Osud meče

Prolog Před dávnými časy se stal příběh dávný mýtů a legend. Příběh, který neměl být zapomenut, ale i přesto se stal pouhým snem. V zemi Andezii se stal se stal příběh, který rozhodl o budoucnosti dnešního světa. S tohoto příběhu se stala báje z báje mýtus a z mýtu pouhá vzpomínka. Ale i ty vzpomínky začínaly podobně jaká byla pravdivá skutečnost: V zemi Andezii se zrodila dívka, která měla rozhodnout o budoucnosti této země. Dívka, která měla ukončit nadvládu Temného pána. Dívka, která by jej zničila mečem, který byl kdysi vytvořen proto, aby byl Temný pán poražen. Vytvořil jej největší bůh tohoto světa. Bůh Livion byl hlavní ze všech bohů a střežil lidské osudy a svět kolem nich. Jeho čtyři sestry slábly stejně jako on, když lidé přestali věřit v jejich moc. A ten meč byl předán čaroději, který měl najít vyvolenou a předat ji její poslaní. Její moc měla být větší než kohokoliv z jejího lidu. Temný pán věděl, že před ním stojí hrozba a tak se té hrozby chtěl zbavit. Jeho přání se mu zdařilo, protože samotná vyvolená si našla svůj osud sama. Její rozhodnutí málem zbořilo budoucnost tohoto světa. V dnech kdy se dozvěděla o dítěti, které nosí ve svém luně, byla odhodlaná za to dítě dát svůj, ale i celé Andezie život. Toto rozhodnutí ale nosilo v sobě to zlé. V jedné chvíli přišla o zázemí, domov a lid, který by ji věřil. Její jméno se stalo prokletím a její moc nenávistí. Neměla nic kromě dítěte, které čekala a nenávisti, kterou cítila. Právě ta ji dodávala sílu k tomu, aby byla schopna dál přežívat i s dítětem. Usídlila se v jedné ze vzdálenějších vesnicích. Už tehdy ji bylo jasné, že po ní pátrá Temný pán. A jednou večer po dlouhé noci plné nářku a bolestí se Vyvolené narodila dcera. Ale pouhých pár měsíc na to do vesnice jednoho večera vtrhli spojenci Temného pána a vypálili celou vesnici. Matka s dítětem utekla k vodopádu co byl tak padesát mogálů(metrů) od vesnice. Tam ji ale dopadli služebníci Temného pána a ona s dítětem zůstali na vysoké skále u vodopádu. Ani síla Vyvolené nestačila na to, aby sebe a dítě ochránila. Ať se bránila mečem či kouzly, každý další marný pokus ji ubíral sil se bránit. Když padla polomrtvá k zemi samým vyčerpáním, tak se objevil čaroděj, který služebníky Temného pána zabil. Ta která měla zachránit zemi, náhle naposledy vydechla a jediné co po ní zbylo bylo malé dítě zabaleno ve starých roztrhaných šatech. A náhlý osud přiřazený její matce se stal jejím prokletím. Měla náhle osud, který ji nepatřil a přitom neměla ani jednoho žijícího blízkého. Měla teď jen muže, který ji držel v náručí jako největší klenot celého Tialetu (spojená země Andezie a Tomaru). Dívka byla vychována ve středu Andezie, kde se o ni staral čaroděj a učil ji umět bojovat a plně se vyznat ve světě, kde časem měla vládnout. Pro dívku to nebyl lehký úkol a obzvlášť pro dívku, která musela vyrůstat bez rodičů a od dětství se učit bojovat proti všemu. Musela se stát ženou, která je schopná vést svůj lid, proti nepříteli a přitom vládnout na věky. Vládkyně, která by jim byla schopná přivést toho, kdo by vládl po jejím boku. Ale hlavně, aby byla schopna porazila Temného pána, který sídlil za její zemí. Proto byla zrozena, aby Andezii dovedla do samostatné a rozkvétající země. Do země, kde by vládl spravedlivý a moudrý člověk. Člověk jenž měla být ona.

 

Zkouška plnoletosti 

 

1.Kapitola: Jak to začalo

 

„Elizabeth!“ ozval se drsný hlas Angla a End ihned pohlédla přes rameno k Bílému domu.

„Už jdu!“ zakřičela End a postavila se. „Musím už jít.“

Naposledy pohlédla na rozčileného Ronda, který se stále ještě zlobil, kvůli té nešťastné události s šotkem.

Jen co se narovnala ve své výšce, tak si uhladila hnědé nevýrazné kalhoty a jemně si upravila košili, kterou měla pod ňadry pevně svázanou. Ňadra ji pevně obepínal pruh látky, který jako by úmyslně dodávala dojem, že snad žádná ňadra nemá. Vypadalo to, ale že ji košile je velká a to obzvlášť na rukou. Proto ji od podpaží pevně držely velké rukávy provázky, které vedly od loktů až soro k zápěstí každé ruky.

Jako každý bojovník měla i End svůj meč. Meč, který kdysi patřil její matce. Meč měla přidělaný k pásku, který měla umístěný na bocích. Na pásku měla vzadu dány vodorovně dvě dýky proti sobě. Jednu měla ještě přivázanou k pravému lýtku skovanou pod kalhoty. Přes jedno rameno měla přehozený luk a toulec se šípy. Byla zvyklá chodit ozbrojena, nikde nebyla v bezpečí a proto vždy měla luk i meč u sebe.

Ti co End spatřili upravenou a vypadající jako ženu věděli, že je velmi pohledná a krásná. Měla zlatavě rezavé vlasy, které připomínaly východ ranního slunce. Dlouhé černé řasy daly zase vyniknout jejím krásným hnědým očím a její rty byli plné a zářili do rudých odstínů.

I když žila v Oslnivém lese a mohlo to působit, že je snad hiach(sirotek), tak to byla pouhým achiasem, což znamenalo, že má pouze jedno z rodičů.

End znovu pohlédla na Ronda v naději, že se snad konečně aspoň trochu uklidnil. Jenže Rondův dřevěný úšklebek stále ještě nezmizel.

Rondo totiž patřil do rodu Blumovitých, kteří byli považovány za hlídací stromy. Blumovité patřili mezi nejstarší bytosti Andezie. Vypadali jako stromy, ale když jste se podívali zblízka, tak jste uviděli velké oči pod víčky kůry a pusu, která spíše z dálky vypadala jako jen nějaký šrám. Pohybovali se kořeny a jejich ruce bylo spousty větvích, které byli pevnější než kterákoliv hradba.

„Už musím jít Rondo! Volá mě Angl. Ale ještě přijdu, nejspíš tedy až zítra, ale přijdu dřív než nastane Zkouška plnoletosti.“

„To budu rád,“ řekl tvrdě Rondo. „Víš, že budu rád nemluvě o Dawn.“

„Já vím,“ řekla vesele End. „A jestli ještě uvidíš naši ‚Ochránkyni Lesa‘, tak jí vyřiť, že se to už blíží.“

„Raději jdi nebo se ten bručoun bude ještě víc zlobit,“ řekl Rondo a pohlédl na End, která se vesele usmívala a zase se jednou proměnil v toho milého Ronda, který by nebyl schopen End odolat. „Hodně štěstí, Endý.“

„Tobě taky,“ řekla vesele End na rozloučenou a vydala se k Bílému domu, kde na ní už čekal Angl, aby jí něco řekl.

Bílý dům byl kdysi nejznámější místo v Andezii, ale po jedné nešťastné nehodě se z něj stalo osamělé a děsivé místo. Před stovkami let tu zemřel jeden z vlastníků domu. Jmenoval se Mia Cha a jeho hlavní chyba byl pouhý dávný kámen, do kterého se podíval. Dulina, to jenže lidé nazývali nebezpečí lidí, ztratil jednou bůh Livion na procházkách po lukách králů Meetingu. Jenže tento kámen nebyl jen tak obyčejný. Ukazoval minulost, přítomnost a to hlavní budoucnost. Právě ta budoucnost se Miavi stala osudnou a jeho tak klidný dech se náhle úplně zastavil. Jeho vlastní osud jej zabil a uvrhl jej do nekonečného života.

V té době byl ještě Bílý dům znám jako Lird Rotung, v těchto dobách byl doopravdy bílý. Po staletí jeho krása zanikla a začal pomalu chátrat. Dlouho se o něj nikdo nestaral a Oslnivý les, který leží vedle něj pomalu začal šednou. Dokonce ti co kolem něj procházel, vůbec nepoznali, že to co se jim mihlo okolo očí byl tak krásný a vznešený les. I když do něj přišel Angl Satorn Lak se les ani dům znovu nedokázal rozjasnit. Teprve tehdy, když do těchto míst přišla End se vše rozjasnilo a les i dům se náhle aspoň trochu vzbudil k životu.

Celý Bílý dům měl okolo dvaceti věží, teď se jich dochovalo pouhých sedm, ale v jediném dobrém stavu byla pouze jedna. Tam měl Angl svůj pokoj, který byla vlastně nejmenší, ale nejútulnější místností v domě.

Po prvním výšlapu do schodů End zamířila do nejvyšší věže v Bílém domě. Otevřela dveře a střetla se s chladným pohledem Angla, který seděl ve svém oblíbeném dřevěném křesle a pokuřoval dýmku.

„Co jste potřeboval, Angle?“ zeptala se End, když si povšimla pohledu, kterým si ji Angl prohlíží.

„Víš o co se jedná,“ řekl nerudně Angl. „Za necelé dva kodali(týden) ti je dva a dvacet.“

„Já vím,“ řekla End. „Čeká mě Zkoušce plnoletosti.“

„Přesně tak,“ řekl odhodlaně Angl. „Odvedu tě do míst, kde jsi ještě nikdy nebyla a potom se budeš muset dostat až sem za kodal.“

„Já vím,“ povzdechla si End. „Proč mi to znovu říkáte?! Znám přece každou část Andezie a to nejen ze svého podvědomí. Každá část je mi známá a to dokonce i Temná říše za Andezii. I Tomar je mi znám každičkou skulinkou své hrůzy.  Ale co když tohle není úkol pro mě. Možná je přece jen určen někomu jinému.“

„Co to říkáš!“ vyjekl rozčileně Angl a vyskočil rychle z křesla. „Kde jsi na něco takového přišla? Kdo ti tohle řekl?“

„Nikdo,“ přiznala rozpačitě End a nechápala proč je Angl tak rozčilený. „Nejsem si jistá jestli na to mám doopravdy sílu. Bojím se, že to nezvládnu.“

„Umíš zacházet s mečem a šípy lépe než kterýkoliv muž a teď my tady budeš povídat, že na to nejsi připravená!“ vyjekl Angl. „Cvičím tě od dětství a ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by uměl bojovat lépe než ty. Tvůj vlastní bratr se ti ani nevyrovná.

Umíš mluvit všemi jazyky v celé Andezii a to dokonce i jazykem Temného pána, i když jsem tě ho nenaučil. Vyznáš se v Andezii lépe než jakákoliv bytost a máš velkou moc v kouzlení. Kdo jiný by měl zvládnout Zkoušku plnoletosti než ty?! Tohle je pro tebe jednoduché, horší bude až půjdeš za Temným pánem.“

„Máte ve mně větší důvěru než v sobě budu mít já za sto let,“ zašeptala End potichu.

„Jen vím jaká jsi,“ řekl Angl. „Co to mělo vlastně dnes znamenat s tím šotkem.“

„Za to já nemůžu,“ bránila se ihned End. „Nebyla to moje vina. Připletl se mi do cesty, aniž bych chtěla. Kdybych jej nezabila, tak by mohl prozradit, kde se skrýváme. To jsem nemohla riskovat. Víte, že šotkům se nedá věřit.“

„Jednomu přece věříš,“ řekl podezíravě Angl. „Lonto je přeci také šotek.“

„Lonto je jiný než ostatní,“ řekla důrazně End. „Tenhle byl, ale hned prozrazen a zaútočil na mě první. Musel jsem se bránit.“

„Víš, že mě tvůj důvod nezajímá,“ odsekl Angl. „Chci vědět, proč jsi jej zabila!“

„Ale vždyť…“ další část slov raději ani nevyslovila. Bylo ji jasné, že se ji Angl ptá na její prudké chování. „To co jsem udělala bylo moc impulzivní, ale nedá se to smazat. Omlouvat se ovšem nebudu, protože k tomu není důvod.“

„Konečně jsi rychle pochopila co po tobě žádám,“ zašeptal vážně Angl. „Proč jsi se tak impulzivně zachovala? Nikdy jsi nebyla tak prudká.“

„Vzrůstají ve mně obavy,“ řekla End a v očích ji nebezpečně zaplálo. „Jako by se něco dělo. Jako Temný pán o mně zajímal více než před tím. Jako by se proti mně snažil vypustit svoje služebníky. Pokouší se mě zničit.“

„Tvé smysly se nemýlí,“ zašeptal Angl s náhlou záští v hlase. „Temný pán proti tobě vyslal své služebníky.“

„Stelaty,“ zašeptala End, ale věděla že nejen ty. „Vyslal i jedenáctku?“

„Ano,“ řekl Angl a v očích mu plálo. „Gaidaři jsou vypuštěni.“

„Jestli mě napadnou na zkoušce…“ zauvažovala End, ale zbytek slov si raději nechala jen pro sebe.

„Nebudeš schopna se jim ubránit,“ dokončil za End Angl to co neměla sílu říct. „Šel bych s tebou, kdybych mohl, jenže to není dovoleno. Jenže jestli se s nimi střetneš, tak tě zabijí.“

„Co mi zbývá?!“ zasténala End. „Musím na tu zkoušku jít a samotná. Nějak si s nimi potom poradím.“

„Nedokážeš to,“ zašeptal Angl. „Je jich moc a tvá moc není tak velká.“

„Nic jiného se nedá dělat,“ řekla prudce End a pomalu se rozhlédla po pokoji.

Všude se povalovalo spoustu spisů a knih, přitom do pokoje přes několik oken dopadalo pár večerních paprsků slunce. Před okny se pomalu linuly jemně průhledné látky, ze kterými si vítr pohrával jako by s nimi tančil. Otáčel se okolo nich, prokluzoval, dělal jim poklony a každou chvíli se oddaloval a znovu zase přicházel.

End na okamžik zpozorovala malou Gaisu, která se usadila na okně. Gaisa byla drobný barevný ptáček, který se člověku vlezl do dlaně. Její péra měla nádech modrofialové barvy, jako když zapadne slunce a nastane noc. Zato jeho oči byly zářivě žluté, takže v noci zářili jak plamínky ohně.

„Kdybys snad konečně  přišla na to jak je zabít,“ zašeptal Angl a pozoroval Endinu reakci, která teď doslova zuřila. „Konečně o tom začni přemýšlet.“

„Pochopte konečně, že nejsem jako ona!“ vyjekla End rozhodně. „Nejsem tak chytrá jak moje matka, kdy na to konečně přijdete!“

„Stačí, když nad tím budeš přemýšlet,“ řekl odhodlaně Angl. „Myslím si, že moudrosti máš hodně, ale bojíš se ji využít.“

„Jak to můžete jen říct!“ vyjekla rozhodně End. „Sám jste říkal, že je jde zabít jen tím, že prohraješ. Jenže co je to potom za konec, když zemřu. To boj nevyhraji a mnoho dalších už zahynula a oni jsou stále ještě živí.“

„Já jejich slabost neznám, ale ty na ni časem přijdeš!“ řekl Angl odhodlaně. „Časem najdeš tu správnou cestu.“

„Co když, ale ne!“ řekla odhodlaně End. „Má matka odpověď znala a přesto nebyla schopna ji splnit. Proč ji teda mám zvládnout já.“

„Protože jsi spása tohoto světa,“ řekl výhružně Angl a plně se zamračil. „Máš po matce spoustu daru, tak jej začni využívat.“

„Co mi po ní zbylo. Nic!“ odsekla End a chytla si na krk, kde se ji pohupoval řetízek. Na řetízku ji dřímal velká dvanácticípá květina. Byl to znak Meetingu. Země, kde její matka, kdysi žila. „Vlastně jen tohle.“

„To není jediné co ti po ní zbylo,“ řekl odhodlaně Angl a pozoroval smutnou End. „Zbylo ti po ní ještě něco! Nejen ten znak.“

„To je nejspíš pravda,“ vyjekla prudce End s podivuhodným smíchem. „Mám otce, který mě nenávidí a bratra, který se stal mým prokletím.“

„Tak bereš Palada?“ podivil se Angl. „Jako prokletí?“

„A co mi zbývá?!“ řekla odhodlaně End. „To v co jsem věřila se stalo mým nočním snem. Snem, který mě stále pronásleduje.“

„Snům se člověk musí umět ubránit,“ řekla Angl odhodlaně a pozoroval End, jak přechází k oknu. Dívala se na Oslnivý les a slunce, které teď pomalu zapadalo za hory Jižního svahu. „Jinak se staneš jejich součástí.“

„Tohle nejsou pouhé sny,“ řekla smutně End. „Stávají se z nich nenávistné a bolestivé předtuchy.“

„S tím se ovšem nedá nic dělat,“ řekl nepřítomně Angl. „Tvé předtuchy jsou součástí tebe a ty ses přece s tím už vypořádala. Máš je přece od dětství.“

„Jenže mě to přivádí do situacích, při kterých si nejsem jistá, že je zvládnu!“ vyjekla tak rozhořčeně End, až Angl udiveně nadskočil ve svém křesle. „Já tu schopnost nenávidím a Vy to moc dobře víte. Přivádí mě do stavu, ve kterém nejsem schopna zvládnout své okolí. Ocitnu se ve světě, kde nemohu bojovat meči. Svět, ve kterém mé ostatní schopnosti jsou k ničemu.“

„S tím ses přece naučila žít,“ vyjekl rozhořčeně Angl. „Učím tě to od té doby co se u tebe objevili. Dokážeš je přece zahnat a zpomalit. Co více chceš ještě o nich vědět?!“

„Například proč já?“ vyjekla End a prudce se k Anglovi otočila. „Proč je musím mít zrovna já?“

„Protože jedině tak jsi schopna vidět to co je ostatním zahaleno,“ řekl Angl. „Někteří by dali život, kdyby je mohli mít.“

„Ale já bych dala život za to, abych je neměla,“ zasténala End. „Oni netuší jaká je to zodpovědnost  a děs je mít. Mě se tato schopnost naprosto protiví a dala bych za to klidně život. Jen kdybych ji neměla.“

„TOHLE UŽ NIKDY NEVYSLOVUJ!“ vykřikl rozhořčeně Angl, ale hned na to se zklidnil. „Tvůj život je dražší než všechny ostatní!“

„Právě proto mě to tolik rozčiluje!“ řekla podrážděně End. „Nepřeji si, aby na mě spočívala budoucnost celé Andezie. Co když to nesplním? Lidé mě budou nenávidět!“

„Nenávist je dobrá k tomu, aby byl člověk schopen bojovat,“ řekl klidně Angl.

„Ale proti mně?“ řekla smutně End.

„Nebudou bojovat proti Andezii,“ řekl odhodlaně Angl. „Nebudou bojovat proti zemi, kterou tak milují.“

„Ale co se stane, když ta, která měla být jejich královnou, je zradí? Co když to nedokážu?!“

„Ty to zvládneš,“ řekl odhodlaně Angl. „Je čas, aby sis začala věřit.“

„Ale proč?“ vykřikla End. „Tohle nedokážu. Klidně se budu přetvařovat, že mám důvěru, ale uvnitř to tak nebude. To přece víte!“

„To je tvá chyba,“ řekl rozhodně Angl. „Učil jsem tě mít sebevědomí, ale ty sis nadala říci a stále ses sama sebe bála. Víra v sebe  je více než víra v bohy.“

„Chcete si snad zprotivit bohy?“ podivila se End. „Chcete si zprotivit ty, kteří mají stále větší moc než my?“

„Ty se jich bát nemáš,“ řekl rozhodně Angl. „Časem budeš jejich královnou. Staneš se jejich součástí.“

„Ale já ji být nechci,“ řekla rozčileně End. „Nechci nikomu vládnout, mám ráda svou volnost.“

„Nikdy jsi volnost neměla!“ vyjekl rozhořčeně Angl a vyskočil z křesla. „Vždy na tobě závisí ostatní. Vždy si měla určený osud. Od dětství! Jen jak jsi se narodila jsi se stala Vyvolenou.“

„Vám by se snad líbilo, kdyby vám byl určen osud?“ zeptala se rozhořčeně End. „Kdyby jste neměl právo se sám rozhodnout. Když víte, že není jiná cesta než ta, která vám byla určena. Nemůže o krok ustoupit stranou, jít jinudy ani se o vrátit. Je vám to určeno a jediné co můžete dělat je plnit svůj úkol a poslání. O takový život jsem nežádala a přesto mě čeká.“

„Bohové s námi mají své plány,“ řekl Angl. „Plány, které se nedají změnit.“

„Ale já je chci změnit!“ vyjekla rozhodně End. „Takhle to nechci.“

„To ovšem nejde!“ vykřikl Angl.

„Já chci mít vlastní volbu!“ vyjekla rozčileně End a všechno v ní náhle vřelo.

„Na to nemáš právo!“ řekl Angl a rozčileně pozoroval End. „Tvůj osud byl určen, tak se tomu přestaň bránit!“

End prudce vysunula dýku ze zadu z opasku. Nadhodila si ji do vzduchu a prudce chytila za ostří. Rychle ji potom hodila proti Anglovi a ta se zabodla do křesla, před kterým Angl stál.

„Sám jste si to vyžádal svým chováním!“ vyjekla rozhořčeně End. „Bylo to vaše rozhodnutí. Vaše chyba!“

„Tvá prudkost se mi nezamlouvá!“ řekl hrubě Angl. „Když se chováš moc impulzivně, tak se přestaneš ovládat a netrefíš cíl.“

„Buďte rád,“ řekla odhodlaně End. Přistoupila ke křeslu, vytrhla dýku a zastrčila si ji zpět do opasku. „Klidný spánek a ať vás při něm někdo neruší.“

S tím se End poklonila a odešla z místnosti.

 

Lehký vítr zavanul svěží nádech posledních kousků noci do Oslnivého lesa a pokusil se přes něj projít. Několik stromů se od noci už odpoutalo a před přicházejícím větrem se snažilo před větrem co nejvíce ochránit. Poslední ze závanů větru prudce narazilo do pochvy meče, která mu bránila plně projít. Vypadalo to, že mu snad meč bránil v tom, aby dále pokračoval ve své pouti.

Náhle, ale meč ustoupil a vítr mohl konečně pomalu utichnout. Ti co by napínali sluch by snad velmi bystře slyšeli jak někdo lehkými kroky přichází do lesa.

Když sluneční paprsky poprvé zase zavítaly do Oslnivého lesa, tak první na co narazily byly rezatě hnědé vlasy, které se částečně skovávaly pod hnědou čepicí. Jeden pramínek vlasů se uvolnil zpod čepice a spadl End před oči. Náhle se zvedl vítr a jemně se obtočil okolo volného pramínku. Potom jej prudce hodil do týlu hlavy, aby End nezavazel.

Konečně slunce dopadlo na celý Oslnivý les a vše se v něm konečně plně probralo k životu. Jen co se některé z květin začaly probouzet, End konečně pocítila přítomnost Dawm.

Pomalu zavřela oči a prudce se zabodla do místa, kde Dawn cítila. Pak jen uslyšela hlasité naražení Dawn do jednoho ze stromů.

„End!“ vykřikla Dawn. „Co to mělo znamenat?“

„To bylo pouhé přivítání,“ řekla End se smíchem a pomalu otevřela oči.

„Tohle přivítání se mi, ale nezamlouvá!“ řekla prudce Dawn. „Nelíbí se mi, když využíváš své schopnosti proti mně.“

„Pouze nemám ráda, když si se mnou hraješ Dawn,“ odsekla prudce End. „Vím co jsi chtěla udělat. Znám ty tvoje nápady a schovávat se přede mnou byla naprostá chyba. Hned mi bylo jasné, kde jsi. To si doopravdy o mě myslíš, že na to nepřijdu?! A šlo hned poznat o co ti jde.“

„Chceš snad říci, že ve mně čteš?“ vyjekla překvapeně Dawn. „ Jak je to možné?“

S tím konečně pomalu vyletěla ze svého úkrytu a doletěla k End, aby ji viděla zpříma do očí.

Dawn byla jedna z královen Vil chránících. Tyhle víly nebyly zvláštní pouze svými třpytící se mi křídly, ale jejich zvláštnost bylo jejich sporné oblečení, které zakrývalo jen některé části těla. Samozřejmě zakrývalo partie těla, které museli být zakryty. I tak by další části těla jako ruce, nohy a pas měli zůstat zahaleny. Každá ruka byla pouze zakryta částečně a to v jiných délkách. Nohy na tom byli podobně, protože látka začínala pouze od poloviny stehen a látka, která by zakrývala pas byla plná úmyslných otvorů.

Každá z Vil chránících měla určená barvu. Ta nejvýznamnější měla barvu fialovou a ta se právě třpytila na Dawn. Tato barva se vyskytovala na květinách, které rostli na lukách Novatských králů. Tyto květiny se v Andezii objevovali už od Liaku(vzniku Andezie).

Mohly jste potkat i jiné Královny Vil chránících, které měly určenou svou barvu, které ukazovaly odkud víla pochází. Jenže Dawn nosila ještě znak, který plně dokazoval její moc nad všemi vílami. Na krku se ji totiž pohupoval ornament, který byl složen ze tří proužků Matolského zlata. Toto zlato bylo se třpytilo do červených až vínových odstínů. Jeden ze silnějších proužků byl položen svisle a ty dva na něj vždy ve svém středu byli poleženy. Zvláštní bylo to, že zlato bylo naprosto zvlněno a vždy na začátku proužku bylo zlato silnější.

Ale to nebylo jediné čím se víly odlišovaly do lidí. Jejich výška byla pouhý jeden mogál(metr) a to nebylo jediné co je odlišovalo. Jejich oči byli úplně jiné než, které měli lidé. Byli mnohem užší a podélnější. Tím to ovšem působilo, že je mají zakřiveny snad pouhým omylem. Právě oči Dawn byly také podivuhodně úzké a měli barvu večerní oblohy.

„Víš že nejde v někom jen tak číst,“ zašeptala End a uhnula pohledem, aby se nemusela podívat Dawn do očí. „Tobě číst myšlenky by byla naprostá troufalost a mě by to stejnak ani nenapadlo. Tvé myšlenky jsou tvé a ty ti číst nikdo nebude.“

„Proč mi přijde, že něco skrýváš,“ řekla potichu Dawn, ale i přesto to End slyšela. „Přijde mi, že mi lžeš a něco mi nedovoleně tajíš.“

„Tvé smysli se mýlí, Dawn,“ řekla odhodlaně End. „Nic před tebou neskrývám ani by mě to samotnou nenapadlo. Nemám důvod ti něco tajit.“

„Budu ti tedy věřit, prozatím!“ zašeptala Dawn a jemně kolem celé End proletěla, aby se znovu ocitla na místě, s kterého odletěla. „Slyšela jsem, že jsi prý včera napadla nějakého šotka. Co je na tom pravdy. Rondo mi to včera večer řekl.“

„Slyšel jsem snad své jméno,“ řekl Rondo a po kořenech k nim pomalu došel. Potom se vedle nich usadil a jemně zakořenil do země.

„Nepřeslechl jsi se,“ odsekla Dawn. „Zrovna jsem se End ptala na toho šotka.“

Rondův úsměv ihned zmizel a oči mu plály hněvem.

„Nelíbí se mi to jak se chováš k End!“ vyjekla rozhodně Dawn. „Nemáš právo být na ni rozzlobený. To co udělala bylo naprosto správné.“

„Ale nebylo,“ řekla ihned End na Rondovu obhajobu. „To co jsem udělala-“

„No tak!“ vyjekla Dawn, aby přerušila End. „Říkám ti Rondo, že End za to nemohla. Pouze se bránila a tím nás všechny. Kdyby se někdo dozvěděl, kde se skrývá tak by to znamenalo zkázu. Temný pán by toho ihned využil.“

„To možná ano, ale-“ Rondo nestačil doříct větu a Dawn už jej prudce umlčela.

„Žádné ale!“ vyjekla rozhodně Dawn. „Měla na to plné právo. A ty nemáš důvod se na ni zlobit. Nechci o tom už nic slyšet.“

Poslední větu Dawn tak vyjekla, že Rondo raději rovnou zavřel svá dřevěná ústa a spolknul další námitku.

„Dawn nemusela jsi na něj být tak prudká!“ zašeptala End. „ S části má Rondo pravdu. Chovala jsem se moc prudce.“

„Tvá prudkost se dá omluvit,“ řekla odhodlaně Dawn. „Jeho nesmyslné rozhořčení ovšem ne. To co udělal nebylo správné.

„Dawn má pravdu,“ přiznal rozpačitě Rondo. „To co jsem udělala nebylo správné.“

„Tak to není,“ řekla End tak vzdáleně, že bylo všem hned jasné, že se na něco plně zaměřuje. „Ty za to nemůžeš.“

„Cítíš Lonta?“ zeptala se Dawn, které bylo hned jasné proč se End náhle chovala tak jinak. „Už víš, kde se skrývá?“

„Možná,“ šeptla End a šibalsky se usmála.

„Víš to,“ zachroptěl Rondo. „Tak ho vyděs, jak to děláš vždycky.“

„Něco mě napadlo, ale bylo by to  moc kruté,“ zauvažovala nahlas End. „Raději zvolím něco jemnějšího.“

S tím se náhle otočila k nim otočila zády a prudce vytasila meč. Moc dobře věděla, kde se Lonto skrývá a tak jen prudce hodila meč naproti End. Kdyby se snad jen o kousek pohnul, měl by meč zabodnutý v lebce. Naštěstí se ani nehnul a meč mu pouze proletěl okolo hlavy.

„Co to má znamenat!“ vyjekl rozčileně Lonto a vyskočil zpoza keře, za kterým se skrýval. „Jak se opovažuješ na mě útočit! Mohla jsi mě zabít.“

„Kdybych tě chtěla zabít, tak jsi už dávno mrtvý!“ vyjekla rozhodně End a pomalu se k Lontovi vydala, aby si vzala zpět svůj meč.

Dřív než byla schopna si ke stromu dojít ji Lonto napadl. Do svých dlouhých a vyhublých rukou uchopil Endin meč a odhodlaně na ni zaútočil. End bylo už od samého začátku jasné co chce Lonto udělat a než ji vůbec stačil meč proletět kolem těla se jen prudce odrazila od země a udělala salto do zadu. Jenže Lontovo odhodlaní nezmizelo a End nezbývalo nic jiného než se rychle shoupnout k zemi a podkopnout Lontovi nohy. Ten v polovině pádu upustil meč a End jej potom pouze v letu zachytila.

End pohlédla na Lonta a znovu se musela podivit, že je vůbec schopen se pohybovat. Lonto byl šotek, který měl tak nanejvýš jeden mogal a díky své výšce byl schopen se velice dobře pohybovat. Měl velkou holou hlavu, velké hnědé oči a ostré zuby, které měl skované pod ústy tak velkými, že by s nimi mohl obejmout i strom. Jeho tělo bylo velmi úzké. Každá kos byla snad pouze obaleno kouskem svalů a potom jen kůží. Hlavní chybou pro něj bylo fakt, že na sobě nosil starou volnou tuniku a tento dlouhý obleček na něm doslova plál.

„Tos tak moc zestárl,“ šeptla End a zastrčila meč zpět do pochvy. „Jak dlouho ti budeme muset ještě vysvětlovat, že ve vzteku ztrácíš svou sílu a obratnost. Vím jak na tebe a radikálně jsem schopna toho z klidem využít.“

„Nemel ty svoje blbosti!“ vyjekl rozčileně Lonto a konečně se postavil zpátky na nohy. „Jsme stále starší než ty!“

„Ale zapomínáš na to jediné,“ řekla vesele End a vydala se k Dawn a Rondovi. „Já budu plonoletá za dva kodáli ty až za dvěstědeset let.“

End moc dobře věděla, že Lonto nesnese pomyšlení o tom, že stále ještě není plnoletý. Jen co k němu byla otočená zády se na ni odhodlaně vrhl, jenže End jeho útok předpokládala a jen prudce odstoupila o krok do leva. Lonto kolem ni jen proběhl a End mu ještě v běhu vrazila ránu do týlu a on se zhroutil vyplašený k zemi.

„Ty… ženská… jedna…“ sípěl Lonto jak pomalu popadal dech. „Jak… jsi… věděla…“

„Co chceš udělat?“ zeptala se smíchem End. Je lehké se v tobě vyznat. Bylo by hned jasné, že když ti připomenu tvoji plnoletost, tak na mě prudce zaútočíš.“

„Já tě…“ řekl Lonto a jeho hlas byl konečně aspoň trochu v normálu.

„Zabiju?“ zeptala se zvědavě End. „Nejsi jediný kdo by to chtěl udělat!“

End kolem něj jen prošla a konečně se znovu ocitla u Dawn a Rondo, který celý souboj pozorovali z povzdálí.

„Jak to, že víš-“ začal Lonto a postavil se opatrně na nohy, ale End jej hlasitě přerušila.

„-vím co chceš říct a udělat?“ řekla End a tiše se smála.

„Co to je?!“ vyjekl vyděšena Lonto a došel rozechvěle k End. „Jak víš co mám v hlavě? Ty čteš v mojí hlavě? Jak to, že?!“

„Možná ti v ní čtu,“ šeptla tiše End. „Ale pouze tobě. Nikomu jinému to nedokážu. Nejspíš máš moc jednoduchost v hlavě.“

 

---