Léto

Léto

Bylo mi strašně. Měla jsem jet na tábor, nějakej blbej tábor a ještě tak blízko, že kdykoli jsem mohla dojít domů. Nechtěla jsem tam, ale musela jsem. Křesťanskej tábor. Ne, ne, ne....

Tak tahle jsem nadávala celou cestu na tábor. Nikoho jsem neznala a moc jsem se bála. Nikdy jsem na žádném táboře nebyla, jen s rodiči nebo kamarády jezdila na výlety, ale teď tam budu s cizíma děckama a lidmi.

Tábor se jmenoval World of live, byla tam konverzace s Američany, sporty a výuka křesťanství. Bylo to 15 km od mého bydliště a měla jsem tam být celý měsíc.

Táta zaparkoval přímo před hlavní budovou, bylo tam plno lidí, většina byla mladší než já. Mno za dva měsíce mi bude 18. Máma s námi nejela byla s mladším bratrem doma – dostal neštovice. Vstoupili jsme do velké místnosti s dlouhými stoly na přič. Bylo tu hodně lidí a všechno vonělo po dřevu. Na stěnách byl krásný dřevěný obklad. Vymalováno tu bylo hodně dávno a tak někde byly kusy odlouplé omítky. Stoupli jsme si do fronty na přihlášení.

Bylo teplé letní dopoledne. V riflích jsem se celkem dost potila a tričko s rukávem taky nebylo moc vhod. Bylo mi teplo a pot jsem si stírala z čela. Táta stál vedle mě a nesl mi velkou cestovní tašku se spacákem.

Konečně po registraci mě nějaká holka, asi o dva tři roky starší, vedla chodbou ke schodům a po nich nahoru do prvního patra. Byla tu spousta dveří s vlajkami různých států na dveří, já šla do pokoje – Finsko.

Táta mi položil věci k posteli a já si sedla. Dostali jsme táborová trička, která máme povinně nosit. Ach jo. Lehla jsem si na postel a koukala jen tak do zdi než přišla znova ta holka.

„Ahoj, já jsem tvá vedoucí Karolína, ještě k nám přijdou minimálně tři holky.“

„Já jsem Káťa.“ vynutila jsem si na rtech úsměv a zpátky zalehla.

Karolína rychle odešla pro další. Byla jsem tam sama a přemýšlela, co budu dělat. Rozepnula jsem tašku a vytáhla malého plyšáka jménem Jimy.  Přitiskla jsem ho k sobě, ale vytrhlo mě náhlé otevření dveří.

„Tak tohle je Zora, to je Katka. Zatím se mějte holky.“ stálý úsměv na Kájiné tváři zářil místností dokud za sebou nezabouchla dveře.

„Ona snad neví, že dveře mají kliku.“ podotkla jsem a Zora se usmála. „Ahoj.“

„Ahoj. Spíš nahoře nebo dole?“ ukázala na mou palandu. Jo, zabrala jsem tu nejlepší.

„Nahoře, jestli chceš tady je to tvoje.“ ukázala na místo, kde jsem seděla.

Teď ležím na své palandě a zapisuji do deníku. V pokojíku je ještě Marika, Milada, Dita, Zora a Gábina. Před večeří jsme se museli pomodlit a pak jsme měli nějaké kázání.

„Tak se pomodlíme a půjdeme spát.“ stále se usmívala Kája.

„Dobře.“ řeknu a zaklapnu deník, žuchnu do spacáku, spím.

„Budíček!“ vříská Karolína.

„Ježíši, co je? Hoří?“ začnu a juknu na hodinky, je půl šesté ráno!

„Tak holky chci si ujasnit pravidla, nebudeme tu brát boží slovo nadarmo, budíček bude o půl šesté, protože v šest je rozcvička. A kdo je z vás věřící?“ skončila svou řeč, jak jinak než s úsměvem. Přihlásily se všechny kromě mě. Hm. Taky důvod proč mě sem naši poslali. Chtěli abych uvěřila v Boha.

Pomalu se probouzím a snažím se vylézt ze spacáku.

„Jak se vám spalo berušky?“ začne Karolína plná energie.

„No comment.“ zabručím a šourám se ke skříni.

„Dobře.“ umívá se Gábina a běží do sprchy. Tak teď něco nechápu, proč běží do sprchy teď, když je rozcvička až za chvilku a pak to bude potřebovat víc?!

Natáhnu na sebe nejbližší tepláky, triko a mikinu. Je mi chladno. Dlouze zívnu.

„A když zíváme, tak si zakryjeme pusu.“ napomene mne zase Karolína, tý jo, tu holku budu milovat, řeknu si pro sebe ironicky.

Prohlížím si své spolubydlící. Marika a Milada se skamarádili hned a jsou z nich velké kamarádky. Gábina si pořád šplhá u Karolíny, Dita prohlíží nějaké fotky z domova a Zora si něco čte. Asi půjdu po jejich stopách a vytáhnu ty komiksy.

Rozcvička byla děsná měli jsme přeplavat bazén. Brr. Ještě teď se klepu. Sedím na posteli a třesu se. Holky si jdou vyčistit zuby. Tak další věc, co nechápu, proč si jdou vyčistit zuby teď? Před snídaní, vždyť to nemá žádný účinek, že by jim to tak chutnalo víc?!

Převleču se a směřujeme na snídani. Posedáme si k těm stolům a vyčkáváme. Pak se pomodlíme a pustíme se do jídla. Naproti mě sedí pár namalovaných holek. Ta jedna má asi nalepovací řasy. Fuj, vypadá strašně.

Za chvíli přijde jejich vedoucí.

„Tak to ne, děvčata, to namalování dolů, tady nejste, aby jste se předváděli. Okamžitě s tím dolů.“ Vedoucí Kuby se hodně zlobí, jak se tak dívám.

Po jídle si jdu vyčistit zuby zatímco ostatní uklízejí pokoj, abychom vyhrály pokoj měsíce. Budeme nějak dostávat body a pak se ti sečte a nejlepší pokoj nebo chatka – na chatkách bylí kluci – něco dostanou.

Po malé pauze je zase kázání. Nejdřív nás přivítá a pak si máme stoupnout, že budeme zpívat, no bezva, já náboženské písně neznám, na stěně naproti nám se objeví text.

„Ano ještě jsem vám zapomněl představit našeho kameramana a fotografa a computer persona – Metha.“ řekl kazatel. Všichni se koukli, kam ukázal, za nás do rohu, kde byl mladý Američan s notebookem.

Mladý, černovlasý, černooký a malý Američan. Podle mě hodně pohledný!

Zpíváme a tleskáme. Připadám si jako kdyby všichni okolo mě byli zfanatizovaní.

Po ranním kázáním jsme měli tři hodiny angličtiny. Dostal jsem se do skupiny, kde byli mladý Američanky a povídali jsme si. Marry. Amanda a Susy jsou vážně super. Povídali jsme si o nás o nich, jak se kde žije. Ještě byli ve skupině čtyři holky a tři kluci.

A je oběd. No to jsem zvědavá, co to bude. Zase nějaký blafanec. Sedím a koukám se naproti sobě. Je tam další tým – Polsko.

„Ahoj, já jsme Soňa.“ pozdraví mě.

„Ahoj, Katka. Byla jsi tu už někdy?“

„Ne, jsem tu poprvé a ty?“

„Taky ne.“ popovídáme si než začne modlitba před jídlem.

Po modlitbě se konečně můžeme pustit do jídla, i když bych radši nejedla. Zhruba uprostřed místnosti je takové vyvýšení, kde stojí dva kluci s mikrofonem a povídají.

„Aaaa, kdopak se nám dnes opozdil? Eriko, pojď, pojď k nám.“ pozvou si holku, co přišla pozdě.

„Tak co budeš dělat?“ zeptá se ten druhý.

„Už to mám, přines si lžičku.“ Erika si přinese lžičku a dozvídá se, že s ní musí jíst, krájet, pít atd.

Po obědě máme zase chvíli pauzu a dozvídáme se, že jsme dostaly devět bodů u bodování. Natáhnu se na svou postel a civím do stropu. Ano, sladké nic nedělání.

„Tak holky, tenhle týden máme téma olympijské hry, takže dneska budou nějaké disciplíny. Za půl hodiny buďte nachystané, vyrazíme.“ usmívá se Karolína odchází.

„Už za půl hodiny?“ zeptám se do ticha. „Ach jo.“

Půl hodinky uběhlo jako voda a už zase musíme na nohy. Vezmu si s sebou mou kameru. Mám ji vždycky. Je super zachytit nějaký srandovní okamžik. Všímám si, že holkám na pokoji se moje kamera zrovna nezamlouvá. No a co?! Stejně ty příšery točit nebudu.

Sepnu si mé dlouhé tmavě červené vlasy do culíku a natáhnu na sebe zelené tričko, však ono se nic nestane, když nebudu mít to táborové, a černé kraťasy. Jdeme na hřiště, kde máme sraz. Naši vedoucí, u nás je to Karolína, dostali jakési papíry a na ně se budou zapisovat časy u jednotlivých stanovišť.

Jako na první stanoviště jdeme na „kánoje“. Máme si udělat z papíru lodičku a klackem ji posílat v tom kanále.

„Kdo ví, jak se dělají lodičky?“ zeptá se nás Karolína. Nikdo se neozývá.

„Já.“ ozvu se. „Musíte jak na čepičku u Večerníčka, a teď ty rohy zahnout, ty trojúhelníky spojit a tady to napříč roztáhnout.“ ukazuji jim to, no asi to zrovna nepochopily, ale coš. Pustím loďku do vody a požďuchuji ji tím klackem. Na konci toho kanálu čeká jeden Američan a měří nám čas.

„Skvělý holky, kam půjdeme teď?“ zadívá se nadšená Karolína do svého papíru.

Slunné letní odpoledne je znát na každém kroku. Jinak řečeno – hic jak prase. Obcházíme různá stanoviště, od ježdění v kolečkách, petunku, potápění, stonožky, balónků a já nevím čeho možného ještě.

Teď jsme došli na kopeček nad tábor, kde nás čeká další stanoviště.

„Ahoj, tady to je něco jako lyže, prostě si na ty dvě klády stoupnete všichni, chytíte se těch provázků a odtud musíte dojít až tam mezi ty dva kolíky.“ informuje nás.

„Jdu dozadu.“ informuje nás Milada.

„Dobře, tak já jdu první.“ řekne Karolína a už se tam sune. My, ostatní si nějak mezi ně postoupáme.

„Tak a , jedna, dva, hop! A začneme pravou.“ diriguje Karolína.

„Jedna, dva, hop!“ říkáme všichni a snažíme se pomalu, ale jistě sunout k cíli. Já jsem třetí od předu a ani nevím kolikátá od zadu.

„Kdo na tom zase stojí! Teď se jde levou.“ povídá Milada a zase se o kousek posuneme. Neřekla bych, že si u toho užijeme tolik zábavy, ale je to opravdu legrace. Skáčeme na těch prknech a když na tom někdo stojí, tak se všichni svalíme.

Okolo nás lítá Math s kamerou a točí nás, no bezva, ta moje leží na trávníku, taky bych chtěla mít tuhle šaškárnu natočenou.

Jo kamerovat to je moje. A žuch. Spadly jsme. No jo, to je srandy.

U dalšího stanoviště se mělo chodit na chůdách po schodech. Math nás doprovázel a natáčel, já si také vzala kameru a točila.

„Můžu jít první?“ ozvala se Milada, která se do sportu přímo hrne.

„Jo jasně.“ usmívala se Karolína. Já jsem nažhavila kameru a čekala na nějaký krkolomný pád nebo spíš jak by bylo pravděpodobné, na Miladino vrcholné vystoupení. Ale ona se nějak nemá na tom aby vůbec na ty chůdy vylezla. Math se za kamerou směje, ale já se začínám bát, jelikož tam budu muset také. Ach ne.

Marika si stoupla na první schod a drží chůdy,zatímco Karolína stojí vzadu pro případ pádu dozadu. Milada se pravou nohou zapře do chůd a snaží se vylézt a najít rovnováhu. Bohužel se stále přehupuje z jedné strany na druhou a nemůže se odhodlat k prvnímu kroku.

„Aaa.“ Zařve a už je na zemi. No ani jeden schod a to se tak vychloubala. Math se může zbláznit smíchy. Ale já se směji také, to se prostě nedá. Hrála si na paní světa a teď to má.

„Katko pojď teď ty.“ Odmění mě za smích Karolína.

„Ale když já to vážně neumím.“ Hájím se, ale na chůdy musím. Kameru dám na opatrování Zoře. Chytnu chůdy pevně do rukou. Já nechci. Řeknu si sama pro sebe. Pravou nohu dám na schod a levou na chůdu, potom se opřu do chůd. Bezva jsem nahoře. To je takový divný pocit. Jsem výš a nohy nebo spíš chůdy se mi třesou. Odtud to vypadá ještě hrozivěji než ze země. Snažím se pravou nohu i ruku nadlhčit, abych mohla udělat první krok, ale nějak to nejde. Převracím se ze strany na stranu a ztrácím rovnováhu. Najednou se mi udělají mžitky před očima a já letím dopředu na schody.

Naštěstí jsem o něco zabrzdila, nebo mě spíš někdo chytil. Ano, náš smíšek Math mě chytil a tím zachránil, před škaredým pádem.

„Thanks.“ Poděkuju a Math se usměje.

„Katko dělej, každej má ještě jednu šanci.“ Napomíná mě Marika.

„A proč nejde Milada?“ zeptám se nechápavě na adresu naši Miss sport.

„Protože nechce, do toho ti nic není.“ Naštvaná Marika mě pobízí na chůdy.

„A proč nejdete vy, ty Zora, nebo Dita nebo Karolína? Mě není zrovna dobře.“ Upozorňuju je.

„My půjdeme pak, teď ty, dělej.“ Rozkazuje Marika. To je ale ….. pomyslím si a znovu šplhám na ty dřevěné kolky.

Začíná mi být opravdu špatně. Čmouhy před očima se zvětšují až….

Otevřu oči, jsem v jídelně a u mě je ten doktor a Math. Doktor si mě prohlíží a usmívá se. Math stojí opodál a drží svou i mou kameru.

„Co se stalo?“ zeptám se.

„Omdlela jsi, ale už je to dobrý ne?“ usmívá se doktor.¨

„Jo, jen si pamatuji, jak se mi udělalo blbě na chůdách a pak tmu.“ Hmouřím oči.

„Ano, spadla jsi na Matha a on tě sem dovedl. Zbytek tvého týmu pokračuje, můžeš se k nim přidat, ale nedělej žádné prudké pohyby.“ řekl doktor a odkráčel.

„Thanks.“ Řeknu směrem k Mathovi dneska už po druhé.

„Není zač.“ odpoví česky. Usměje se a já taky.

„Can I go with you?“ zeptá se mě Math. Po delším uvažovaní se mi podaří větu přeložit a odpovědět.

„Yes, you can.“ Usměji se a jdu směrem k Mathovi. Podá mi mou kameru a já si ji vezmu na ruku. Pak společně vyjdeme z jídelny.

Venku se náhle zvedne vítr. Prach a posečená tráva voní vzduchem, je to vůně léta. Ta svoboda přírody, ta atmosféra letního nic nedělání je všude kolem. Pár američanů se povaluje u bazénu a chytají bronz. Mí vrstevníci u různých stanovišť dovádějí a všude hrají světlé letní barvy. Na chodníku jsou namalované postavy a jejich anglické popisky. Některá ze skupin dnes asi probírala body parts.

„Tak, kde můžou být?“ zeptám se spíš sama sebe než Matha, ale uvědomím s, že je to vůči němu nespravedlivé. „So, where are trey going?“ sesmolím nějakou větičku.

„I don´t know, but what we go, there.“ Zlatej Math, ještě že používá slovíčka, co znám. Asi kvůli tomu měli nějaké školení, aby na nás nedrmolili moc rychle. Vduchu se zasměju.

„Yes.“ Řeknu a vyrazíme směrem k basketbalovému hřišti. Na hrišti jsou dva týmy, ten první hází na čas míče do koše a ten druhý se tenisovou raketou strefuje do trojúhelníčku, který je nakreslený na zdi. Ani jeden z těchto týmů, není ten můj.

„Tak nic.“ Podotknu a přemýšlím, u kterých stanovišť jsme ještě nebyly.

„There.“ Ukáže Math nahoru na kopec za fotbalové hřiště.

„Jo.“ Usměju se na něj a vyrážíme na kopec. Cestou potkáváme potápění a plavbu na pneumatice u bazénu. Je tam zrovna jeden tým a Math je začne natáčet. Koukám mu přes rameno. Páni, ten je vážně dobrej. Pomyslím si a sleduju jeho pohyby kamerou. Zaměřuje se na detaily, kam já se na něj hrabu.

Po chvilce opouštíme týmy u bazénu a pokračujeme dál na kopec. Asi tak ve třetině kopce se ohlédnu za sebe. Nádherný bazén je na vyvýšeném prostranství, je u něj vlnitá červená skluzavka, po které blbnou američtí kluci. Křičí tam a sjíždějí dolů. Nalevo od bazénu je velké fotbalové hřiště se dvěma bránami. Dál k lesu za bazénem je i vybetonované basketbalové hřiště. Napravo od bazénu je vysoká horolezecká stěna. Taky jedna z disciplín. Právě tam šplhá jeden tým. Math si hraje s kamerou a natáčí všechno, co právě vidí.

„Can I see?“ zeptám se ho a kážu na kameru. Usměje se a odstoupí od kamery. Tak teď mě tak napadá, že bych taky něco mohla natočit. Nastartuji svou kameru a jdu po vzoru Matha. Ten kluk se stále usmívá. Math. Líbí se mi, připadá mi strašně sladkej. I když je menší než já o nějaký ten centimetřík, umím si s ním představit leda cos.

Otočím se a uvidím svůj tým u hodu kladivem. Právě natáčím Miladu, jak hází a ostatní ji tleskají. Milada skáče jak potrefená koza. Další jde Zora, ta sice tak daleko nehodila, ale snaha se cení. Ovšem to rčení asi nezná Milada, protože vidím jak na ni vyjela.

„Už jsi v pořádku?“ zeptala se mě Marika. Teda taková péče, to jsem od ní nečekala.

„Jo v pohodě, tak co kolik máme bodů?“ snažím si přivlastnit bojového ducha.

„Karolína hodila čtyři body, Milada pět, já čtyři, Zora tři, Gábina a Dita ještě neházely a ještě ty.“ Informuje mě.

„Tak jdi.“ Pobídne mě namachrovaná Milada. Dám kameru na opatrování Mathovi a vezmu kladivo. Najednou mi ruka poklesne.

„Páni, čekala jsem , že to bude lehčí.“ Přiznám se.

„Můžeš s rozběhem.“ Poradí mi klučina, co stojí na tomto stanovišti. Rozběhnu se s pár metrů a roztočím si rameno. Au. Odhodím kladívko.

„To budou čtyři.“ Zapíše moje body do našeho papíru. Bezva, až na to , že jsem si málem vykloubila rameno. Usmívám se jen tak pro sebe.

Jdeme dál, jako první jde jak jinak než Karolína a Gábina, za nimi štěbetá o svých úspěších Milada a Marika ji vzorně naslouchá. Kousek vedle nich jde Dita, která hovoří k Zoře o svých klukách a o nových výstřelcích módy. Zoru to očividně nijak moc nezajímá, ale jde s ní. O pár metrů dál se šourám já a Math. Občas něco zabručíme anglicky, ale jinak jdeme beze slov s úsměvem. Ukazujeme si různé fotky z kamery. Myslela jsem, že mám fotky takový nadprůměrný, ale Mathovi mě vyvedly z omylu. Jsou strašný, že já něco ukazuju. Stydím se.

Povídáme si a je to celkem zábava, když už ze sebe něco kloudnýho anglickýho dostanu. Math se snaží mluvit pomalu a pro mě srozumitelně, i když já v tom plavu.

„And now, the first Czech lesson.“ Usměji se.

„What?“ směje se Math.

„Yes, Czech.“ Směji se taky.

„No, no…“ brání se Math.

„Yes. Ahoj.“ Začnu.

„Ahoj.“ Jdeme cestou za mým týmem.

Math je jednoduše řečeno bezva. Nasmáli jsme se celou cestu od stanovišť až po jídelnu, kde jsme skončili. Rozhlasem volali anglicky všechny Američany a tak Math musel odejít. Je bezvadnej, byla s ním sranda, naučila jsem ho říct – Ahoj, já jsem Math. Vím, že to zrovna není moc, ale aspoň něco. Vznáším se radostí, Takového kluka jsem si vždycky přála. Ale zatím jsme jenom přátelé. Nechci s ním být jen kamarádka. Neznám ho natolik, abych mohla říct, že ho miluji, ale prostě se mi líbí.

Milada stále debatuje na téma, že doufá, abychom byly v olympiádě první.

„A to vyhlašování bude rozděleno na kluky a holky?“ zeptá se Dita.

„Jo, určitě, říkali to.“

„Tak v tom případě, musíme být první!“ hlásá Milada.

„Líbí se vám tady nějakej kluk?“ zeptá se Dita.

„Ani ne, nejsou to moje typy.“ Zamyslí se Marika.

„Nevím, většina z nich jsou takový nemehla.“ Řekne Milada.

„Mě se teda někdo líbí určitě.“ Přihlásí se o slovo Dita.

„Nic jinýho jsme ani nečekaly.“ Usměji se a se mnou i ostatní.

„No myslím, že ty taky nejseš pozadu, jedeš po tom amikovi.“ Oplatí mi to.

„Nejedu, jen jsme si povídali.“ Bráním se, ale sama vím jaká je pravda.

„Ale tady je to zakázané.“ Napomene nás Zora. Jo, říkali nám to jako první věc, že se tu nesmíme objímat a nic si s nikým nezačínat. Chci vidět, jestli to ten měsíc Dita vydrží. A jestli to já vydržím.

Ležím na posteli, koukám do stropu a myslím na něj. No jak se to vezme, myslím na to co bude, co je se mnou, s ním, s námi. Ach jo. Jsem jen hloupá malá holka. Jak by si mě mohl někdy všimnout, kdybych na něj nespadla. Pěkná zrovna nejsem a navíc pochybuju, že bych měla takový štěstí. Jo holka, je to jednostrany. On určitě má někde za oceánem svou holku, která na něj čeká a denně si  telefonují. Jsem hloupá husa. Naivka. Pche. Jak by si mohl něco začít se mnou?!

Proč mě to tak trápí, když vím, že je to zakázané, nepravděpodobné, je to všechno jen ne, skutečné?! V břiše mi létá tisíc letadélek, nevím, co mám dělat. Užírat se ve svém smutku? Ve svém zoufalství? Nebudeme spolu nidky, ale mě se tak líbí, nemyslím jen jeho vzhled, na to zase až tak nezáleží, ale krásně se s ním povídá. Co mám dělat? Co?

Potkám na křesťanském táboe toho nejlepšího kluka na světě, ale on je zdaleka. Zoufám si, když se na mě podívá, nevím, kam uhnout pohledem. Když spolu mluvíme, všechno jako by to opadlo, ten odpor z tábora, ten strach a stud z něj. Všechno opadne a jsem zcela uvolněná.  

„Tak děvčátka, jdeme na véču.“ Usmívá se Karolína, ten její úsměv celý měsíc nevydržím.

Sedneme si ke stolu k mému oblíbenému státu – Polsko. Tam se dá z holkama aspoň trochu mluvit, myslím, ještě je moc neznám. Jsem naproti dlouhonohé blondýnce a vypěstěnými nehty. Hned vedle ní je Soňa.

„Ahoj.“ Usměje se na mě.

„Ahoj.“ Oplatím ji úsměv a naliji si pití.

„Ahoj, já jsme Leona.“ Pozdraví mě ta blondýnka. „Ty si byla celé odpoledne s tím Amíkem?“

„Co? No šel s náma, no.“ Odpovím trochu zaraženě, čekala bych cokoli, ale tohle mě dostalo.

„S vámi, jo? Jsme vás viděli. Se nedělej.“ Směje se Soňa. Také se usměju, bylo by to pěkný, kdyby byla pravda to, co říkaly, ale stejně, radši toho nechám.

„A vám se tady nějací kluci líbí?“ zeptá se Polska Ditka.

„Jasně,že jo, třeba ten Katčin Amik, ale na mě je moc malej.“ Zamyslí se Leona.

„Tak ty máš taky o dva metry víc.“ Škádlí ji další dívka jménem Ema. Líbí se mi, jak jsou tyhle holky v pohodě. Nenadávají si, nejsou protivné, jen se občas poškádlí, ale jinak drží spolu. To kdyby bylo u nás ve Finsku.

„Mně se líbí z chatky, myslím, z Kanady…je to ta chatka třetí ode dveří.“ Vzpomíná Sonňa.

„Jo, to je Kanada.“ Ubezpečím ji.

„No, tak tam se mi líbí takovej brunet, vysoke tak sto osmdesát, má široký ramena.“

„Tobě se líbí široký ramena?“ podivý se Dita.

„Mně se líbí apíš svalnatí, ale tady jsou samí sušinky.“ Zapojí se do rozhovoru Milada.

Tak naše zábava o nej klukách nám vydržela až na pokoje. Zajdu do našeho Finska a převléknu si konečně to tričko, už v něm nemůžu být ani chvíli. Vybírám, vybírám, ale nic nenacházím, nakonec vyberu tílko.

„Jo a berušky, ramínka u tílek musí být na tři prsty.“  Podívám se na to své.

„Tam nenarvu ani malíček.“ Vezmu si bílé tričko a na to hodím to tílko, tak teď mi nikdo už nic nemůže říct.

Bylo to stále dokola, kázání, a modlení. Ale já byla myslí jinde. Proč se ti američani nemodlí s námi? Nejen u toho, už pár dní, byl náš program stále stejný. Taková monotónost. Budíček, rozcvička, snídaně, angličtina, oběd, hry, večeře, modlení. A pořád dokolečka. Některé hry byly vážně postižené. Byly strašně krátké pauzy. Nikde ani chvilka pro sebe. Matha jsem jen potkávala, byl taky v jednom kole. Program byl opravdu nabytí, jak slibovali v letáčku, který koloval u nás ve škole. Občas jsme s Mathem prohodili pár slov, ale to bylo v těch patnácti minutových přestávkách.

Milada si lámala hlavu nad tím, jak se úmístíme v jednotlivých kategoriích, Marika hltala každé její slovo, Zora už dočetla knížku a začala číst další. Dita si začala dělat různý pluska a mínuska u všech kluků a Gábina se snažila se všema skamarádit. Nejvíc se hodila do státu Kuba. Holky se tam pojí malovaly, zkoušely všechnu možnou kosmetiku, ale s tím napatláním na ksichtu z pokoje nemohly.

A co dělám já? Já se snažím najít chvilku jen tak pro sebe. Stále se trápím nad Mathem. Ale vlastně to nemá cenu, nemělo by to cenu. Už tho svého snění nechám. Můj táta říká, že sny jsou důležité, to člověku nikdy nikdo nevezme. Nevím, jestli to tak je. Můj zdraví rozum mi mé sny bere.

Celý pátek máme pro sebe. Není žádné vyučování, jen modlitby, ale dopoledne a odpoledne si můžeme dělat co chceme. Můžeme se dokonce přihlásit do nějaké skupiny, která vyráží do města. Já asi nepůjdu. Budu si užívat svobody a už nechám pronásledování Matha.

Milada a Marika půjdou za skupinkou, která bude hrát basketbal. Šla bych, ale teď jsem líná, jít kamkoli. Gábina bude na pokoji Kuby a asi se zase zmalují. Zorka, Dita a já jsme zbyly sami bez plánů.

„Jdete někdo do toho města?“ zeptá se opatrně Zora, nevím, proč z nás má stále strach.

„Ne, pěšky 10km a pak zpátky, ne díky, chci si oddychnout po tom týdnu.“  Udělám kyselý obličej a vyskočím z postele.

„Já půjdu ven za nějakejma klukama, zeptat se jak se mají a tak, vždyť to znáte.“ Usměje se Ditka a natahuje na sebe obtáhlé tričko a krátké šortky.

„Já si půjdu číst ven.“ Oznámí mírně Zora.

„Kolik tady těch bichlí máš?“ posmívá se jí Dita.

„Čtyři a když tak mi naši přivezou.“ Řekne tónem malé holčičky.

Dita se na mě podívá a usměje se.

„A co budu dělat já?“ nechám otázku vyplynout do prázdna. Dita pokrčí rameny a odejde do Kuby nebo spíš na Kubu. Zora si na sebe vzala triko o tři čísla větší, tři čtvrťáky a odešla.

„Bezva holky, díky.“ Řeknu si v prázdné místnosti, která vypadá útulněji než když jsem tu čekala na ostatní.

Obleču si modré tričko s nápisem SEXY GIRL, doufám, že mi nikdo nebude nadávat, já jsem to tam nenapsala, a bílé kraťásky. Ještě si udělám culík a nasadím bílou kšiltovku. Připadám si jako kdybych měla hrát tenis. Usměji se sama na sebe do zrcadla.

Letní slunce dává zabrat všem. Příroda je vyprhahlá a tak naši smělí dobroolníci chodí s hadicemi a konvemi a zalévají krajinu. Je bezvětří, teď bych si ráda zahrála bedminton, ale nemám s kým. Procházím se po vybetonované cestě okolo basketbalového hřiště a volejbalového. Na basketu vidím kluky a pár holek. Sednu si na trávu a pozoruji dění kolem sebe. Miluji přírodu, když vítr fičí v korunách stromů, když květiny obohacují svými barvami okolí.

„Aaa“ někdo mě polil vodou, no to snad ne, kterej pubertální výrostek. Otočím se a tam se směje s hadicí Math. „Opravdu moc vtipné.“ Jsem naštvaná a kdo by taky nebyl. Přemýšlím a najednou mě někdo poleje ledovou vodou. „Hajzle jeden.“ Zanadávám, kdyby tu byla Karolína, tak bych dostala určitě nějaký trest, ale Math mi stejně nerozumí. Urazím se a mám se na odchodu. Math ke mně přiběhne:

„Sorry, I´m sorry, but it´s funny.“ Snaží se zadržet smích, ale moc mu to nejde.

„No, it isn´t funny.“ Stále jsem naštvaná a mokrá. Otočím se jdu nebo spíš čvachtám. To byl sprška. Math mě pronásleduje a opakuje:

„Sorry.“ Je mi to jedno aťsi říká, co chce, tohle bylo hnusný, jsem mokrá a ještě k tomu zelená z té trávy. Vejdu do budovy a těsně před schody mě Math zastaví a chytí za ruku.

Stojíme naproti sobě, drží mě za ruku a naše pohledy se střetly. Cítím jak mi stéká kapička po tváři, nevím jestli je to ta voda nebo pot. Okolo nás je ticho a vůně dřeva. Zrychlil se mi tlukot srdce, topím se v jeho černých uhranujících očích. Jeho stisk povolil, ale stále mě drží.

„Prrromiň.“ Řekne a pustí mě. Odhrnu si vlasy z čela a teprve teď si připustím mé myšlenky, které jsem chtěla nechat v krajině zapomnění. Myšlenky na něj, na nás. Přistoupí blíž, to uši rvoucí ticho nás oba objímá. Neslyšíme nic, jen sami sebe navzájem. Cítím tlukot svého srdce, cítím nervozitu, která mě naplňuje. Bojím se. Naše tváře se přibližují, nemohu svůj zrak odpoutat z jeho očí., chtěla bych se do nich dívat celé minuty, celé hodiny, stále.

Ne, nemůžu. Rychle se odsunu. Nemohu. Otočím se k němu zády a dívám se do prázdné chodby vedoucí do jídelny. Prohrábnu si vlasy. Vím, že tam stále stojí, vím, že se na mě stále dívá.

„Nemám kšiltovku.“ Uvědomím si a otočím se zpět ke dvěřím.

„Sorry.“ Opět řekne Math. Otočím se na něj.

„I haven´t got my…“  ukážu na hlavu a dělám klobouk. „I lost it.“ Vykoktám ze sebe.

„OK.“ Vyjde se mnou a asi mi ji pomůže najít. Teď je mi jeho společnost trapná. Kdyby mě políbil, co by bylo pak? No nic, nemělo by to budoucnost. A já nechci týdenní vztah, který k ničemu nevede. Ospravedlňuji se před svým druhým já. Ale měla jsem to aspoň zkusit. Začíná to druhé já.  

Připadám si jako mokrá žába, podívali jsme se na místo, kde mě polil, ale po kšiltovce ani stopy.

„Prrromiň.“ řekne zase Math. To je sice pěkný, že se mi omlouváš, ale kšiltovku mi to nevrátí. Sednu si na mokrou trávu, stejně už jsem špinavá, tak co. Civím do chodníku a je mi strašně, Strašně vypadá a ještě jsem ztratila svoji oblíbenou kšiltovku. Ale to mě tak netrápí jako naše situce u schodů. Math chvíli stojí a pozoruje mě, pak si přisedne.

„I´, sorry, I´m very very sorry.“ začne s omluvama a dá mi ruku na ramena.

„To nic.“ řeknu mu, i když mi asi nerozuměl, pochopil to.

„Friends?“ podá mi ruku.

Chvíli se na něj dívám, nechápu, ale pak mi to dojde: „Yes, we are friends.“

Ještě nějakou tu dobu sedíme vedle sebe na trávě. Jeho ruka je stále na mých ramenech. No nevím, jestli tohle dělají kamarádi. Najednou se zvedne vítr, kapičky vody na mém těle, mě začnou mrazit. Je mi zima a reflexivně se přisunu k Mathovi. Mé promočené oblečení se mi přilepí na kůži.

„I go to my room.“ oznámím Mathovi a zvednu se. On se zvedne také a doprovází mě. Jdeme mlčky. Jen skučení větru a šustění listí je hluk, který nás obléhá. Křik a jekot z hřišť mě nezajímají. Už jsme u dveří a já se zastavím čelem k Mathovi.

Za zády držím kliku u dveří a opět se nechávám unášet jeho pohledem. Můj tlukot srdce je stále rychlejší, je to snad zimou, nebo okamžikem? Dívá se na mě, a já...

„I´sorry.“ řeknu,rychle mi dám pusu a uteču.

No friends, řeknu si pro sebe, když dorazím do pokoje. Nikdo tu není. Bezva, mám dostatek prostoru pro myšlenky. Ach ne, proč jsem to udělala? Chudák, teď si bude myslet, že jsem nějaká střelená nebo co, nejdřív ne, pak zas jo. Jsem praštěná. Nadávám si v duchu a hlavu mám zabořenou v polštáři.

Víkendy mají své vlastní programy, není tu vyučování angličtiny, ale jenom ranní mše a celodenní výlety do přírody. Ani rozcvička nebyla.

Mám výčitky kvůli Mathovi, chovala jsem se hrozně, neomluvitelně. Tak se přece nechovávám. Měla bych si s ním promluvit, ale jak, když ani neumím jeho jazyk. Měla bych to aspoň zkusit, promluvit si, vysvětlit mu to. Jak? A co? Co vysvětlit, vždyť ani já to nechápu. Jak dorazíme, tak si s ním promluvím, prostě musím.

Výlet po lese, byl namáhavý, už jen proto, že měl 30km. Jsem utahaná, teď máme tří hodinkovou pauzu. Sáknu se osprchovat, počkat, ale ještě si musím promluvit s Mathem. Ale nejdřív se osprchuju, nepůjdu za ním, jak tchoř.

Ve sprše je mérně řečeno nával, seběhly se sem všechny holky. To bude fronta nejmíň na hodinku. Zkusím proklouznout do sprch pro personál. Já vím, že to není správný, ale smrdět tady nebudu. Personál má o hodně větší sprchy a nikdo tu, heleď, není. 

Rychle jsem se vyspršila a teď za Mathem, ale co mu mám říct? Ne, nepůjdu tam, ale jo, musím. Překonám se a zazvoním na zvonek u dveří do bytu, kd spí všichni Američani.

„Hi.“ otevře dveře Marry a usměje se.

„Hi, I am searching Math.“

„OK. Come on.“ pozve mě dál. Mám trochu trému, trochu víc, co mu mám říct, z jedněch dveří vyjde Math.

„Hi, Come on.“ pozdraví mě a pobídně ať jdu za ním.

„Hi.“ nervózně přešlapuju a prohlížím si jeho pokoj, kde spí ještě se čtyřmi spolubydlícími. Teď jsme tu ale sami.

Otáčím se kolem své osy a dívám se po pokoji.

„Hi.“ znovu pozdravím.

„Hi.“ řekne i Math a přibližuje se. Zase jsme sami, zase je tu ticho, zase slyším tlouci své srdce neskutečnou rychlostí. Zase se topím v jeho očích. Chci aby tento okamžik trval věčně. Nechci mu nic vysvětlovat, chci být v jeho blízkosti, v jeho náručí. Přistoupí blíž a políbí mě. Ruce mi dá kolem pasu, už nic nevnímám, nechávám se unést jeho polibky, jeho smyslnými rty. Pravou rukou mu zajedu do vlasů. Chci zastavit čas, teď a tady.  Je tak něžný a ohleduplný.

Pohlédl na mě a odtáhl se. Nevím, co mám dělat. Chci ho. Jazykem jsem si přejela rty, ruce mi spadli v bok. Stále mě držel a dívá se do mých očí. Nevím, co v nich čte, snad porozumění. Sedli jsme si a on se opět přisunul, vzal si mě na klín. Pravou rukou držel za pas a levou si hrál s mými vlasy.

„You are pretty.“ Můj stud začal opadávat, levou rukou jsem ho chytla kolem ramen a pravou pohladila po tváři. Nevím, co mu říct, neznám slova, neznám vhodná slova ani v češtině. Vím, jen jedno. Miluji ho.

Naše rty se opět setkali v polibku. Líbá mě. Nechávám se, chci to. Položí mě na gauč, jeho ruce mě hladí, jsou jako dva hadi plazíc se po mém těle.  Nakloní se a zašeptá mi:

„I love you.“ tak tomuhle jsem rozuměla i bez překládání.

„I love you too.“ zašeptám.

V říši polibků a vášni jsme ještě dlouho. Nemůžu ho nechat, on nemůže nechat mě. Je to tak krásné být s někým milovaným. Čas plyne strašně rychle. Je to sotva pět minut, co jsem sem přišla, a uplynuly dvě hodiny.

„Math!“ zabouchá na dveře Susy.

„Oh, no.“ řekne a jde za ní.

Ležím stále na gauči. Math a Susy se o něčem baví, mluví moc rychle, abych si to mohla přeložit. Posadím se a obléknu si tričko. Kde se vzalo na zemi? Usměji se, je to jako ve filmu nebo spíš v telenovele. Math dojde ke mě a něco mi říká. Nerozumím mu.

Vezme mě za ruku a jdeme pryč. Zastavili jsme se až před mým pokojem. Ukázal mi hodiny na konci chodby.

„A sakra.“ řeknu a chytnu kliku.

„Yes.“ pokýve Math.

„But,“ otočím se zpátky k němu a dám mu pusu na tvář, „bye.“

„Bye.“

Následující dny byly nejlepší v mém životě, i když byl shon a patnácti minutové přestávky nejsou zrovna ideální, našli jsme si čas, být jeden s druhým. Tento tábor jsem začala milovat, jelikož jsem milovala Matha. Karolína byla ve svém živlu, modlení atd. Zora přečetla všechny knížky a poslední dny se vážně nudila. Dita se seznámila s nějakým klukem z chatky Jižní Korea, vyměnili si čísla na mobily. Milada byla první v mnoha disciplínách v soutěžích a Marika chtěla být jako ona. A co naše Gábinka? Gabča se rozhodla, že ji černá nesluší a tak se po táboře nechá přebarvit na tmavě fialovo.

A já? Nevím, bojím se toho, co bude dál, za tři dny odjíždíme a nevím, prostě nevím. Jsem z toho až zoufalá, miluji ho.

Ležím na posteli, už zase, dívám se do tropu, zase, a přemýšlím, pořád. Jak se s ním mám domluvit? Má angličtina sice za ten měsíc zesílila, ale vždyť já nevím ani co mu říct česky.

„Hi.“ otevřou se dveře a v nich je Math.

„Hi.“ chvíli se baví s Karolínou a pak mě zavolá.

Jdu k němu do pokoje. Sednu si na mě už tak známí gauč. Sedne si vedle mě, ale něco není v pořádku. Chová se stejně jako já. Mlčky sedíme a nevím, co jeden druhému říct. A pak náhle promluví, jeho otázka mě trochu zaskočila.

„Come with me tothe US.“

„I, I can´t.“

„You can.“ ujišťuje mě.

„No, I not finish study, I going to university. And, Do you wont be in Czech Republic?“ zkusím to zase já.

„No, I study too.“ brání se zase on. Další mlčenlivá chvíle.

„We will have to write SMS, ICQ, letter.“ vymýšlí všechno možné.

 „Yes.“ shodli jsme se na dorozumívání přes oceán. To budou účty za internet. Objal mě.

„I  just can´t ditcher you.“ začaly mi téci slzy. Naše pohledy byly v jednom obětí, upřímné, láskyplné. Nevím, co četl v mých očích, ale já v jeho starost, slzy, lásku, zármutek.

„I love you.“ šeptl. Byli jsme sami. Jen já a on na celém pustém světě. Tento okamžik, tato chvíle patřila jen nám. Ve vzduchu bylo cítit napětí, slzy mi tekly po tvářích a smutek, který mě svíral byl nemilosrdný.

Jeho ruce přejížděly po mém pase, jeho rty se přibližovaly a začaly líbat mou uplakanou tvář. Naše rozehřátá těla se začala svíjet ve víru lásky. Sedíme na gauči a líbá mě po krku, ve výstřihu, na prsa. Stahuje mi tričko a já mu vjíždím pravou rukou do vlasů. Jazykem mi přejíždí po břiše. Ležím na gauči a nechávám se sebou dělat cokoli. Lehne si na mě a nekonečné polibky pokračují.

Jeho ruce sjedou k mému pasu. Líbá mě na břiše a začne mi rozepínat kalhoty. Zrychleně dýchám, ničeho se nebojím, jsem s ním. Přiblíží se k mé tváři, cítím na sobě jeho zrychlený dech. Vášnivě mě políbí.

Hladím ho, nehty se mu zarývám do zad. Cítím, jak se naše těla spojila v jedno. Milujeme se. Je to nádherný pocit. Navzájem se líbáme, koušeme všude po těle. Svalíme se z gauče na zem. Vášeň, chtíč prolíná námi skrz na skrz.

Ležíme spolu na zemi v jeho pokoji přikrytí jen dekou. Náš zrychlený dech se line místností. Bylo to nádherné. Užívám si hřejivý pocit, jenž pomale vyprchává. Naplňuje mě to klidem a bezpečím. Nemyslím na to, co se stane, co bude. Jsem teď a tady. Obejme mě a dá mu pusinku do vlasů. Jsme spolu a nic nás nerozdělí.

Hry, náboženství, poslední hodiny angličtiny mě nezajímaly. Začali jsme se pakovat. Nechtěla jsem. Nechci.

Pomale si beru své věci ze skříně a skládám, já je vlastně ani neskládám, spíš je házím do cestovní tašky. Máma mi bude doma nadávat, ale to mi nevadí. Snažím se ubránit pláči, nemohu začít jen tak brečet tady v pokoji. Holky se usmívají, povídají si. Ale já jsem sama. Mathe, kde jsi?! Jen se v duchu zeptám a uhnu pohledem jinam. Setřu si první slzu, která mi utekla.

„Co je ti?“ všimne si mě Zora.

„Něco mi spadlo do oka asi řasa nekoukneš se?“ maskuji svůj smutek. Zora mi prohlíží oko. Potřebovala bych ještě vidět Matha, aby mě ujistil, že mě miluje, aby byl se mnou.

Můj protivný hlásek druhého já se opět probudí. Co blbneš? Snad si nemyslíš, že to bude fungovat, ty si ale naivní. Měla bys to ukončit sama, nečekat na něj. Byl to jen takový letní románek, všechny ty řeči o lásce. Flirt. Posloucháš, flirt. Si naivní.

Nezadržitelný proud slz se mi dostává na povrch. Rychle uteču na záchod. Ale mé druhé já má pravdu, nemá to cenu. Brečím na záchodě a nevím, co dál.

Musím s ním ještě mluvit. Ale kde? Jak se tam dostat? Všude je zmatek z balení, někteří rodiče, již pro potomky přijeli, ale naši ještě ne. Otřu si tváře od slz do toaleťáku.

Mám zbaleno, ale nepotkala jsem ho. Že by už odjel? Vykouknu ze dveří na chodbu. Je tu takový zmatek. Snažím se přímo procpát táhlou úzkou chodbou. Když konečně dorazím před byt, kde jsou Američani, nemám odvahu vejít. Ten frmol všude okolo, hluk, všechno to na mě spadá.

„Hi.“ potkám Susy. „Math is in...“ nedořekne, poněvadž ji někdo volá. „Bye.“ odběhne pryč. Dveře nechala otevřené. Vejdu. Procházím obyvákem až k pokoji, kde je Math.

„Hi.“ řeknu mu. Zrovna si balí.

„Hi.“ usměje se, zřejmě si z toho zas až takovou hlavu nedělá. Pousměji se a sednu si na postel, kde má otevřenou cestovní tašku a v ní naházené věci. Chvíli se na mě dívá, pak ale přistoupí a pohladí mě po vlasech.  Dá mi něžný polibek do vlasů a jeho ruce hladí mou tvář. Necháme se unést vírem vášní a líbáme se.

Ležíme spolu na jeho posteli, vím,že už ho nikdy neuvidím, ale miluji ho. Na tváři si vykouzlím úsměv,  chvíli se jen tak na sebe dívám, ale pak se rozloučíme.

Moji rodiče, již čekají v pokoji. Uvítací obejmutí se všemi členy rodiny a už nastupujeme do auta.

Vidím Matha, jak stojí kousek dál a dívá se na mě. Oba víme, že už se nikdy neuvidíme.

„Bye.“ řeknu takřka neslyšitelně a zamávám mu. Táta se rozjíždí a já mám za zády celý tento tábor, celý měsíc, celou mou lásku. Otočím se a pozoruji ho. Stojí na okraji silnice a dívá se za mnou. Jeho pohled nikdy nezapomenu. Dorozuměli jsme si i beze slov. Byli jsme sami a tolik toho naše oči prozradily. Celou cestu domů myslím na něj. Slzy mi stékají po tvářích, nikdy ho již neuvidím, nikdy ho neobejmu, nikdy mu neřeknu: „Hi.....I love you.“

SMSky, ICQ, dopisy, přesto je nemožné mít vztah. Chci vidět jeho pohled, chci cítit jeho horký dech, chci mít jeho lásku. Skoulím se do klubíčka a brečím. Ten pocit prázdnoty tam, kdesi v břiše, mě zabíjí. Proč nemůžu být s ním?

Máma i táta si mě všimli, ale naštěstí nic neříkají, žádné otázky ani moudré utěšující rady, tuší, že chci být sama.

Dojedeme domů, jak dlouho jsem tu vlastně nebyla? Jeví se mi to jako věčnost. Táta mi odnese věci do pokoje a já si vlezu do postele. Vytáhnu kameru a přehrávám si náš letní románek. Vidím jak jsme se bavili, hráli. V duchu se mi vybaví jeho smyslné polibky.

Nechám se unášet krajinou snů. Vím, že on byl můj první, má první láska, nikdy na něj nezapomenu. Sbohem Mathe.