Na chatě....

Byl to den jako každý jiný. Svítilo slunce, ptáci zpívali a já stejně jako každý jiný den vstávala s hodinovým zpožděním.

„Dobré ráno“ řekla jsem, když jsem cestou na záchod míjela své spolubydlící Ivu
a Marka.

„Tak konečně taky vzhůru?“ ptal se Marek a já zvládla jenom říct „Jo, jo konečně.“

Cestou ze záchodu jsem si uvědomila, že jsem ještě neviděla Tomáše. Nedalo mi to a potom co jsem postříkala vodou Marka s Ivou jsem se zeptala „Kde je Tomáš?“

„My nevíme.“ řekli jednotně.

„Aha“ pokrčila jsem rameny „a nemáte aspoň tušení kde by mohl být?“

„Ne, když jsme vstávali už tu nebyl.“

„No nic.“ zakončila jsem a zašla do chaty s myšlenkou, že Tomáš někde lítá po poli a kope do míče. Blázen myslela jsem si a přitom se oblíkala.

Uvařila jsem si kafe a s miskou plnou čokoládových kuliček se usadila k Markovi
a Ivě na dvůr.

„Tak co vy dva? Nebudu vám tady překážet?“ zeptala jsem se s lišáckým úsměvem.

„Ne nebudeš.“ usmála se Iva a nasadila výraz no to si piš, že budeš překážet.

Nasnídala jsem se a příjemně si pokecala s Markem. Ivě se moc nelíbilo, že se k sobě s Markem tak máme, ale zároveň věděla, že se nemusí bát, že já bych Tomáše nikdy nepodvedla a už vůbec ne s Markem.

Začínalo se schylovat k poledni a Tomáš se pořád neobjevoval. Začínala jsem pomalu, ale jistě nervóznět. Marek mi neustále tvrdil, že nemá cenu se strachovat, že Tomáš určitě někde kope do meruny a zabral se do toho tak že zapomněl jak dlouho už tam je a že se o něj tím pádem nemusím bát. Ze začátku mě to uklidňovalo ale čím déle byl pryč tím méně jsem Markovým řečem věřila, ale nechtěla jsem se chovat jako hysterická, žárlivá slepička a tak jsem dělala, že má Marek pravdu. Snad jsem tomu i věřila, nebo aspoň chtěla věřit.

Dole na náměstí odbylo dvanáct hodin na kostelní věži. Šli jsme s Ivou vařit oběd. Tedy spíš já. Iva mi akorát podávala nádobí a sem tam mi podala i nějakou tu surovinu. Rajská omáčka s knedlíkem. Mňam, už dva dni jsem na ni měla chuť.

„Jé, tady to ale voní.“ ozval se najednou ze dveří verandy Tomášův hlas. Málem jsem spadla do hrnce radostí, že je Tom vcelku a nic mu není.

„Ahoj!“ zaječela jsem a vrhla se mu kolem krku „Kde jsi byl?“

„To je tajemství.“ usmál se a vlepil mi pusu.

„Já se tu div nezblázním ze starostí o tebe a ty mi pak ani neřekneš kdes byl? To teda ne. Koukej mi to říct!“ rozčilovala jsem se.

„Nemůžu ti to říct.“ řekl a umlčel mě další pusou. Chtěla jsem mu ještě něco říct, jenže se mi začala pálit omáčka a já musela zpátky k plotně.

„Bylo to skvělý.“ tvrdil Tom po obědě a dával mi pusu na tvář. Začervenala jsem se a utřela si z tváře rajskou.

„Jé sorry.“ rozesmál se a začal mi tu omáčku taky otírat.

„To je dobrý díky.“ řekla jsem a začala sklízet ze stolu.

„Bylo to vážně výborný. Počkej pomůžu ti.“ přidal se Marek a skládal na sebe talíře.

„Díky.“ nenapadalo mě co říct.

Umývali jsme s Markem nádobí zatímco Iva s Tomášem něco horlivě probírali na verandě.

Marek je fajn pomyslela jsem si. Jen škoda, že má ženu a dvě děti. Bylo mi líto, že si Ivu asi nikdy nevezme. Bylo by to fajn. Já bych si vzala Tomáše, Marek Ivu a jezdili bychom společně na výlety, na dovolenou, naše děti by se společně kamarádili. Bylo by to vážně fajn.Vypadl mi talíř z ruky.

„Nestalo se ti nic?“ staral se hned Marek.

„Ne, ne. Jsem v pohodě.“ uklidňovala jsem ho a sbírala střepy.

Nádobí bylo umyté a já byla ráda, že si můžu na chvíli sednout.

„Marťi, pojď semnou dovnitř.“ začal Tomáš ve chvíli kdy jsem dosedla a přitrouble se u toho usmíval.

„Ani mě nehne. Teď jsem si sedla. Nepočkalo by to chvilku?“

„Ne, prosím pojď teď.“ už zase přitrouble protahoval.

„Tak teda dobře.“ zvedala jsem se toporně z křesílka

Chytil mě za ruku a táhl mě do chalupy.

„Počkej chvilku.“ mumlala jsem a motaly se mi nohy zatímco ke mně z verandy doléhal smích Ivy s Markem. Zřejmě se smály nám. Nebo spíš mému přitroublému běhu.

„Sedni si.“ přikázal mi a zavíral dveře.

„Co mi chceš?“ ptala jsem se a nedočkala se odpovědi. Hledal něco v šatně.

„Tome, tak proč si mě sem táhl?“ opakovala jsem dotěrně svůj dotaz zatímco on něco štrachal v šatně.

„Nebuď nedočkavá.“ okřikl mě a hledal dál. Seděla jsem na posteli a tupě zírala do zdi.

„Už to mám!“ vykřikl najednou. Zpozorněla jsem a napřímila se na posteli. Přisedl si ke mně a podivně se usmíval.

„Hele Marťi „ začal a byl neuvěřitelně nervózní „nevzala by jsi si mě?“ zeptal se najednou červený až za ušima a vytáhl zpoza zad malinkou krabičku a podal mi ji. Otevřela jsem ji a nevěřila svým očím. Prstýnek s šutrem jak kráva. Páni, ten musel ale stát napadlo mě hned. Okamžitě mi došlo, že celé dopoledne nelítal s míčem po poli. Nevěděla jsem co říct.

„No, no já nevim.“ vykoktala jsem překvapeně. „Dej mi chvilku.“ zvedla jsem se a vyšla na dvůr. Zapálila jsem si a ještě pořád jsem zírala na prstýnek, který jsem držela v ruce. „Do prdele.“ zamumlala jsem si pro sebe několikrát po sobě a natáhla kouř z cigarety. Hrála jsem si s krabičkou a přecházela sem a tam po dvorku. Vůbec jsem si neuvědomovala, že Tomáš sedí vevnitř a čeká až se vrátím. Bylo mi zvláštně. Neměla jsem ani radost ani jsem nebyla rozčílená. Nevěděla jsem jak mám reagovat. Na jednu stranu jsem nemohla říct ne a na tu druhou se mi nechtělo hned souhlasit. Napadlo mě se jít poradit s Markem a Ivou, ale vzápětí jsem to zamítla. Přišlo mi to trapný. Stála jsem opřená o zeď, dívala se do trávy a v ruce neustále zavírala a otvírala krabičku s prstýnkem. Ještě jsem se nevzpamatovala z prvotního šoku a už se blížila chvíle kdy mu budu muset jít dovnitř říct odpověď. Šla jsem jak na popravu, pomalým šouravým krokem a neustále jsem uvažovala nad svou odpovědí. Nevěděla jsem jestli si ho chci vzít. Něco uvnitř mě chtělo a něco bylo proti. Nevěděla jsem kterou půlku své osobnosti poslechnout.

Vešla jsem do pokoje. Tomáš stál u zdi a kopal do ní míčem. „Tome,“ oslovila jsem ho a on se na mě otočil „já nevim co ti mám říct. Strašně jsi mě zaskočil. Tohle jsem vážně nečekala.“

„Nemusíš odpovídat hned jestli nechceš.“ skočil mi do toho najednou.

„Možná to není nejlepší nápad a možná udělám největší chybu svýho života, protože se známe celkem krátce, ale mě je to fuk. Vezmu si tě, když teda chceš.“ řekla jsem s úsměvem na rtech a vrhla se mu kolem krku. Políbil mě. „Jseš strašná.“ řekl jenom a znovu mě políbil.

Do dveří vstoupil Marek.

„Jé, sorry. Asi ruším co?“ zeptal se mezi dveřmi.

„Ne, nerušíš. Co potřebuješ?“ ptala jsem se a odlepovala se od Tomáše.

„Jen jsem se chtěl zeptat Toma jestli už se tě ptal, ale jak tak koukám tak asi jo.

„Jo jo zeptal a co ty? Už jsi jí to řekl?“ zeptal se Tom se zářivým úsměvem.

„Co jí měl říct?“ zvědavě jsem se zapojila do jejich rozhovoru.

„Marek se rozvádí. Kvůli Ivě. A chtěl by si jí vzít.“ objasnil mi to Tomáš.

„Aha.“ chápavě jsem přitakala.

„Jo už jsem jí to řekl.“

„A co ona na to?“ vyhrkli jsme s Tomášem sborově.

„Byla v šoku a nevěděla co říct.“

„Ježíš ta má úplně stejný reakce jak já.“ rozesmála jsem se.

„A souhlasila?“ zvědavě dotíral Tomáš.

„Ne.“ řekl smutně a sklopil oči.

„Proč ne?“ nedalo mi se nezeptat.

„Řekla mi, že si mě nemůže vzít, že se chystala se semnou rozejít až by jsme se vrátili.“ říkal smutně Marek s očima plnýma slz.

„To je mi líto.“ vysoukala jsem ze sebe a protahovala se kolem Marka ven za Ivou. Napadlo mě jí to zkusit rozmluvit. I když velké naděje jsem si nedávala.

„Ivčo,“ začala jsem a přisedávala si přitom k ní „proč jsi mi to neřekla?“

„To o tom rozchodu?“ zeptala se a dívala se přitom na mě.

„No, to o tom rozchodu. Vůbec by mě nenapadlo, že Marka odmítneš.“

„To jsem celá já.“ rozesmála se. Asi hodinu jsme si povídali a já si uvědomila jak jsem jí musela zanedbávat, když jsem nic z toho ani netušila.