Světe jásej, přichází ti posila!

Seděla jsem v malém kroužku svých kamarádek, zamyšleně ohryzávala tužku a čelo se mi krabatilo usilovným přemýšlením.

Do přijímacích zkoušek zbývaly všehovšudy tři dny a já si připadala prázdná, absolutně vygumovaná. Copak se se svou tupostí můžu někam dostat? A ke všemu na výběrovou střední školu?

Nemožné…

„Kdo napsal Kytici?“ vychrlila další otázku Marča, naše češtinářka číslo jedna.

Rozjasním tvář. Vida, tohle vím…takže to rychle zapíšu na linkovaný papír A4, než to zapomenu a dám tím sbohem jednomu z bodíků, ze kterých se bude skládat mé konečné skóre.

„Autor Máje,“ ozvala se po minutě, kterou nám věnovala k zodpovězení předchozího a sama si bleskurychle zaznamenala odpověď.

Nepřítomně jsem zazívala a podepřela si hlavu. „Já už nemůžu,“ zamumlala jsem pak zmučeně a ospale se protáhla, „k čemu tohle je? Akorát zabíjíme čas.“

Pozorně si mě prohlédly. „Neházej flintu do žita,“ poradila mi Míša vědoucně a mrkla na vedle sedící Ditu : „Co bychom měly říkat my?“

Bezmocně jsem rozhodila rukama. „Vy všechny jste premiantky! Já jediná trojkařka, takže pomlč o nevzdělanosti.“

  „Celý rok ode mě opisuješ,“ věnovala mi Marča blahosklonný úsměv, „netvrď mi, že jsi nic nepochytila.“

„Určitě,“ zasyčela jsem nesouhlasně, „kdyby jo, nelezu na obchodní akademii, ale na gympl jako vy.“

Odvrátily pohledy a já si teprve teď uvědomila, co jsem řekla. Tak dlouho jsme se tomuhle tématu vyhýbaly…vcelku úspěšně, pravda.

Jako první jsem se odhodlala podívat na Míšu, která měla náhle napilno pročítat si své odpovědi. Nebyla mou největší kamarádkou, přesto jsem ji měla moc ráda. Upřímně, co byste si pomysleli o člověku, který vám vymyslí přezdívku Áda ,jen proto, že máte ofinu, která vám občas padá do očí a připomíná jí tím Hitlerův sestřih? Nejspíš, že je cvok. Neškodný cvok…bezva cvok.

            Stočila jsem zrak na Ditu a rázem mě dobrá nálada opustila. Vypadala smutně, doopravdy mi jí bylo líto. Znala jsem ji už od první třídy, avšak přátelily jsme se sotva dva roky. Byla to skvělá holka, ačkoli trochu introvertka. Hodná, vtipná, hezká a chytrá…moje druhá sestřička. Když jsem potřebovala linku důvěry, vždycky tady byla pro mě…a teď se s ní mám rozloučit? 

A co teprve Marča…holka, která pro mě znamenala hodně. Tolik let pravého přátelství a důvěry…věděla o mě naprosto všechno, byla mým světlým svědomím, když jsem něco provedla…zkrátka kamarádkou na život a na smrt, spoluautorkou dosud nepublikované Fantasy, společnicí v dobrým i zlým…moje druhé a lepší  já.

„Tak jo,“ Míša se zhluboka nadechla, „nastanou teď sliby a přísahy? Nebo se obejdeme bez toho?“

Neodpovídaly jsme, tak jí nezbylo než pokračovat : „Přijde mi to zbytečný. Známe se docela dlouho, čili nějaký odloučení nehrozí, ne?“

„Taky si myslím,“ promluvila Dita vážně, „nebudeme od sebe zas tak daleko, abychom si nenašly chvilku na pokec. Víte, co to bude zážitků?“ Rozpustile zamrkala a já se musela proti své vůli zasmát.

„Ruku na to,“ přidala se nahonem Marča a napřáhla svou paži doprostřed našeho důvěrného kroužku. Nemusela ani čekat dlouho a zbylé dvě se k ní ihned přidaly. Jen jedna paže se nepohnula…ta moje.

„Ani ta nejlepší přátelství nevydrží věčně,“ zamumlala jsem asi po půl minutě dusného ticha. Vlastně ani nevím zda jsem to v té chvíli myslela smrtelně vážně. Možná jsem to řekla proto, že čekaly na mé vysvětlení, možná mě ovlivnilo mamčino věčný skeptický vyprávění o tom, jak přechodem na střední školu ztratila všechny kamarádky a našla si za ně brzo jiné…nikdy však lepší.

„Pch,“ odfrkla si Míša popuzeně, „tohle jsi jako vyčetla kde?“

„Nikde.“

„Tak co to plácáš za nesmysly?“ usmála se na mě Marča, „kvůli tomu, že už spolu nebudeme sedět v jedný lavici se svět nezboří. Budeme se vídat tak často, jak to půjde. Možná nás to dokonce posílí.“

Pesimisticky jsem se zakřenila a vida jejich netrpělivé oči a napřažené ruce, podvolila jsem se.