Nikdy tě neopustím!

Všem dětem které neměly takové štěstí na rodinu jako já.

Sedím v koutě. Nevnímám skoro nic. Jen to ticho, Plíží se pomalu ke mně. Ale já mu to nedovolím. Mě nedostane. Ani Judy ne. Tu ochráním. Mámu nemůžu, ale Judy ano! Je chudák už celá mokrá. A taky umačkaná. Podívám se na ni. Trošku se usměju a upravím jí šatičky. Je moc hezká. Nesmí být smutná. Je hezčí než máma. Mámu mám ráda, ale už není tak hezká. Už není má princezna. Teď je jí Judy. Ani se už na mě nesměje. To já se na Judy smát budu, aby jí nebylo smutno jako mě.
Sedím v koutě a po tvářích se mi koulejí slzy. Jsou slané. Jako moře. Vlastně jsem moře nikdy neviděla. Kdysi mi ho táta ukazoval na obrázku. Tehdy mi bylo dobře. Říkal že se tam zajedeme podívat. Ale teď ne. Je nemocný. Máma to říká. Taky ho moc nevidím, protože mě maminka zamyká do pokoje. Jednou jsem ho viděla. Asi nemá rád Judy, protože když ji uviděl moc se rozzlobil. Utrhl Judy ručičku. Pak mě ohnul přes koleno a dal mi na zadek. Asi se mu nelíbily její nové šaty, protože je z ní serval a několikrát mě jimi uhodil přes tvář. Železné ozdůbky se mi trošku zaryly do tváří, až to zabolelo. Utekla jsem. Chtěl, abych se vrátila, ale já chtěla ochránit Judy. Maminka na něj křičela, že za nic nemůžu,ať mě nechá. Pak něco spadlo na zem a rozbilo se to. Maminka plakala. Já jsem se s Judy schovala pod peřinu. Vzpomněla jsem si, že Judy nemá ručičku. Chtěla jsem se vrátit. Koukla jsem se do zrcadla a viděla, že mi teče po tvářích červená vodička. Šla jsem se maminky zeptat co to je a našla jsem ji jak sedí v koutě a pláče. Pohladila jsem ji po vlasech a ona se usmála. Byla taky celá červená. Lekla jsem se , jestli taky nejsme nemocné, ale ona mi řekla, že se to umyje a zahojí. Pak vzala Judinu ručičku a přišila ji zpátky. Potom mě poslala spát.
Sedím v koutě, mám zase červené tváře, ale teď mi je omývá moje moře. Houpám se dopředu a dozadu a poslouchám ticho. Už jsem velká. To mi dneska máma řekla. Taky řekla, že musím být silná. Necítím se velká. To Judy vyrostla. Dívá se na mě úplně jinak. Je taky červená. Ale jí to nejde umýt. Nemá svoje moře. Je šťastná. Nikdy nepláče.
Dneska jsem ho zase viděla. Skoro jsem ho nepoznala. Měl moc vlasů. Dokonce i na bradě. Schovala jsem se do skříně. Dneska si povídali ještě hlasitěji než kdy předtím. Maminka mu řekla, že semnou odejde pryč. Tatínka to moc rozzlobilo. Asi nás má rád a nechce nás ztratit. Pak jsem usnula. Když jsem se probudila, táta už domy nebyl. Vylezla jsem ze skříně. Hledala jsem maminku. Ležela v kuchyni. Byla více červená než kdy dřív. Volala jsem na ni, ale ona neodpovídala. Asi spí, myslela jsem si a utekla jsem do pokojíčku.
A teď tu sedím v koutě. Kolem mě chodí moc lidí. Ptají se mě na divné věci. Nerozumím jim. Říkají, že maminka už není. Ale ona je! Teď jsem ji viděla. Jenom spí. Pak mě vzala nějaká paní za ruku a odvedla mě pryč. Ale já nikam nechci,znělo mi v hlavě. Ale nechci být ani tady. Ještě že mám Judy. Mám ji ráda. Je moc pěkná a je vždycky se mnou. Vezmu ji za ruku.
„Pojď Judy. Jdeme na procházku.“
Usměju se na ni.
To aby nebyla smutná a věděla, že se nemusí bát.

---