Snítko okamžiku

Předtím:
Měl-li bych zvážit slzu vprostřed dlaně,
rozplakal bych se nad její tíhou.
Symbol hořkosti smrtonosně slané
doprovázel mě a sušil proudící mou žilou.

V kruhu duševních nedomrlců útočil jsem svou hořkostí
a otravoval jejich nudu exktraktem zlosti přímo od kostí.

Jak skvěle mi bylo, v kruhu svých nicotností!
Ale když přislo "potom," sťalo mě svojí bezbřehostí.

Potom:
Touha zasáhla mě při uzření srdce.
Nedokončená a smutná, neb žádné jsem neměl.
Když přišel a sdělil, že je mojí láskou přece...
Prolil mi žilou krev a život a vyleptal mi předěl
Mezi předtím a potom.

Jeden horký den pod vlivem vichřice srdcí.
A sklízím bouři smutku z jeho promilovaných věcí.

Přišel, rozlil se doširoka, milost té troufalosti,
rozpustil solné doly smrtící zahořklosti,
zmizel zas hned, nevinen, vnořen do své krátkosti.

A nyní:
Otázka času? Snad pomůže mi na ní najít odpověď.
Jen zavřu oči, jsme spolu, jeho dech kráčí přes můj ret.
Roztáhnu-li ruce, spájíme se se mnou a srdce touhou ničí.
Miluju snítko snu, mrtvost mých slzý láska v něj nekonečně ničí.

Dlaní v dlaň na chvilku, ale navěky,
Srdce mi z mrtvých vstal, oprášil a rozmetal.
Až když sním o něm, milujem se, i když tu není,
a tak se klaním snění se vděky