Podivnej den...

 

 

 

 

Už mě trochu děsej

ty rybí pomeranče místo ksichtu, vláčej je mořem za sebou v síťovkách

a nevěděj kdy přestat. Udělám si radši

jednu čepici z alobalu, vesmírně mi to uleví a mý

kontakty na druhej břeh tak možná

konečně zpřetrhá nějaká docela obyčejná vrstvička falešnýho stříbra

do který se balej bonbóny a kterou vždycky

musim uhladit

až úplně dorovna

A vystříhat z ní jeden  Velkej krásnej motýlek, kterej

se jemně dusí černym kašlem a neslýchanou hladinou cholesterolu

ve svym napohled nijak tučnym těle.

Kdysi mi jeden starej chlap z televize řekl, že až se konečně uzdravim

ten muj svět se změní na něco tak krásnýho

že radši

zapomenu oči ve skleničce

na zubní protézu.

 

jenže já se léčim doteď

takže pořád ještě úplně přesně nevim

co to všechno

vlastně mělo znamenat

 

 

 

 

 

---