ještě jsme spolu

nikdy nebyli

v noci pod petřínem

a přesto se mi o tom zdálo

pomalu se opíjíme

teplým vínem

a chladíme se

v maličké fontáně

(jen nazí)

a ty udiveně

posloucháš město

jímž chodí denně

milenci i vrazi

posloucháš město

to staré jizvy kolejí

horkem roztažené

jak nohy holky

co to dělá ráda

tiše sténají

pod zbloudilými tramvajemi

hledajíc poslepu

cestu na konečnou

stejně tvrdohlavě

jako hluční chodci

co z barů nad ránem

v nejistých krocích

klopýtají ulicemi

(v nichž už nikdo není)

každý na byt

za svou slečnou

pro další rozhřešení

ty posloucháš město

já poslouchám tebe

když mlčíš tou nocí

a tiše přemýšlím

jestli tě mám milovat

nebo zabít

posloucháš město

jeho tiché bytí

rozříznuté sirénami

mezi nádechy a výdechy

unavených stromů

(hromadně organizovanými

ve všech parcích najednou)

se stejnou samozřejmostí

s níž vždycky v neděli

matka dětem rozdělí

horký knedlík nití

posloucháš město

jsme spolu sami

a já se dívám rád

do tvých očí

ačkoliv to pálí

dívám se do tvých očí

(v nichž se světla věží

bordely i chrámy

odrážejí v slzách

které nevím kde se vzaly)

jako bych v nich

chtěl najít odpověď

ale marně

vůbec nic nevidím

a nic se neděje

jen noc už stárne

tam za vodou

dnešním světlem

a tobě na břicho sněží

křehké plátky květů

z mladých jabloní

před nimiž blednou

kousky tvého těla

až se zastydíš

přikryju tě dlaní

a tiše přemýšlím

jestli tě vůbec

smím milovat

v tu chvíli tě políbím

(možná ze strachu

abys mi nezmizela

určitě bez zeptání)

ty řekneš miláčku

a přesně v té vteřině

vyjde slunce…