Jó, to takhle

Jó, to takhle jde po cestě obestřenou stromořadím babička s amputovanou nohou v brašně a vesele si prozpěvuje ku vlastní radosti a spokojenosti. ,,E to kůča, každá zbrčá, nemetolik, jako sóča". Její zpěv jest naprosto vyspělou činností primadony z nejmenované vesnice. Je strhující, čistý, dosedadlazasazující. Babička zřejmě neumí charleston (ne, není to ta kreatura z jednoho popsongu z konce 50.let, v tedejším módním swingovém ražení), naše babička je persona té nejhonosnější kvality. Během chůze a paralelního prozpěvování si ji zastaví u přilehlého buku jakýsi mužík. Je to zhruba padesátiletý otrapa plnovousem obalený a alkoholem determinovaný. Zkrátka štangmast z nedaleké vesnické putiky. ,,E ty babičko, nejsu ja takovej ten rachomejtlový kastrát", optá se drze naší milé bábí. ,,Chcu se ijen zoptati, zda karuka su moje játra" blemtá mužík, zatímco babička je poněkud konsternována alkoholovými výpary táhnoucími se z jeho úst, oprostřenými jeho neskutečně nažloutlým chrupem. ,,Nu podievaj sa, mužik" řekně náhle babička a před následujícím proslovem se raději pořádně nadechne, neboť alkoholové výpary, které sice v normálním stavu jsou naprosto odpudivé, můžou mít také jisté energetické účinky, což babička (inteligentní to učenec) moc dobře ví a proto se k tomuto živočišnému postupu odhodlá. Mužik netrpělivě čeká, až se babička nadechne a poté již jen přihlíží jejímu dlouhému proslovu. ,,Nu tak, to vieš, ako som já veliká babica z terece, viď, já som taktéž velmi ĺahká osůbka dobrého srdca, jo, a som také naprosto uzurpátorskaja. Nejsom prieznivkine zdlůhavých rad a poúčak, tož, to není nič pre mňa, ale som veliceje ráda, žo si sa byl ochotren mňa alespoň na niečo optati, za což ťa chváluji. Ale poslůchaj, ty nejsi nějakej zubec, tys pouhý vesnickaj urubuk, niejakej holohán, kteroj nemja žádnů perspektivů, nieč! Půza sediat, čumnout, čiekat, chlastačkovat a bej svoj. To je tjo jedinej, čo ty možem poviedat, hauvgh". Babička po svém proslovu počne ignorovat stále postávajícího mužíka a odebéře se na cestu. Nevšimne si ale, že jí z brašny vypadla amputovaná noha. Vůbec ji tento pohyb nevyvede z míry, pouze si jde dále svou cestou a prozpěvuje si, tentokrát trošičku jiný text: ,,Já som bola, ty si bol, čo sme všetky, nu bol bol bol". Mužik spadnutou amputovanou nohu zaregistruje a kontrolně počká, než babička odejde za horizont. Poté si pro nohu půjde, nejprve se pro jistotu rozhlédne, zda jej nikdo nesleduje a nohu si strčí pod svůj nátělník (při samozřejmosti, jako jsou nožní prsty složené v trenclích). Pak s pohledem, který říká: ,,Éštó sága eprm myjem" odchází vojenským krokem opačným směrem po cestě než šla babička. Jeho kroky, svojí militantností ostře kontrastující s mužikovým pacifisticko- floutkovským zjevem, se jeví jako velice směšné, absurdní, jako kdyby je ovládal samotný Chauvin, opitý vodečkou z ruských luhů a hájů. Proto tento zjevný antagonismus, který by připadal směšný i tomu největšímu suchoparovi, nakonec vyvrcholí v jednu bimbácnost: mužik s přímo hledícíma očima logicky míjí po cestě rozvinutý kořen a s okamžikou ztrátou rovnováhy padá na zem. To mu nedá mnoho radosti, tudíž začne křičet do světa pravdu o reverzebilitě bytí: ,,I kdo dež, já churav, nestrpče tiejto paradoxaja svjeta, som nešťastnej ve svej predurčenej poloze v tiemto svetu, khurva"! A mužik, ten ubohý, nešťastný, stereotypem zubožený tvor, co se při klamném vojenském pochodu pokusil býti alespoň na okamžik velikým člověkem s velkým V , zůstal na špinavé cestě s odřenými dlaněmi a koleny (a s amputovanou nohou) nadále ležet. A jestli neumřel, tak tam amputovaná noha vypadnuvší kdys z babiččiny brašny leží dodnes.