí se tuze

Když odchází, odchází vědomost.

Strach, že matka zaplatí draze,

Jí do srdce nechtěně žene zlost.

 

Pohlédne na matku,

do jejích matných očích

Plaše a ve zmatku

Se do kouta stočí.

 

Šero padá na okolí,

Dům Bartoszewskich se utápí ve tmě

Agneszka se stále bojí

K měsíci pohlédne letmě.

 

Tu vychází před dům, tak sama pod mlhou,

Chlad se jí vkrádá pod oděv.

Neslyší ptačí zpěv,

Je pozdě, už jdou, oni jdou a jdou!

 

Na frontách bojují stateční muži, denně zem zkrápí krev

A mech,

jenž se zelenal,

Narudlou barvu vzal.

 

Válkou je zhlceno míst stále více,

Zvěsti o hrůze nosí holubice,

Co bílou barvu měly,

Ale teď zkrvavěly.

 

Křivdy, hněv a nenávist,

Zdánlivě čistá ruka.

Po polích se šírí hvizd

nenese víc než muka.

 

Mládí pod okem kladiva

Šírí pod jeho hlasem strach

A z mladíka je náhle vrah

Co neřekl by zaživa.

 

Stádo následuje ideál,

Co v skutečnosti zabít dal

Stejné jak byli oni

A umíráček zvoní.

 

Prý: ,,Ty jsi jiný, ty jsi škudce

Pryč s tebou pro blaho árijcu,

plemena lidí jako vůdce.”

Lidí? Snad lépe říci psů!

 

Agneszka později

Usíná v naději

Na lepší ráno,

Co nebude jí přáno.

 

Nebe je bez mraků

Hvězdy září nad tmavou

Stříbřitý pán zázraků

čaruje si nad travou.

 

Očima co nic nevidí

Zabloudilce míjí

Prsty co nic necítí

Hladí umrlce co žijí.

 

Lampa svítí, dává světlo

Pokoji, kde děvče spí.

Světlo, aby dívku vedlo

Tam, kde její otec dlí.

 

Před sebou ho vidí jasně

Stojí s někým, spolu jsou.

Hledí na ní teskně, strastně

Něco vědí, neřeknou.

 

Bytost vedle otce mizí,

Agnes zří co je jí cizí

S úklonou se obrací.

Křídla už se nevrací.

 

To anděl byl, co otce střeží

To anděl byl i matky její

To anděl co pryč právě běží

Aby neviděl, jak se jim smějí.

 

Otec dceři hladí líce

V snové síni zemřelých

Otec, co ví trochu více,

Nahlédl již do světnice.

 

Tupý úder o podlahu

Agneszce hned zmizel sen

Vynaloží všechnu snahu

Chce se dostat k matce jen

 

Přes chodbu a skrze dveře

Po koberci, kde jsou rána

Nemůže jít, nýbrž v běže

Vchází značně vylekána.

 

Na posteli matka leží

Ruku pevně na hrudi

Dcera k ní se strachem běží

Dotykem ji probudí

 

,,Co se děje, co tu děláš?

Proč mne budíš z dřímoty?”

,,Slyšela jsem ránu tudíž

myslela jsem, že jsi to ty.”

 

,,Kdeže, já spala klidně tak,

Že ve snu viděla jsem mrak,

Co nesl otce tvého k nám

A bytost s ním, co nepoznám.

 

To stvoření bylo jak muž

Co vykrojil ho z oblak nůž

Pak zmizel a tvůj otec už

Mi setřel ze rtů zbylou růž.

 

Když odešla ta bytost krásná

Já spatřila jsem peří snad

A jeho křídla velká, jasná

Z něj šlo jen teplo, žádný chlad.

 

A přesto se mi zdálo,

Že zbývá jen tak málo

Když i anděl nás už opouští

Tak řekni mi, co dopouští?”

 

,,Možná měl co k dělání

I andělé snad práci mají

A teď k ní v nebi uhání

A tobě se tu chmury zdají.

 

Snad chtěl ti dopřát chvilku s otcem

Snad měl ohlídat božský sál

Však dohlíží nad námi s bodcem,

Co v ruce bude svírat dál.”

 

Agneszka se porozhlédla,

Chtěla najít příčinu,

Proč se z spánku prudce zvedla

Pro nemocnost matčinu.

 

U okna na nízkém stole

Sedí kočka rezavá

Na zemi se pod ní dole

Voda z vázy rozlévá.

 

,,Vidíš máti, škoda spánku,

Je to kočka, žádný sen.

Naliji do tvého džbánku

Trochu čaje s citronem.”

 

Agneszka jde do kuchyně,

V rukou drží prázdný hrnek.

Naplní ho trpkou směsí

K dobru dá pár cukru zrnek.

 

Zarazí se, cosi slyší

Jako kdyby z dálky šum.

Možná jsou to hrátky myší,

Co obývají jejich dům.

 

Pokoj nemá, skrze sklo

Zahledí se do tmava.

Téměř na ni padne mdlo

Venku stojí postava.

 

Přijde k domu, v ruce snůšku

Polních látek; láteří,

Když otevřou vezme pušku

S mužem vchází do dveří.

 

Agneszka se poleká,

neví za kým zajít má

Cesta k strýci daleká

V sousedech se nevyzná.

 

Přítel z dávna je to snad,

Co se z fronty navrací.

U známých si krotí hlad

Kráčí z noci do noci.

 

Pak si ale vzpomněla

Na zvěsti co chodí vstříc

Zavolat by neměla

Pomoc, co ví jistě víc?

 

Hrůzné zprávy mluví tiše

O děsech, co dějí se.

Rabín o nich v listech píše,

V synagoze mluví se.

 

Říkají, že jejich lid

Nepřátelé nesnesou

Ukrádají běžný klid

myslí si, že bohy jsou?

 

Z úvah vytrhne ji znova

Výstřel z pušky poutníka.

Sousedka je náhle vdova

Agneszka pryč utíká.

 

Zkontroluje vchod raději

K matce své se navrací

Zoufale se po naději

do všech koutů obrací.

 

,,Vešla jsem do snových luk,

Usnula jsem na chvíli

A tu slyším strašný hluk

Je to nástroj krutých muk?”

 

,,Ano matko, byl to výstřel

Neptej se mě ale víc.

Konflikt kdesi vedle vyvřel,

dál už nevím vůbec nic.”

 

Šum se blíží, slyší hlasy

Mezi domy muži jsou

Vítr cuchá jejich vlasy

v rukou pistole nesou.

 

Je jich spousta, velké množství

Rozchází se k budovám

Na očích jim září božství

Postoj k židům dobře znám.

 

Buší silou na dvířka

A jak krvavá malířka

Barví nový den,

Když lidé nejdou ven.

 

,,Otevřete!” křičí voják.

Agneszka však stále stojí

Chudák děvče moc se bojí

Před přesilou neobstojí.

 

Sahá pro klíč, odmyká

Zima venku veliká

Voják vchází do domu

Agnes čeká pohromu.

 

,,Kde je otec? Kde máš matku?”

,,Otec zemřel” říká v zmatku.

,,A mé matce léky nosím

Stoná, nerušte ji prosím.”

 

Voják - zavolá

V domě hned je další jeden

Agneszka je odvlečena

Chladno, jako by byl leden.

 

K synagoze přicházejí

Hrozné věci se tam dějí

Vojáci zde shromažďují

Lidi co v nich hrůza bují.

 

Zavření jsou lidé známí

Sousedé na všechno hledí

Pohled na věc, ten je mámí

Co se děje nepovědí.

 

V hloučkách stojí u baráků

Ústa rukou zakrytá

Nad městem se žene mraků

Řada z černi vyrytá.

 

Židé všichni v překvapení

V synagoze s křikem stojí.

Její matka tady není,

Agneszka se opět bojí.

 

Za moment ji vtěsnají

Do plného stavení.

Lidskost tihle neznají,

Pak dostanou znamení.

 

Na rozkazy počkají

Vyslechnou co bude dál

Tak brzy se dočkají

To, co káže ideál.

 

Přes den v plné místnosti

S jejich hlavní mocností

Jako ve dne v noci tak

Jejich duše - téměř vrak.

 

Pár dní mine

Nezahyne

Nikdo, přeci… nejspíš…snad

Bůh má přeci všechny rád.

 

Město kdesi u Krakova

Než kdy dřív je prázdnější

Pryč je dcera, pryč je vdova

Židé stále smutnější.

 

Tolik sester, dcer i snach

Bratři, tety, matky

Mezi všemi hrozný strach,

Mezi všemi zmatky.

 

U Varšavy pár dní jsou

V malých starých barácích

Práci téměř nesnesou

Velká dřina, všude sníh.

 

Staří lidé na pelestech

Leckdy s rýčem v sevření

Nesmí mluvit o bolestech

Vůbec nic se nemění

 

Vyjde slunce a jako kotouč ohně spjatý

On rozhlíží se zemí svou

Září zlatou, všeho král kulatý

Seznamuje se s nuzotou

 

Lidé vstávají, lopotí se do dne

Kráčí jak mizící stíny

Když někdo upadne, hned se zas zvedne

Zlí křičí o spárech viny.

 

Agneszka vykročí do rána, chladu

Matka tam zůstává v baráku vzadu

Sotva už mluví, stoná a stoná

Stařec je nemocen, stejně tak ona.

 

Slunce uhání…ne, spíše se plazí

Únava do svalů pařáty vrazí

K večeru kulaté cosi se svalí

Z očí se zmožením slzy už valí

 

Příbuzní a přátelé, potácejíc se bahnem

V roztrhaných kabátcích zpátky po dni jdou

Ryčí hlasem vyprahlým:,,po vodě my prahnem”

Žízní tuhou, velkou, bezednou.

 

V barácích si sedají, kalnou vodu pijí

Dozorce je sleduje, obočí se mračí

Uhašení prahnutí zdaleka je míjí

Trocha střídmá pitiva davu tu nestačí.

 

Lidé lehají si tvrdě, než

Usnou kdosi vypráví

Hrozné řeči, krutou lež

Krev v žilách lehce zastaví.

 

Prý přijde čas, koleje je zavedou

Do krajin ne tak vzdálených

Odkud vede cesta čistou tmou

Smrti, cesta zemřelých.

 

Tam děsy z mysli hlubiny

Z mozků stručné nevinny

Z duše mrtvých žijících

Pak z těl v hrobech tlejících.

 

Tam hroty lstivých paží

A plamen očí ledových

Důstojnosti praží

Tam zbývá led a žádný sníh

 

Kde zbytky lidské bytosti

Duše, morek od kosti

V prach se sami obrátí

Bez boha a bez trati.

 

Bez kolejí k domovu, bez kolejí do nebe

Opuštění jak kůstka rybí na talíři tu kvapně v zástup směřují

A s žalmem vchází do jádra a s marností jdou do sebe

A v místnosti kde sprchy jsou se do bot konce obují.

 

A další den a další práce vstupuje jak pramen řeky

Agneszka zas musí námaze jít vstříc

Slunko lehce žhne, Žid vidí samozvané reky

Co myslí že jsou lepší, že jsou něco víc.

 

Týdny plynou, jsou němé a cizí

Agneszka hubne, bledne a mizí

Matka už jak týden pomalu je

Smrt si ji v seznamu zapisuje.

 

Pak přijde zvrat a změna sem vtrhne

Srdce všech lehce se na stranu zvrhne.

Jak podivná do černi oděná víla

Je vláčí pryč v podlouhlých vagónech síla.

 

Sotva si nějaké věci vzít stačí

Do vlaků s číslicí je dozorci tlačí

A na sněhu sedají pekelné vrány

Pomalým sázejí bolestné rány.

 

Ghetto ve Varšavě cílem je jejich

Kde podobí nebozí čekají již

A uniformy hlásí slyš:

,,Váš nový dům!” Tak žij, jak myš.

 

Jdou ulicí, jen bída tu ječí

Snad pár lidí si něco žvýká

Chodí domy a každý je něčí

Beznaděj jim tělem smýká.

T

Tak s trochou věcí od domova

Najdou kousek místnosti,

I tu však vezmou za dosti

Jsou rádi za klid daný znova.

 

Když už stojí ve dveřích, matka, mladá dcera

S robotou se loučíce hledí oknu vstříc

Vlastní kout si naleznou s díky za krajíc

A v těšném padlém oddechu čekají do večera

 

V shluku tónin tichých hlasů

Ve snech s množstvím zlatých klasů

Co budou jim snad jednou dány

Slyší z dálky tupé rány

 

V noci přijdou s berlí v ruce hravé noční můry

Oči, žhavé panenky prahnou po údu

Lidé táhnou k oblakům, chtějí pomoc z hůry

,,Budeš milostivý?” mluví. ,,Promiň, nebudu.”

 

Všude se tu ale šeptá

Ještě více, než kdy prve

Agneszka se raděj neptá

Cítí blízko zápach krve.

 

V poledni kdy slunce kůže

Dotýká se země chladné

Teplo slunce nepomůže

Prohřát zemi není snadné

 

Drží v sobě zlobu světa, v potu tváře práci

Zmrzlé štávy schvacují její útroby

A zraky s bílou zorničkou leží nad hroby

Kde maso z kostí trhají černí velcí ptáci.

 

,,Jsi tu nová, to je vidět, ze tváře ti čiší bázeň.

Dej si pozor, tady chtějí i jak jinde tvrdou kázeň.”

Dívka téměř stejně stará, tmavé vlasy pod látkou

Vybrala si Agneszku nejspíš jenom namátkou.

 

,,Mé jméno je Helen, vedle mne je bratr můj,

Počkej, no tak, chvilku stůj!”

,,Musím zase do pokoje, matka stoná, musím jít

Nemůžu tu s vámi být.”

 

,,Však to přečká, kdyby ne,

Nejspíš rychle zahyne.”

,,Proč tak mluvíš? Kruté děvče, přeješ mojí máti skon?”

,,Kdepak, nejsem taková - jen lehce skončí jako on.”

 

Agneszka se za prstem co jednou stranou ukazuje

Ohlédne a vylekání srdcem prolétne jak hrot

Mrtvé břicho na chodníku lehce již se nafukuje

Stařec pozornosti prostý a ještě více prostý bot.

 

,,Tak jde den a další dojde

Hodina za hodinou

Každou chvílí někdo pojde

Oči už si přivyknou.

 

Jsem tu dlouho, v bídě kráčím.

Zde Oleg, mladší bratr můj.

Pro nás sotva něco stačím

Sehnat, avšak stůj co stůj.”

 

,,Rodiče tví žijí s vámi?”

,,Kdeže, ti už mrtvi jsou.

Matku dávno anděl mámí

Otce brzy odnesou.”

 

Tak Agneszka po dnech víc těm dvěma mohla věřit

A procházela ulicí, mnoho se dozvěděla

Už větší měrou věděla, co ještě živa směla

A s Helen i pro matku svou začala jídlo měřit.

 

S hladem, ale při životě přecházely časy

Oděv chátral, boty staré, sotva věcí pár

Agneszka si pod šátek zavázala vlasy

A místo mozku na nápady hbitý samovar.

 

I Agnes ptá se Heleny

,,Kam jedou lidé vlakem dál?”

,,Člověk by se myslet bál,

Ženy pomalé jsou střeleny.

 

I mužům do hlav padne střela

Když nechtějí a brání se

Těch však rychle zbaví se

To teprv přijde velká mela.

 

Pak do vlaků jsou nastrkání

Jak dobytek jsou lehce k mání.

Do hrůzných míst tam na východ

Kde nepustí je ostrý plot.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---