Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

na vylete

15. 08. 2005
0
0
412
Autor
soběslav

3.Srpen


Přesně v osm mě probudil flašinet z telefonu. Zvednu ho a slyším veselej hlas, kterej se ptá „Tak jedeš?“. Odpovídám, že ještě nevim a zajímá mě proč volá tak brzo. „Vlak ti jede v půl dvanáctý. Musíš se sbalit. Jedeš teda?“. Chvíli přemejšlim a řikám „vlak jede až v půl jedný“ a snažim se vyhnout vodpovědi jestli jedu, vůbec se mi totiž nechce. Devět dlouhejch pekelnejch dní někde v lesích, k jídlu jenom zelenina, po večerech infantilní bojový hry, žádnej chlast, žádná vodnice. Navíc pro člověka naprosto nedružnýho jako sem já bejvaj takový podniky mentální sebevražda. Celou dobu budu někde sedět ve stínu a vodrážet bodavý pohledy těch co se v podobnejch píčovinách vyžívaj.

„Jedeš?!!“. „Tak jo, jedu!“

V devět sem se konečně vykopal z betle, vykoupal se, poblil se a šel do krámu pro mejdlo a pivo. Na icq se domluváme jak teda pojedem a po hodinách zmatků to vypadá, že nás tam zaveze Evina máti. Aspoň něco. Vláčet se dvě hodiny někam do prdele s dvacetikilovou taškou stavěnou přesně tak chytře aby vyřezávala do dlaně ornamenty neni úplně moje kafe. Navíc mi zbejvá dost času si v klidu naposled zakouřit.

Sedim na zastávce a čekám na Evu. Piju pivo a prohlížim si houfy další a dalších rozjařenejch japonců rojících se z podivný krabice za mejma zádama, nejspíš ubytovny. Po dvanáctý doráží Eva, běží pro cíga do trafiky a já se soustředim na to aby první co jí řeknu znělo pro změnu taky jinak než mý odvyklý „Hbuuhmhm“. Zadařilo se mi „čau“ a jdeme k autu. Zdravim se s Evinou matkou a psem Princeznou.

Řítíme se po dálnici. Řidička předvádí zvláštní kombinaci opatrnosti a divokosti. Kdykoliv se přiblížíme k jinýmu autu tak asi na třista metrů buď strašně prudce brzdí, nebo se ho ještě prudčejc snaží předjet. Pro mě vzadu to znamená, že se musim střídavě vzpírat buď kolenama, nebo rukama abych si nerozbil držku. Zjišťuju, že Evina máti je sympatická paní. Celou cestu vesele švitoří, prozpěvuje a vtipkuje. Už vidim odkud se tohle vzalo v Evě.
Okolo nás míjí klasická česká krajina, samý kopce a lesy a pole a továrny. A taky neskutečnej všudypřítomnej smrad. Nejspíš je hnojící sezóna. Všude vokolo se po polích kodrcaj traktory, který kolem sebe rozstřikujou tuny zvířecích hoven. Fakt lahůdka. Můj ze včerejší kocoviny ještě ne úplně vzpamatovanej žaludek se snaží protlačit ven z těla a někde se ukrejt.

Do Olbramovic dorážíme včas, i když podle všeho poslední. Hned jak odjela naše řidička zjišťuju, že sem v autě vytrousil telefon. „Pěknej začátek“ řikám si. Na první pohled zjišťuju, že mezi čekající táborníky naprosto nezapadám ani já ani Eva. Vyjma asi dvou kluků, jednoho vodranýho vlasáče ze slovenska a vysokýho starce, vypadaj všichni jak ten typ co každou druhou přestávku na základce protrpěl zavřenej ve skříňce zbitej a okradenej, nebo sbíráním rozházenejch školních potřeb pod okny třídy. Holky nepůsoběj o moc líp. „Ale člověk přece nemůže dávat na první dojem“ prolítlo mi hlavou v ňákym křečovitym záchvatu zachování optimismu. Nejspíš pud sebezáchovy.
Všichni si nás nově příchozí s ostýchavým zájmem prohlížejí. Hlavně Evu. Nejspíš ani nedoufali, že by se do jejich kroužku mohla někdy dostat skutečná živá pěkná holka.

Po asi čtvrt hodině nervózního vočumování, přešlapování na místě, nadávání na ztracenej telefon a vtipkování s Evou se vobjevily dvě holky. Jedna byla strašlivě hnusná, tak hnusná, že hnusnější sem snad v životě neviděl. To jenom do doby, než sem si prohlíd tu druhou, ta totiž byla ještě mnohem mnohem vošklivější než ta první. Obě měli na sobě šaty co vypadaly, že je nejspíš našly v popelnici za second-handem. Jedny růžový, druhý bílý. Myslel sem, že to sou ňáký místní žebračky nebo náboženský úchylky. Zvlášť po tom, co začly mlít o mrtvim otci a ztracenym majetku a kdesicosi. Po chvíli mi došla celá ta hrůza. Tohle sou organizátorky celý akce! Poprvý sem vážně pomyslel na útěk. Zrůdky si nás rozestavili do kruhu a že se představíme. Nejdřiv sme všichni naráz měli zakřičet svý méno. Zabrumlal sem si teda svý „Josef“ s vostatníma a vyplašeně sledoval Evu, která vypadala rovněž zmateně. Druhý kolo představování bylo vo tom, že jeden táborník řek svoje méno a k němu musel vymyslet pohyb, další v řadě měl pak za úkol říct méno předchozího, udělat jeho pohyb a pak hned svý méno a vymyslet svůj pohyb. V tuhle chvíli sem byl rád, že sem ještě za celou akci nezaplatil ani korunu a rozhod se, že pokud to bude takhle pokračovat, prostě uteču. Eva sice platila, ale vypadala, že se jí v hlavě honí podobná myšlenka. To se mi potvrdilo, když po třetim kole představování, kerý spočívalo ve sbírání jmen ostatních na kartičky, přišla za mnou a řekla „nechceš jet pryč?“.

Vo chvíli pozdějc sme všichni vopustili nádraží. Na rozkaz divoženek z popelnice jsme všechny svý věci, kromě batohů s pitim a jídlem nechali na nádraží. V tu chvíli sem se nevědomky dostal do pasti. Bez tašky sem prostě nemoh zdrhnout. (Možná to takhle dělaj pokaždý. Právě z tohohle důvodu. V prvních letech pořádání tohohle tábora určitě neměli o uprchlíky nouzi.)
Došli sme na ňákou polní cestu a táhli si to směrem k lesu, celou dobu jsem krafal s Evou. Nebejt jí tam, tak fakt nevim co bych dělal. Vostatní vůbec neměli nejmenší zájem si povídat. Pozoroval sem Princeznu jak různě skotačí, objevuje se pokaždý na jinym úplně nepravděpodobnym místě, vyhání srnky z lesa. Kličkoval sem v koňskejch hovnech a snažil se namluvit si, že to přece nakonec nemusí nutně bejt tak špatný jak to zatim vypadá. Takhle sme ušli několik dlouhejch kilometrů než sme se vnořili do lesa. Cestou lesem si Eva všimla, že jedna z hippie divoženenek má neuvěřitelně chlupatý nohy. Ta holka má fakt na nohách delší chlupy, než já v podpaží. Myslim, že když sme se o tom bavili, tak nás slyšela dala nám první velkou dávku černejch puntíků.

Najednou sme všichni zastavili u jakýsi louky a seknhend zrůdky každýmu rozdaly šišky. „Tak, teď si hihihi všichni hihihi symbolicky hodíme hihihi šíškou. To jakože kamenem hihihi. Abyste si uvědomili, že hihihi místo kam dem, je co hihihi byste kamenem dohodili hihihihihi“. Skutečně sem měl chuť si hodit. Ale mašli.
Po šiškový kulturní vložce jsme vyrazili směrem ke zdi, která byla na protější straně louky. Vypadala jak zeď hřbitovní. Vyloupli sme se u brány a vstoupili do krasnýho upravenýho parku.

Popošli jsme ňákejch padesát metrů a chlupatý nohy vytáhly z batohu zelenou plachtu, kterou rozprostřely na trávník. Na plachtu položily ubrousek a na něj misku s chlebem a igeliťák s mrkví. Ano, v dopise od nich skutečně stálo „zajímavá bezmasá strava“. Bílá zrůdka rozdala chleba ve směru hodinovejch ruček a růžová protisměru mrkev každýmu z nás. Aspoň půl hodiny jsme tam seděli v podivnym nervóznim tichu. Takovej ten pocit, když sedím v hospodě s lidma který moc neznám, vim že bych měl říct, ale zaboha nevim co. Tak tam sme rozvalený v trávě okolo zelený plachty, chroupáme mrkev, žvejkáme chleba a vočumujem se. Z nějakýho důvodu se dvěma třetinám táborníků objevily na nosech brýle. Napadlo mě, že tyhle typy zřejmě, když vyrazej s lidma třeba k vodě už instinktivně při pohledu na deku vytahujou brejle, protože předem věděj, že se s nima nikdo bavit nebude a tak si začnou číst. Jenže dopis zakazoval „přinýst si štrikování“ s tim že „nudit se rozhodně nebudete“, takže brejlouni určitě poctivě nechali doma i knihy a tak všichni vypadali poněkud nevyužitě. Měl sem pocit, že je třeba proříznout ticho a hroznou chuť se zeptat “Co bude dál? Co příde teď?“, ale nesebral sem odvahu. Atmosféra byla příliš nepřívětivá a tak sem radši držel hubu. Zachránila to Eva tim, že urazila hostitelku slovy „ten chleba je aspoň tři dny starej“. Od tý chvíle sem měl problém nepoprskat nejbližší přítomný nezadrženym výbuchem smíchu. Moc mi nepřidával chlapec sedící naproti s největšíma brejlema co sem kdy viděl. Skla měly plochu asi jako výplň skleníku v botanický zahradě. Museli vážit aspoň kilo, i když je fakt, že hošíkův nos vypadal tak, že by na něm moh přenášet nákladní auta. On vlastně ani neměl obličej. Kdo se na něj podíval zepředu viděl jenom nos a na něm dvě obrovský skleněný kola za kterejma pomrkávaly dvě zvětšený veselý a nervózní prasečí očka. Bohužel pomrkávaly pořád mym směrem. Bál sem se, že se do mě zamiloval. Pravda, podle vzhledu by sme byli dokonalej párek. Uklidnil sem se až když modře voblečená nízká tlustoprdka s brejlema tvaru a velikosti kostek domina a vlasama obarvenýma na červenovoranžovohnědofialovou, která se už v lese nalepila na Evu pokoušela o jakousi komunikaci. Vůbec mi nevadilo, že mluví úplně z cesty. Blekotala něco o kafi. Když Eva odpověděla, že taky zapomněla na kafe a že bez něj neni schopná ráno vstávat tlustoprdka opáčila „já si nesmim poškodit hlasivky“. „Ale co, hlavně že někdo mluví“ řek sem si v duchu. Bohužel to nevydrželo dlouho a nastalo znova nervózní ticho. To až do chvíle, kdy mi Eva srazila z batohu nedožranou mrkev do trávy a já na to „Shodilas mi mrkev, vole!“. V tu chvíli sem se definitivně vodsoudil k citelnýmo vopovržení celý výpravy.

Začalo jemně pršet, tak sme se zvedli, já dal Princezně zbytek chleba z gumy a šli jsme dál směrem do ňákýho zámku. Chvíli to vypadalo, že tam budem ubytovaný a zvedla se mi nálada. Samozřejmě sem se splet. Cestou modrá tlustoprdka znova zaperlila, když na Evino „No já ráda věci řikám přímo“ odpověděla „já bych chtěla bejt střelec, protože občas vystřeli“. Prošli sme přes krátkej můstek kolem hrozně hezkýho zámeckýho rybníku, kterej se táhul směrem za roh do lesa a výprava se jala prozkoumat zámek kam byl naštěstí psům zakázanej vstup. Zámek byla podivná voprejskaná růžová barabizna ve tvaru rozšláplý kostky s maličkym nádvoříčkem na kterym byla akorát malá hospoda se zahrádkou, zmrzlinář, zaparkovaná dodávka a motorka. Prohlídka mi byla uprdele a Eva s Princeznou musely stejně zůstat venku tak sem se samozřejmě jako správnej dolejzal připojil. Napadlo nás, že nejlepší bude jít do hospody. Když sme odcházeli, přiřítil se malinkej chlapeček v růžovim tričku a strčil mi do ruky malou a velkou houbu. Najednou mi bylo jasný jakýho typu budou moje úkoly po celou dobu táboření. V tuhle chvíli sem byl hlídač hub.

Sedli sme si na zahrádku kerá byla na dřevěnym pódiu hned u zábradlí oddělujícího nás od zámeckýho příkopu. Byly tam stoly a židle z plastu a zahradní deštníky. Příjemný místo s hnusnou obsluhou. Ze dvou pinglů sme vyfasovali nepříjemnou bělohlavou ježibabu s koňskym vrasčitym ksychtem. „Co si dáte!“ zachroptěla. „Kolu“ „A já desítku, jesi ňákou máte“. Hned mi došlo, že zas mluvim jak idiot. Chvíli sem řešil sám sebe, sledoval jak Eva uvazuje Princeznu k noze u stolu a představoval si, jak chytám padající sklenice až se pes rozhodne někam jít. Za chvíli se vrásky vrátily a rozházely před nás pití. Tak tam tak sedíme, povídame si, Eva se pořád něčemu směje, občerstvuje Princeznu, každej se dem vysrat a dáváma si další pití. V tu chvíli mi po dlouhý době bylo doopravdy skvěle. Vzájemně sme se ujistili, že tábor doopravdy stojí za hovno a proto si ho teda uděláme po svym. Budem si z toho prostě dělat prdel, nebo zkrátka utečem. Podle všeho se Eva už dohodla s druhou Evou, že by jí, nebo nás voba v pátek odvezla domu. Takovej byl plán v tuhle chvíli. Do pátku se bavit po svym a tradá domu. V hospodě sme byli do doby než se přiřítila bílá divoženka a co nejnepříjemnějšim tónem nám dala najevo, že máme zaplatit a pudem všichni dál. Dopili jsme, zaplatili, já vzal houby a vydali se za ostatníma.

Táborníci mezitim utekli tak třista metrů od nás, takže se za nima sunem jak dvě černý ovce výpravy. Po nějaký době nás doběhla modrá tlustoprdka s nosáčem. Tlustoprdka na nás vybalila snad celej výklad kerej ze sebe nejspíš sypala průvodkyně v zámku. Nikdo z nás se netvářil, že ho to zajímá, ale vona si to zřejmě vzala jako nějaký svý poslání, zapamatovat si toho co nejvíc a pak to odvykládat těm nebožákoům co nemohli na zámek kvůli nejlepšímu příteli člověka. Někdy ve chvíli, kdy začla plácat vo hraběnce co šila z vlasů sem jí to neúmylsně sabotoval krknutim, kerý mě dohnalo z hospody, ale její i nosatcova reakce mě tak pobavila, že sem jí začal schválně vyrušovat jak děcko ve škole učitelku nemístnym skákánim do řeči. Ne, že bych si jí chtěl nějak hned znepřátelit, ale aspoň aby viděla, že mě nezajímá vůbec nic z toho to mele. Mám pocit, že Eva nezůstávala zrovna pozadu. Když konečně skončila, tak brejloun zmerčil díru v houbě, kterou sem někdy mezitim vykousnul ze zvědavosti, votočil se ke mě a zeptal se „Jak to chutná?“. Hned jak se mi vrátila rovnováha, kerou mi sebral vichr vyvolalnej pohybem jeho vobrovskýho rypáku sem moh odpovědět „Jako prdel!“. Nosáč na chvíli ztuhnul. Vypadalo to, jakoby se vehementně snažil z něčeho vzpamatovat. A nakonec prohlásil památnou větu: „Ty máš ale slovnik.“.

Jsme na nádraží u nějaký pily. Nejdřív nás napadlo, že ubytování bude tady. Budem tahat klády a přesypávat piliny nebo tak něco. V tu chvíli už bych se nedivil vůbec ničemu. Divoženky z pekel taky vypadaly, že sou u cíle cesty. Ale znova omyl. Sme tu proto, že čekáme na vlak, kterej nás poveze jak doufáme do opravdového tábora. Mezitim chlupatý nohy vymyslely, že pro zkrácení času budem hrát hru. Takže tady běáme v kruzích jak banda choromyslnejch. Pravidla sou, vyber si dva lidi, sleduj si je, a udržuj od nich pořád stejnou vzdálenost. Vzdávám to a chodim prostě jenom dokola jak vostatní. Další hra je to samý. Vyber si dva lidi a stoupni si tak ať ste všichni tři v řadě. Tak zas běham dokolečka nazdařbůh a čekám, kdy to skončí. Další hra je podle divoženek tak úžasná, že jí daly vlastní méno „Evoluce“. Je to vo tom, že dřepíš na bobku a hraješ kámen, nůžky, papír, když vyhraješ tak se zvedneš a kačneš pípat, pak kvokat a tak dál až dokud ti nebude dovoleno se mlátit do prsou. Pak stačí vyhrát poslední kámen, nůžky, papír a vysvobodit někoho ze hry. V tuhle chvíli si myslim, že nic trapnějšího sem v životě nedělal. Jenže přichází záplava dalších ještě mnohem horších her, takže v momentě, kdy se mám plácat do stehen a poskakovat na místě prchám do křovisek pod záminkou chcaní. Vracim se a usedám na klády kde se skrejvá Eva, která se prozměnu vymluvila na to, že musí držet neposednou Princeznu. Dívám se na ostatní a honí se mi hlavou myšlenka. „Proč sem jezdili?“ Poskakujou a kokrhaj jak mentálně postižený, kerejm to někdo nařídil. Ale vypadaj vážně šťastně, usmívaj se a křepčej a výskaj. A napadá mě, že tyhle lidi měli nejspíš doopravdy posraný dětství. V ňákym konkrétnim útlym věku se něco nepovedlo. Něco co se s nima táhne dodneška. Něco co maj všichni tady společný. Něco co já nikdy nedokážu pochopit. Štastný chvilky zažili akorát tak někde na dovolenejch s babičkou v Chorvatsku nebo právě na takovejch dětskejch táborech a teď si to v době kdy sami vydělávaj snažej vynahradit. Na internetu si koupili kousek dětství za 2305kč.

Příští rok pojedou do Chorvatska...

Konečně přijel vlak. Zachránil mě zrovna ve chvíli kdy zrůdný divoženky vymyslely další debilní hru. Poručili nám uskupit se do dvojic. Držel sem se stranou a doufal, že na mě nikdo nezbyde. Ze strachu sem zapomněl zapomněl jestli nás je sudej nebo lichej počet, nejspíš sem se bál, že by byl sudej a já se musel účastnit. Díky tomu na mě zbyly chlupatý nohy. Začly se mě vyptávat, kam bych chtěl jet na dovolenou a pak sem se měl ptát já. Ve chvíli kdy sme se měli dohodnout na společný dovolený přijela ta rachotící spása. Všichni sme nastoupili i když sem měl silný nutkání zůstat kde sem. Taška s věcma mi v tu chvíli byla už uprdele. Ale když nastoupila i Eva se ve mě zase ozval srab. Usadil sem se naproti slovenskýho vlasáče napříč přes uličku od Evy. Nevim jak dlouho to jelo. Nebyl sem schopnej vnímat nic jinýho než zvuk vlaku, kterej vůbec nezněl drkotavě vlakově, ale spíš jako autobus, svý rozrytý rameno od batohu, bolavý nohy a tušení hrůz co mě čekaj v dalších dnech. V jednu chvíli se ve vlaku zjevil revizor a všechny nás na další stanici vypakoval. Bylo nám jasný, že je to další z organizátorů. Ale asi tak pět minut sem mu fakt věřil, že je skutečnej. Rozhodně to byl lepší herec než hippie divoženky z popelnice.

Vrátili nám naší bagáž, zřejmě už podle zkušenosti z posledních let věděli, že sme natolik chcíplý, že nikdo z nás neuteče. Taška byla ještě mnohem těžší než ráno. Měl sem co dělat abych doklopítal deset metrů z vlaku přes trať na nádraží. Chlupatý nohy zmizely a já zas věřil, že sme u cíle. Z nádraží se přiblížily další dvě divný postavy. Moje schopnost vnímat mlela z posledního, ale rozpoznal sem, že je to holka co vypadala jak ňáká Manka v čemsi co připomínalo staročeskej stejnokroj a kluk v podobnym kostýmu kerej byl nejpíš za mlynáře. Zřejmě to měli ze stejný popelnice jako divoženky. Napadlo mě, že i celej koncept tohohle táboru našli v tý popelnici. Manka nesla tác s chlebem a solí a mlynář tuplák s vodou. Každej se napil a vyfasoval chleba. Začlo se u mě takže sem se moh bezvostychu napít pořádně. Chleba sem vodmít. Na žvejkání solený gumy sem už neměl sílu. Sednul sem si na tašku. Mlynář a Manka plácali něco vo tom, že nás vítaj a jak se teď vydáme na statek kydat hnůj. Bylo mi to jedno. Kdyby mi u toho dovolili sedět, klidně bych kydal.

Sledujem mlynáže s Mankou a modlíme se ať je statek někde hodně blízko. Ta asi půlhodinka vodpočinku mi dala dost síly jít dál, ale tušil sem, že to nevyrží dlouho. Hned za nádražim se k nám připojil podivnej asi čtyřicetiletej vychrtlej chlapík s prořídlym šedivym afrem na hlavě. Někde na polní křižovatce se slovenskej vlasáč nabíd, že mi pomůže s výbavou. Nejdřív sem vodmít, ale nakonec sem mu dal druhý ucho vod tašky. Snažil sem se s nim mluvit. Dostal sem z něj víc než z kohokoliv jinýho „Jo“, „Ne“, „Já ne“, „Hehe“, „Neni“, „Neni za co“. Celá družina se vypotácela z vesnice a lopotili sme se po cestě vyježděný na louce mezi lesem a železníční tratí. Cesta byla dokonale udělaná nezkratka. Neměla konec. Vždycky, když sme vyšlapali kopec, nebo vykoukli za roh vobjevujem akorát další kilometry cesty směřující na vrchol dalšího kopce nebo se stáčející za další roh. V jednu chvíli sem si vzpomněl na Evu, která zůstala někde vzadu zatimco mě slovák dotáh do centra výpravy a pořád se z nějakýho důvodu snažil bejt co nejblíž afroplešce. Zastavil sem, poděkoval za pomoc a počkal na Evu. Stačil jedinej pohled a bylo jasný, že na plán „vydržet do pátku“ serem. Zůstali sme sedět u cesty a čekali až táborníci vodtáhnou za kopec. Místo toho se pomatenej fotograf skupiny rozhod pro nás vrátit, přesvědčenej, že potřebuju pomoc a skoro násilím nás dokopal k vostatním.

Skupinu sme dohonili u díry v křovinách. Manka s mlynářem poručili „Teď si všichni vyndejte šátky“. Už dávno sem se rozhod s nima žádnou další hru nehrát. Eva vypadala, že to vidí stejně. Šátky sme nevyndali a jenom přihlíželi na nadšený trampy, jak vyměňujou brejlema léta ošetřovanou slepotu za slepotu dokonalou. Mlynář zpozoroval, že nemáme šátky. Zuřivě se přiřítil a zavelel „Nandejte si šátky!“. Eva promluvila za nás oba „My nemáme šátky“. Mlynář zaskočeně polkl a když mu došla ta hrůza, že nemáme šátky syknul jak na dva neposlušný psy „Tak aspoň ňáké tričko ne?!“. Eva vylovila triko, já šálu a omotali sme si hlavy, i když v tu chvíli bylo jasný, že pro nás tábor definitivně skončil. Nevěděl sem co dělat. Naštěstí zasáhla Eva a Mance co nás přišla nejspíš už ztlouct za to, že se díváme skrz šátky oznámila „My končíme. Jedem pryč. Nebaví nás to“. Vyditelně Manku zaskočila. Zjevně nebyla schopná pochopit jak je možný, že nás jejich pečlivě vypracovanej zábavní plán nebaví. Vyvalila oči a hlasem plnym zmatení, zoufalosti, nepochopení a smutku zvopakovala po Evě „Vás to nebaví?“. Ani nečekala na odpověď, otočila se a vypadla. I mi se otočili získali zpátky svojí svobodu.

Začalo pršet, tak sme z cesty zamířili na kraj lesa. Schovat se. Sedím na tašce, Eva na zemi, otevírám si teplý pivo v plechovce. V tu chvíli sem byl vážně šťastnej. Měl sem sto chutí Evu zlíbat za to, že mě z toho vytáhla. Taky sem byl rád, že tam spolu můžem jen tak sedět a povídat si. Pozorujem voslepený táborníky jak bojujou s deštěm a železničnim přejezdem. Mířili směrem k hnědejm chatkám s větší travnatou plochou mezi nima. Nejspíš už skutečnej cíl dnešního plahočení. Přemejšlíme co dál. Chtěl sem přespat v lese. Byl sem moc unavenej na cestu domu, ale Eva se bála o Princeznu. Když přestalo pršet, vyrazili sme přímo přes louku, trať a pole do nejbližší vesnice. Po seběhnutí z kopečku na kerym vedla trať, přesně tři vteřiny po tom co sem si málem zlámal nohy a utrh ruku práskám taškou vo pole a Eva mi radí ať si jí nasadim na záda jako batoh. Po několika hodinách bolestivýho plahočení mi poradí tohle. Myslel sem, že mě vomejou. Mohla mi ušetřit chůzi s nudnym slovákem a rozdrásaný dlaně, ale ona mi to poradí až teď. Nechápu Princeznu, která po celym dnu pořád skotačí a pobíhá se stejnou vervou jako ráno.

Dorážíme do vesnice. Nikde ani člověk. Chceme zjistit, kde to vlastně sme aby Eva mohla zavolat druhý Evě a poprosit o odvoz. Deme směrem kde tušíme centrum vsi a na jedný otevřený zahradě vidíme dědka. Bylo to jak potkat kouzelnýho dědečka z ňáký zasraný pohádky. Byl moc milej. Řek nám kde sme a ukázal kudy na náměstí. Cestou potkáváme pár místních asi dvanáctiletejch místních faganů na zastávce, kerý po tom co se dost vzdálíme začnou pokřikovat. Mám chuť nadělat z nich místní dvanáctiletý mrtvolky na zastávce, ale nemám sílu se ani votočit. Nacházíme náměstí. Je to malá dlážděná plocha s kašnou na kerý stojí nablble se usmívající socha. Okolo náměstí sou nízký keře, travnatý plošky a lavičky. Celý náměstí je velký asi jako obejvák většího rodinnýho domu. Nacházíme hospodu a zapadáme do ní. Je to jedna nízká žlutooranžově flekatá místnost s barem, stolama oddělenejma paravanama a sice celkem hezkou ale nepříjemnou číšnicí. Objednávám si pivo a Eva kolu a pikantní tousty. Pivo je vodporný. Číšnice mě napomíná ať něco udělám s Princeznou, protože překáží uprostřed cesty. Nevšímám si jí. Pořád tady běhá malej čínskej spratek v červenym triky a nervuje mě. V hospodě se nesmí kouřit a Eva je nasraná. Číšnici navíc trvá udělat tousty asi půl hodiny. Než je přinesla, tak sem se stih vysrat. Když sme dopili a Eva dojedla deme zkusit hospodu naproti. Stačil pohled do vchodu a je nám jasný, že je to stejná nepěknost jako byla ta z kerý sme právě prchli. Sedáme si proto na náměstí na laviččce a čekáme až dorazí druhá Eva. Zkoušim pít rum co mám v baťohu, ale zvedá se mi žaludek. Na náměstí seděj dvě skupinky dětí, kouřej a zaháněj nudu na vesnici. Jeden z nich si k nám de pro voheň a s drsnou hláškou „Nazdar chlapáci, nemáte voheň?“ se ztrapňuje, když zjišťuje, že Eva je holka a vodchází. Sedíme, povídáme si a po ňáký době přijíždí Eva v modrý Fábii.

Cestu zpátky sem víceménně prožil ve stavu nevnímání. Evy švitořili vepředu, já huhlal vzadu. Podle mapy zjišťujem, že sme za dnešek urazili přibližně padesát kilometrů. Dochází mi, že musim ještě k Evě pro mobil, protože nejbližší den kdy jí zas uvidim může bejt třeba za půl roku.

Před Evinym domem. Loučíme se s druhou Evou a já odmítám odvoz s tim, že je mi vcelku jedno jestli pojedu vo dvacet minut dýl. Hlavně sem se ale chtěl vyspat v autobusu. Eva mi donáší mobil a loučíme se objetím.

Sedim na zastávce, nevnímám. Sedim v busu, nevnímám. Sedim v metru a vnímám technodemonstranty co mě vobklopili a žvatlaj směsí maďarštiny, němčiny a angličtiny. Sedim v busu, nevnímám.

Domu sem přijel někdy před dvanáctou. V jednu chvíli se do pokoje vřítí vyplašenej tatík v domění, že sem zloděj. Zravíme se a odchází chrápat. Sedám k počítači, otvírám pivo a odpočívám. Asi v jednu du spát.





4.Srpen
Večer

Scház ime se s Evou, druhou Evou a Štěpánem u střeláku. Deme do hospody na Újezd. S Evou se dohadujem, že sepíšem co se vlastně včera stalo. Du se ven zkouřit. Vracim se, loučim se s holkama a dopíjim pivo plný plivanců a džusu.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru