Mediátor

Všechno nejlepší k narozeninám!To byla dnes slova,která jsme slyšely nejčastěji.Samozřejmě nás to těší.Dostaly jsme spoustu dárků a oslava byla bezva,ale od začátku.Už včera jsme maminku viděly, jak dělá dorty.Dělá nám je už od prvních narozenin a čím jsme větší my, tím jsou větší dorty.Musí dělat dva, protože když mají v nějaké rodině dvě děti a ty mají narozeniny jinak v roce, taky dělají každému dort ,takže nám maminka dělá také dva.Vždy je krásně nazdobí a napíše naše jména.Mně nechutná pudink, Juli zase ananasy,takže to maminka promění a každá máme, co nám chutná.

Rána jsme se dočkaly, ale v noci jsme skoro nespaly, jen jsme si povídaly, smály se a vzpomínaly na ¨naše narozeniny před rokem Náš papoušek Dodo uletěl z klece a na zahradě se zamotal do zdobení na stromech, které jsme tam z nudy naházely.Jak se zamotal, byl trochu zmatený a spadl babičce do obličeje.Babička se zakymácela a upadla na oba dorty.Poté přiběhl náš bernardýn a vše dokončil.Nejdřív jsme nevěděly, co se děje, ale pak jsme se všichni-dokonce i babička smáli.Teď jsme se smály taky, takže na nás přišla maminka, co provádíme a ať už koukáme spát.

Oslava byla moc prima.Žádné neštěstí se nestalo a přišli všichni.Bratránek Denny,sestřenice Lizie a Teddy.Babičky a dědeček,strýc a tety.Taky jsme pozvaly skoro celou třídu,takže to bylo opravdu veliké.Dostaly jsme plno dárků.Většinou stejné nebo podobné.My máme všechno stejné.Nám to ale nevadí.Ve škole se někdy prohodíme v lavici,takže když se Juli naučí zeměpis, je zkoušená a pak se nechá vyzkoušet jakoby za mě,takže máme obě stejné známky.I letos jsme dostaly stejné věci nebo pro obě.Dostaly jsme hlavně oblečení, což nám udělalo radost větší, než když jsme byly malé.Samozřejmě oblečení bylo stejné.Přemýšlely jsme, jestli to není už trochu dětinské oblékat se, jak malé holky pořád stejně, ale když jsme si uvědomily výhody ve škole,přece jen jsme usoudily, že to tak od věci není.

Začaly jsme balit. Musíme být připravené na vše, co nás může v přírodě i jinde potkat.Musíme mít nástroje na to, abychom si udělaly oheň.Tak jsme si vzaly samozřejmě několik krabiček sirek ,sekeru, abychom měly čím nasekat dřevo a případně prosekat cestu (protože máme při našich výpravách zvyk nechodit pohodlně po pěšinkách jako mnozí turisté,ale radši jdeme lesem a křovím.To už se ale rodičům nelíbilo vůbec.Slibovaly jsme, jak budeme opatrné a co bychom dělaly, kdyby nás potkala nějaká překážka.Tatínek kývl a maminku uklidnil, že už jsme snad velké, ale stejně nám pořádně vynadal- raději dopředu ,že máme být pořádně opatrné a snažit se sekeru používat co nejméně. Dál jsme si vzaly provaz, provázek, nitky, nůžky, nožíky, náplasti, obvazy, teplé bundy na večer, spacáky a další možné věci. Nakonec jsme měly obě plné krosny a mohly se vydat na cestu.

První zábava na cestě byla, když jsme asi po kilometru cesty zjistily, že máme sice spacáky, ale nemáme stan.Přemýšlely jsme, že když se budeme vracet, ztratíme čas a bude to další náklad navíc,ale vyspaly bychom se v bezpečí. Zatímco když se nevrátíme, budeme spát na studené zemi a budeme mít větší strach.

Nakonec jsme tedy usoudily, že se vrátíme.Když jsme šly – už se stanem-ještě jsme nevěděly, kam vlastně jdeme.Chtěli jsme prozkoumat něco nového a zajímavého.Juli napadalo,že půjdeme na zříceninu hradu ,který se asi nijak nejmenoval.Každý mu říkal, jak chtěl.Většinou zřícenina, ale obvykle se o něm nemluvilo.Rozhodly jsme se,že se tam nevydáme zítra,ale hned dnes ,abychom tam došly za šera.A vymýšlely jsme si pořád dál,že si na nádvoří postavíme náš stan a budeme tam nocovat.Oběma nám bylo jasné,že se budeme bát a neuskutečníme to,ale šly jsme nahoru, protože tam šla ta druhá.Další výhoda dvojčat.