Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAutentické především
Autor
Folavril
Hm.... „Žraloci našeho života se v pravidelných intervalech vracejí a zase odplouvají. Jejich ploutve můžeme spatřit každé ráno ve skle knihovničky, odkud na nás zírá tupá a prázdná tvář. Takový žralok nás může přepadnout v temné uličce našeho nejhlubšího podvědomí ve chvíli životního rozhodnutí. Když trávíme noc v posteli někoho jiného, než bychom měli, na plících a krku cítíme lehký stisk jejich zubů. S nádechem hořkosti. S nádechem alegorie. Sexu. Lítosti. Studený vzduch na hřbitově, kde se od nás očekává pláč, je z jejich tlamy.“ - Garina Farmakov (jména byla - a budou - ve váš prospěch změněna)
1x-tý den.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Den jako stvořený pro psaní na počítači. Ačkoli počítač Toshiba rozhodně nemá onoho skrytě nadšeného ducha a obrazotvornost, aby se mohl vyžívat ve složitých slovech, slovíčkaření a milování na klávesnici (jako tomu bylo u některých starších psacích strojů poslední čtvrtiny 20. století), nepochybně se mnou souhlasí, kmitá tlačítky a tetelí se radostí, že na něm bude psáno. S počítači to jde sice od desíti k pěti a na konci první čtvrtiny dvacátého prvního století už nebudeme mít téměř žádný „s duší“ ale proč si to neužít.
Volné řazení asociací: takový pěkný příklad řazení asociací je moje dětská hra: Odkud kam se až můžeme dostat. V mých představách figuruje hodně věcí, pomiluj se s ďáblem, poslouchej a nekřič. A nebo křič a to, co nejvíc to jde.
OK. Tak dost a la robbinsovských kreací. Zachvátila mě panika, když jsem dorazila domů a spatřila zrcadle svůj odraz. Jela jsem s částečně mokrou hlavou, takže jsem si ji zabalila do šály. Výsledný efekt: Marfuška v lesíku. S tím jak vypadám bych se asi neměla dívat do zrcadla. Zbytečně mě to deprivuje.
Vím, že i když si teď říkám, že jsem s Petrem skončila (through with you, honey), vím, že mi bude stačit nějaký jiný totalement disharming pohled a já se zase budu kvůli němu užírat. Ale takhle mi to vyhovuje. Vlastně by mi možná pomohlo, kdyby mi vážně a do očí řekl: „Nestojíš mi za starou belu. Jsi nikdo.“
(vlastně spíš: „Ne-tojíš mi zha –tarou belu. J-i nikdo.“ – když on tak rozkošně šišlá! Jako: do vltulníku, dlahá, do vltulníku)
Zní to absurdně???? Možná. To teď nebudu řešit. Absurdní věci našly svůj hrobeček v poslední čtvrtině dvacátého století.
Když se to vezme kolem a kolem: v mnoha věcech toho já a Leigh Cheri máme hodně společného. I mě „zklamali“ (slušně řečeno) muži, obě jsme se dobrovolně uvolily k nedobrovolnému celibátu.
Takže hlavní rozdíl mezi námi dvěma je ten, že Leigh Cheri se zamilovala do Bernarda a Bernard se zamiloval do ní („MŇam! - jsou mezi námi i tací, pro které by to mohlo znamenat mňam faktoriál, což by znamenalo, že je to mňam krát o něco menší mňam, až krát tak malé mňam, že to ani není mňam, ale fuj, neboli úplný opak. Pak se to všechno tak hezky povykrátí, takže vůbec nic nezbude. Ale to už je opravdu jiná pohádka (O Živé mrtvole a matematice).), a milovali se tak hrozně, že chtěli jeden pro druhého zemřít – to že L-C dostala nápad jako první jen dosvědčuje teorii Augusta Strindberga ze zrcadlového antivesmíru, že bod B nikdy nedosáhne rychlosti bodu A.
Je vidět, že takovéhle plácání se líbí i počítači Toshiba, tudíž lze možná s nadějí očekávat, že počítače nikdy neztratí onu trochu potřebné poetiky, kterou podědily po předcích.