Půda

Uzavřena do sebe a nevnímaje svět kolem tiše sedím u krbu. Ani nevím, jestli přemýšlím nebo jen tak koukám do prázdna sebe sama. Mé nicnedělání přerušil jakýsi zvuk. Krátký a pronikavý. „Snad to bylo venku, možná uvnitř… to by ale nebylo dobrý. Rozhodně tu nebudu takhle sedět a civět.“ Jdu se podívat co to bylo.

 Nikde nic... zbývá ještě půda. Nikdy jsem tu půdu neměla ráda, už jako malá holka jsem z ní měla strach a ještě ke všemu jsem tam nikdy nebyla. Staré schody vrzaly při každém mém kroku a pohybu. Dokonce i tehdy, když jsem se vůbec nehýbala. S odporem jsem ztěžka otevřela dveře a zavolala: „Je tu někdo?“ Ticho. Nic se neozvalo. To mě však nijak neuspokojilo a tím méně uklidnilo.

Propadat panice jsem neměla ve zvyku, ale... ale... ale tohle je něco jiného. Nejraději bych utekla dolu ze schodů , ale cosi mě táhlo tam do té místnosti, kde nebylo vidět ani na krok a vanula z ní zatuchlina. Srdce mi zběsile tlouklo a ze stěn na mě hleděly postavy z obrazů, jakoby čekaly, co udělám. Zavírám oči a zhluboka se nadechnu. Jdu dovnitř.

 Opravdu tu není nic vidět. Pod touto záminkou, plna hrůzy, se vracím dolů pro svíčku. S hořící svíčkou jsem se vrátila před Ty dveře a čelo mi zalil studený pot. Uvnitř sebe se přemáhám a bojuji. Nakonec vstupuji dovnitř. Udělala jsem jeden malinký krůček. Pomalu a nejistě zvedám zrak. Knihy. Všude kolem samé knihy. Nikdy jsem neměla ani tušení, že je tu knihovna. Sice všechno bylo oblečeno v peřinách pavučin, ale to tomu přidávalo na kráse. Vše mi najednou připadalo úžasné a obavy a strach vystřídalo opojné nadšení.

Svíčku jsem položila na zem a ráznýmy kroky došla ke knihovně. Jsou tu samé staré vazby, beru do ruky první, která mi přijde pod ruku. Sfoukla jsem u ní vrstvu prachu a následně se hluboce začetla. Ale mojí četbu přeručil opět ten pronikavý zvuk. Knihu jsem upustila na zem. Tentokrát byl ještě hlasitější a tak mi bylo jasný, že to vycházelo odtud. Rozhlížim se kolem. "Cože?! No to snad není ani možný!" Krysa... Tohle všechno způsobila krysa. To malý zubatý a chlupatý stvoření co se bojí víc mě, než já jeho. Krysa ještě jednou zapískala a odběhla... Od té doby jsem jí ani neviděla, ani neslyšela, ale mam ji ráda za to, co mi ukázala.