Komorník

Kdyby mě tak viděla moje žena. Určitě by na mne byla hrdá.

             Usmál jsem se na se na sebe do zrcadla. Už mi to nešlo. Už se neumím smát.  Podívej se na sebe, Starče, bradu máš už bílou a pod očima vaky, které bys mohl hrdě vydávat za nákupní tašky. Ještě že mne nevidí moje žena. Byla hrdá na krásu svého muže.

            Zvonek zazvonil. Šel jsem otevřít. Veliká dvoukřídlá vrata zavrzala a v nich stála postařší muž. Byl celý mokrý, voda mu crčela z ošuntělého panamáku, s hnědého roucha, z vousů, vlasů i z prázných očních jamek. Byl bych přísahal, že pláče.

"Kdo to je, Starče?"

"Skautka, nabízí sušenku, milorde. Kolik krabic mám odkoupit?"

"Kup pět krabic a pak je vyhoď. Již nemohu sladké, však víš."

"Zajisté, milorde."

              Celou dobu jsem z mokrého muže nespustil oči. Znal jsem jej. Slepec. Šílenec. Mág Listopad. Byl už patnáct let mrtev.

              "Můžu dál?"

              "Ne. Mrtví sem nemohou." Zavřel jsem dveře a šel do kuchyně. Poslední dobou vídám mrtvé. To jsou projevy šílenství. Kdyby Listopad žil, nikdy by mne nenechal zešílet.

                Hodiny odbily půl páté a tak jsem automaticky přichystal čtyři šálky na čaj. Takový cynismus, kdo by si to byl kdy pomylsel. Největší mudrc a čaroděj těchto zemí tu chystá čaj coby sluha.

                  Dva šálky jsem odnesl pánovi a paní domu, sám jsem se v kuchyni posadil ke třetímu, no a ten poslední si vzala mladičká služka Kouzelná Vidina. Byla vskutku neodolatelně krásná, navíc jí bylo jen cosi málo přes dvacet. Tady sloužila odmala, stejně jako její matka a před ní matka její matky a tak dále, kam až sahají kořeny těchto dvou rodů.

                    "Pane Stařec, to nebyla skautka."

                    "Ne. Nebyla."

                    "Byl to nějaký mrtvý muž."

                    "Ano, jmenoval se Listopad. Nikdy by mě nenechal dojít takhle daleko...."

                     Slepec neomylně vkročil do síně. Jeho hnědý šat kolem něj divoce vířil a hůl vyklepávala šílenou melodii dávno mrtvého umělce. Své prázdné oční důlky upřel na Starce zhrouceného na trůně z dračích kostí. Mluvil na něj, ať se zvedne, ať tu neleží jako žebrák u popelnic. Pak jej vzal za ruce a zdvihl jej. Stařec mu pořád nepomáhal.

                      "Je mi jedno, že tvá žena je mrtvá. Zvony zvoní jen chvíli. Pak už po ní nic nezbude, jen ty a ty se podnolíš Jí. Ona si tě vezme,aniž by se ptala, roztančí se s tebou po celém hradě a nepustí tě, dokud se její vlasy, šedívé a mastné, neobtočí kolem tvého hrdla a nepřeseknou ti hlavu velpůl jako přezrálou švestku. Rozumíš?"

                       Listopad se s vdovcem roztančil po celé místnosti, protnačili chodbou až na nádvoří a tam Stařec spatřil Ji. Depresi, lady tohoto hradu, nyní, když jeho žena byla mrtva.

                         Stařec se usmál. Byla to jen iluze...

                         "... ale byla to velkolepá iluze." Stařec se usmíval. Dopil čaj a nalil si další z konvice. "No, a teď je Listopad mrtvý. Ke konci zešílel. Myslel si, že ho z hrobu pronálseduje duch mojí nebožky ženy a najala na něj vrahy. Jenže šílenství mága je vždy pravé a tak přelud mojí manželky najal vrahy a ti Listopada hodili do řeky. Zabilo jej vlastní šílenství." Komorník už jen seděl a snad i zapomněl dýchat. Pak se ozval zvonek zadních dveří a on šel otevřít.

                            Kouzelná Vidina vstala a postavila vodu na další čaj. Pokynula Starcově vdově, že si může sednout a zachvíli všem třem nalévala.

                          Stařec se smutně usmál. "Kdyby žil Listopad, nikdy by mě nenechal takhle zešílet."