Sonet o marnosti

Srdce má z kamene, vstupuje do sálu,
vše je tu broušeno z průzračných křišťálů.
láska je odsud vzdálená,
slova ti vrací ozvěna.

Uprostřed kolotoče zvyků skví se rubíny,
jak bezstarostně směje se malé dítě bezviny.
Život však tomu neviňátku
ostrý nůž ukončí v krátku.

Nejsou to rubíny, ale kapky krve.
Patří dětem
s touhou pohnout světem.

Už nedoufám, nevěřím, jen se ptám:
Za čím se stále ženeme,
když stejně všichni umřeme...?

---