včera

ses zeptala

proč jsou

mé básně

smutné

 

nevím

odpověděl jsem

(a skutečně

jsem nelhal)

 

snad

že jsem veselý

 

a vzpomněl

jsem si

na tu noc

(kdysi dávno)

kdy jsem

ti dával

na čelo

obklady

a ruce

 

tvé tělo

bylo pokryto

ostrými výčnělky

všedních trápení

psala jsi mi

mokrýma očima

na límec košile

tiché vzkazy

které jsem četl

sotva zběžně

tváře ti hořely

budila ses

neustále

ze sna

do noci

plakala jsi

ke mně

všechny

mé sliby

křičela jsi

seberte mu

tu píšťalku

 

a já

ničemu

nerozuměl

 

pak ses

nad ránem

probudila

 

prstem jsi

(že to nesnáším)

rovnou ze sklenice

nabírala

borůvkový džem

kapal ti ze rtů

na zpocenou

noční košili

pod kterou

uraženě mlčely

tvoje malé prsy

 

nesmál jsem se

a přesto jsi řekla

abych to bral

aspoň trochu vážně

 

a hodila jsi

po mně

svazkem klíčů

ztěžklých vahou

všech tvých

pocitů

 

pochopil jsem

že odcházíš

(jistě ne

bez příčiny)

 

jenže

jak ti vysvětlit

že to beru

sakra vážně

(vím

ne k smrti

spíš k životu)

 

tak od té doby

asi

jsem veselý

 

mé básně smutné

 

a ty jsi vlastně

někdo jiný

---