Návrat

      Stíny stromů se zkracovaly a utíkaly před vycházejícím sluncem. Tichounce svítalo. Omámeně jsem otevřela oči a pousmála se. Na malém paloučku, který byl pokryt pavučinou zářivých perliček rosy, se převalovalo několik zachumlaných klubíček. Vychutnávala jsem si tento nádherný okamžik.

Stromy šuměly a někde uprostřed lesů datel ťukal dobré ráno. Po zemi se plazila vůně spadaného jehličí, malin a jahod. Ticho. Ale i tak člověk mohl pociťovat onu prastarou sílu přírody. Vtom mě něco zašimralo za uchem a vlezlo pod plášť, kterým jsem byla přikryta.

„Trape, co tam hledáš?“ zašeptala jsem. Jako odpověď mě čekalo divoké chňapnutí do lýtka a zvídavá očka našeho jezevčíka, který mi tímto dával najevo, že by rád něco snědl. Postavy v pláštích na louce ze začaly pomalu zvedat. A Trap běžel za nimi s představou, že by mohly mít něco na zub.

„Vemte si někdo toho čokla!“ zařval Dan a přitom honil Trapa mezi stromy, protože mu náš milý psík odtáhl botu. Smáli jsme se tak, až byl z toho Trap zmaten do té míry, že vykuleně pustil tenisku a utíkal pryč. Dan mrzutě přičichl k ožužlané obuvi a ukázal nám ji. Nastal další výbuch smíchu. Jen Karin si toho nevšímala. Seděla a mlčky si balila své věci.

 „Musíme vyrazit,“ řekla věcně. Sebrala svůj přehoz, protřepala jej, pečlivě složila a zkontrolovala si zásoby šípů. „Na hradě nás čekají kolem oběda,“ připomněla.

„Ale proč?“ uslyšeli jsme hlas Emerwen, která stála opodál. „Vždyť je to náš život! Tak proč se řídit příkazy někoho jiného?“

Zvedli jsme se a vyrazili. V medové výhni úsvitu dolů po vyhřáté stráni. Tam někde v dáli za kopcem nás čeká Lukov. Bude nás vítat s otevřenou náručí s roztomile rozšklebenou hradní věží.

Naše malá výprava šla husím pochodem. Já, Dan, Karin, Emerwen a pes. „Čtyři z hradu a pes,“ napadlo mě.

Všichni jsme tak odlišní, a přece si tak blízcí. Spojuje nás svět fantazie, chuť hrát si a netrápit se krutou realitou dnešního světa.

Lukov. To magické centrum všech „ztroskotanců“ života. Všech, kteří se v něčem zklamali. Svět, kde každý začíná znovu, s novou identitou. Tam se rodí sny počmárané bílými mraky a zahalené do tajemných červánků.

     Po několika hodinách chůze jsme si uvědomili, že už musíme být blízko. Dýchalo to na nás. Les to věděl a my také. Vklouzli jsme mezi stromy. Trochu jsme se pochichtávali, protože Dan byl nervózní z Trapa. Neměl ho rád. Dan byl odjakživa trochu háklivý na psy, a proto ho moc nepotěšil Trap, který se pořád motal kolem. Neptali jsme se ho na to. Když někdo chce něco sdělit, prostě to řekne sám.

V křoví se něco zahýbalo. „Co to bylo?“ zeptala se Karin, zatímco Dan marně bojoval s Trapem, který se mu zakousl do pláště. Emerwen fascinovaně hleděla do lesa, jako by na něco čekala. Pomalu jsme se přibližovali k onomu místu, kde se stále ozývalo zvláštní frkání. Krok za krokem. Tiše jsme vytáhli meče a Karin natáhla tětivu.

     „Pusť, ty potvoro!“ zařval Dan. Trhly jsme sebou. Frkání zmizelo. Emerwen se na mě plaše podívala a špitla: „Viděla jsi ho?“ Mlčky jsem přikývla.

      Konečně jsme zahlédli kousek zdiva Svatojánské věže. Čekala nás už jen louka před vstupní branou – hranice mezi reálným světem a fantazií. Statečně jsme vyrazili. Dokonce jsme zaslechli zvonivé klepání kováře v podhradí. Čas se zastavil. Zpomaleně jsme překračovali poslední překážku. Drželi jsme se za ruce jako správná družina, která míří do lepšího světa. Slehlá tráva nás šimrala a sametové květy se pohupovaly ve větru.

Vtom se objevil u lesa napravo. Běžel. Černý a nádherný. Snad klusal po perličkách rosy, které tady zbyly z rána. Blížil se k nám. Trap couval, protože měl strach z tak ohromného zvířete. Hřebec se zastavil přímo před nad námi. Hřívu měl rozcuchanou a v očích mu hrály plamínky divokosti a vášně.

Podívala jsem se na ostatní. Dan zbledl a celý se třásl. Karin ho uklidňovala. Zato já s Emerwen jsme se nemohly vynadívat na onen zázrak přírody. Byl skutečný, a přece jako sen. Emerwen zvedla ruku a letmo se dotkla jeho chřípí. Rozuměly jsme si. Nasedly jsme a on jako krotký beránek kráčel přímo k hlavní bráně Lukova. Dan s Karin šli po našem boku ruku v ruce.

Náš příjezd byl ohromující. Nejen pro ostatní, ale i pro nás. Najednou se vlajka Hnutí Brontosaurus změnila na středověký prapor. Naše jednoduché pláště dostaly podobu těch nejkrásnějších sametových a bohatá zbroj se začala třpytit v záři světla. Meč, který se pohupoval u boku, rázem přestal být jen dřevěnou násadou, oblepenou kobercovou páskou. Stal se opravdovou zbraní s ocelovým leskem. Vplouvali jsme do našeho vysněného světa. Nezáleží na tom, zda to je jen hra. Pro nás se vše stává skutečností. Nejde o dřevěné zbraně nebo pestrobarevné kostýmy, ale především o lidi, kteří si spolu dokáží hrát, mají stejné názory a přání. Možná to je ten pravý důvod, proč se ráda vracím na ono místo, kde se stírají veškeré hranice. Jdu domů…

    Nemusíme se navzájem přetvařovat, v hluboké podstatě člověka jsme totiž všichni stejní. Jedna duše. Rozumíme si beze slov. Mlčky s Emerwen sklouzneme z koně a plácneme ho. Podívá se na nás a tryskem odbíhá zpátky do lesa. Ten hřebec se jmenuje Sen a Naděje.

   Vrátí se. Kdy? To záleží jen na nás.