Zpověď milenky - báseň nebo povídka?

Ještě se podívám naposledy. Nevím koho nenávidím víc. Jeho auto, co mi ho odnáší a nebo jeho, když mne znovu a znovu opouští. Mám v sobě tolik hořkosti a zloby? Všechno mne tak bolí, cítím, že pláču. Slzy mne pálí a zároveň studí když dopadají na mou odhalenou hruď. Zhluboka vydechnu a jako bych zakončila tento den a teprve teď za ním zavírám dveře. Zmateně se dívám po prázdné místnosti a začnu uklízet. Všude ho cítím, jeho vůni, jeho touhu, jeho pohled, jeho přítomnost, jeho chlad... Slyším naše hlasy: "Už jdeš?" šeptám se skrytou úzkostí. "Víš, že musím." Navléká si kalhoty a já stále ležím v posteli. Jako bych všechnu sílu přenesla do jeho těla když tak spěšně utíká. Natáhnu ruce: "Ještě chvíli, prosím..." můj smutný pohled je spíše bolestí než smutkem, co z mých očí plane. "Proč mi to pokaždé děláš tak těžké?" a zapíná si pásek a letmo posílá polibek. Modlím se k času ať se zastaví, jak málo jsem si vážila chvíle s ním. Vstanu a stoupnu si, v zrcadle vidím svou postavu, znechuceně se odvracím. Pozoruji ho jak lítá po bytě a hledá všechno své oblečení. Kde je ta romantika z mých tajných snů, kde je ta láska, tak tohle je muž mého srdce? Proč mě to tolik bolí, proč mám po těle husí kůži a je mi jak v závratích. To je láska? Ta bolest – to ponížení, možná je to jen bolest ze ztracených snů, ze zjištění, že sny neexistují. Vzala jsem si župan a snažíce se spolykat každé sousto jeho přítomnosti. Jak ho nenávidím a miluji zároveň, je to možné? Kdosi řekl, že nenávist je láska k někomu koho nemůžeme mít. Stoupneme si mlčky proti sobě a díváme si do tváří, políbila bych ho, ale vím, že to nemá rád. A tak mne jenom pro mou radost políbí on a zmizí. Přistoupím k oknu a skrze záclonu se dívám, odjíždí. Položila jsem další dárek na poličku, poodstoupím a raduji se z pohledu na svou sbírku. Už ví co mám ráda a čím si mne získá. Náhle mne přepadne úzkost, samota mne oblehne a má mne na kolenou. Jsem tu sama se sebou a mám se plné zuby. Jsem děvka, coura, zamilovaná kráva... Jednou moc přece už přijde muž, co mne od tohoto prokletí vysvobodí. Tolikrát jsem se pokoušela milovat, ale pokaždé mi zůstal - copak není úniku! Nechci jeho, hledám Tebe, Tebe v něm. Tolik mi Tě připomíná. Jenže Ty jsi odešel a po Tobě odešel další a další úplná fronta na mé tělo. Ani jeden mi nemohl dát to co hledám, jenže já se neponaučím, nikdo mi neřekne proč. Věřím, že má modlitba dolehne k sluchu Tvému, dříve než dojdu za Tebou sama. Proč jsi musel umřít? Druhý den mi zavolá, jak se mám a jak se cítím, je mi hořko, když si mi říká, že už sis vybral jinou ženu. Raději na to nemyslím a jsem ráda, za každou chvíli co mi věnoval. Lžu mu a on lže mě a je nám spolu nádherně, každému jinak. Bolí mne u srdce, a já nemám sílu v našem rozhovoru pokračovat. Nechtěl si mi kazit večer a společnou chvíli. Pláče a prosí mne ať to pochopím, že se vlastně nic nezmění. Nevím co na to říct: Vánoce budu zase trávit sama.

---