Na co myslíš, když sám pluješ vesmírem?

Samota je věc nelehká a těžce zvládnutelná. 10.místo v Ceně Karla Čapka 2002!

Na co myslíš, když sám pluješ vesmírem?

Nevěřím v boha. Ani nevím proč bych měl. Nikdy jsem ho neviděl a nemám ani jakýkoliv podložený důkaz o jeho existenci. Zažil jsem toho tolika, že přestávám věřit v cokoliv. Nebo spíš nevěřím v cokoliv dobrého. V jakoukoliv spravedlnost. Můj život mě už naučil spolehnout se sám na sebe. Nevím jak je to u někoho jiného v mém typu zaměstnání. Je to samotářská práce. Neustále jen tak myslím na to kolem a sebe v tom. Samozřejmě v tom obrovském vesmíru. Moje malá bytost se v něm ztratí, jak atomová částice v zadnici toreadorského býka. Myslím i tak černé! Ale co je proti zadnici a její černotě černota vesmíru. Jeho hloubka a nekonečnost. Kdo jiný ne já a všechna ta tma kolem, která mě pohlcuje celou dobu, by měl myslet na takovéhle věci. Věci okolo nekonečnosti vesmíru a jeho podobnosti zadnici býka. Už po několika měsících v téhle práci jsem z hlavy vypustil otázku ,Co by se, se mnou stalo kdybych se třeba těžce zranil‘. Rozhodl jsem se, že bych se z té věčně pokládané otázky asi zbláznil.
Je to už hrozně dávno, když mě jeden mnich učil takovému starodávnému triku, jak přežít samotu. Nejhorší na samotě je totiž, když si člověk, osamocený člověk, položí jakoukoliv otázku, nikdy, po dobu co je sám, na ní nedostane odpověď. Toto právě řeší ten trik od jistého mnicha. Jeho moudrá slova zněla asi takto, alespoň takto si je pamatuji:
„Vyber si jakýkoliv předmět a komunikuj s ním. On ti odpoví na tvé otázky.“
Trik byl v tom, že jsem vlastně odpovídal na své otázky sám, jako kdybych byl nějaký mudrc. Skvěle to pomáhá. Hlavně, když se někdy ztratím, tak to lítá jedna otázka za druhou a všechny je následují jen nesmyslné odpovědi. V těch chvílích si myslím, že právě ta řadící páka , které jsem se rozhodl zeptat je ,úplnej magor‘.

Dnes je to ale jiné. Dnes se jen tak s nějakou zásuvkou nebavím. Dlouho rozmýšlím svůj dotaz a hledám ten správný objekt, který by mi na něj odpověděl. Jednou jsem tímto způsobem na jedné docela jednoduché otázce nachytal tlačítko od autopilota. Od té doby se, se mnou nebaví. Je to škoda. Kolikrát bych docela ocenil právě autopilota a to ve chvílích, kdy prolétávám deštěm meteoritů. Je to hrozně pitomý tlačítko. Nevědělo jaké album napsal John Lennon na objednávku. Typovalo něco, jako ,Hard, day‘s night‘. Fakt pitomý. Každý ví, že to bylo Imagine.

Po delší době jsem se tedy rozhodl bavit jen s přístroji, které jsou nezbytně nutné k letu. Nemohl jsem riskovat to, že tu někde uprostřed vesmíru zůstanu. Nemůžu si jen tak rozhádat řídící panel, i když je docela dost ,drzej‘. Jeho názor je naprosto nemožný a svojí dokonalostí, o které se stále mimo jiné zmiňuje mi docela leze ne nervy. Kazí dobrou náladu v lodi. Rozhodl jsem se, že až se sním pohádám, tak vyskočím z lodě ve skafandru a nechám ho trucovat. On jistě už přijde na to, že udělal chybu a že jsem nezbytný k letu.
Dneska ráno jsem nějaký rozmrzelý. Špatně jsem se vyspal a už od otevření očí si ze mě všichni v lodi dělají srandu. Například světlo na záchodě mi řeklo, že mi nebude dál trpět ty chemický zbraně, které vypouštím. Určitě to znáte tak, když vstanete třeba po opici a ostatní kolem co kocovinu nemají říkají : ,napí sa, to tě postaví na nohy‘. Takový srandisty bych fakt někam zakopal.
Zasedl jsem před hlavní panel a mlčel, jako obvykle. Bylo mi to, ale blbé nebavit se. Začal jsem se tedy bavit nejdřív s monitorem. Neměl moc náladu na rozhovor. Celou noc prý svítil, protože jeho spořič odpočíval. Nechal jsem ho tedy v klidu a obrátil se na řídící panel. Měl jako obvykle rýpavou náladu. Nesnáším tyhle intelektuály.
Po několika minutách ostrého rozhovoru jsem se prudce zvedl a odstrčil židli tak, že praštila do navigačního systému. Vyběhl jsem do předsíně a začal se nasoukat do skafandru. Na tuhle chvíli jsem se těšil hrozně dlouho. Věděl jsem přesně co mám dělat. Nasadit si helmu, zapnout dýchací přístroj, odjistit přetlakové dveře, vejít do přetlakové místnosti, zajistit přetlakové dveře a otevřít dveře ven. Vyskočil jsem se skvěl
ým pocitem do vzduchoprázdna. Vystoupil jsem na bok lodě a chvíli se držel. Zhluboka jsem se nadechl a odrazil se od lodě. Jen tak jsem plul a posmíval se řídícímu panelu, že tohle má za to všechno.

Loď byla už docela vzdálena a mně pomalu začalo docházet, že jsem na něco zapomněl. Na jištění. Na lano, po kterém bych se vrátil. Uvědomil jsem si, že ve skafandru mám vzduch tak maximálně na dvě hodiny. Pomalu začínám uvažovat zda to nebyla blbost se pohádat s řídícím panelem.
Přemýšlím co asi se mnou bude až mi dojde vzduch. Co jsem sakra udělal. Já přeci nejsem blázen. Ten řídící panel přece mluvil. Nebo ne?!
Loď už je pěkně daleko. Začínám pomalu věřit v boha.

---